Pitkälle...

Nesmrtelnost vs. reinkarnace

2010-10-01T10:49:00.002+02:00

...aneb moje verze propagačního letáku o třídění plastů ;o)

Venku 32° ve stínu, klimatizace náhodou nefunguje a ještě vám podařilo poobědvat mimořádně přesolené jídlo. Máte žízeň a v nejbližším obchodě sáhnete po jedenapůllitrovce s vodou, kterou během chvilky přetvoříte v jedenapůllitrovku bez vody. Gratuluji, stali jste se porodní asistentkou odpadku.

Máte pár možností, jak s prázdnou lahví naložíte. Možná si do ní nazítří napustíte vodu, ale možná ji taky jednoduše hodíte do koše. Taková PETka vám bude do smrti vděčná, můžete si totiž být jistí, že vás přežije. Doba přirozeného rozkladu plastu se odhaduje na stovky let. Za horkého léta takových lahví nasbíráte zakrátko několik desítek. Výsledkem bude obrovská nesmrtelná hromada plastu.

Jinou možností je vaše „little baby“ rozšlápnout a udělat pár kroků navíc ke kontejneru na plast. Nemusíte mít špatné svědomí, že svému kousku odpadu ublížíte. Díky recyklaci se můžete s vaší PET lahví setkat znovu. Takový vytříděný odpad se použije na produkci technických či textilních vláken, z nichž se pak vyrábějí kupříkladu koberce nebo oděvy. Třeba na fleecovou bundu je potřeba lahví padesát.

Takže ještě jednou: jedna bunda nebo jedna neužitečná kopa plastu?

This is the end

2010-06-23T22:10:00.003+02:00

Vím, že tohle asi lidi doma nechcou slyšet, ale ještě tak týden před odjezdem byl návrat domů to poslední, co jsem chtěla. Od té doby, co odjela Agi, se ale něco zlomilo. Agi nebyla jediná, kdo odjel. Vlastně jsem musela říct "see you" skoro všem, které jsem měla fakt ráda a přitom zůstat čím dál víc sama v Tuomiu. To, co se dřív jevilo jako supr nápad (tedy odjet co nejpozději), pozbylo všechnu suprovost, když jsem si uvědomila, jak divný týden mě čeká.

Tak jo, nechci opomenout návštěvu Pohárků, která byla moc fajn. Potkali jsme se v nedělu kolem desáté v Helsinkách, což pro mě znamenalo vstávat na autobus 7,50. A když jdete spát za světla (ok, ve Finsku to není problém, když se vlastně pořádně nestmívá, ale v tu dobu už by myslim bylo světlo aj u nás), tak přezdívka situace jako "hangover suicide" je docela výstižná. Agi, Marysia (POL) a Alex měli rozlučku... Pořád jsem ale měla tak dvouhodinovou spánkovou výhodu před Kristýnkou, Marťou a Zdeňou a ten hangover se mě samozřejmě netýkal :)

V Helsinkách jsme posvačili na střeše kostela vytesaného do skály, děcka mi dovezly kus nejlepšího žvance pod sluncem - CHLEBA! Prej už byl starý a ne dobrý... Ale sorry, po půl roce ve Finsku vím líp, co je to špatný chleba :) Další zastávka byl Olympijský stadion, Sibeliův památník a procházka po pobřeží, v centru jsme potkali Edwarda, Ciosu (IRL) a Bekki (CAN), přičemž Edward byl rozpoznán okamžitě podle způsobu, jakým přecházel zelenou (ale o tom někdy příště a nejspíš anglicky). Pak se ozval hlad, namířili jsme do Golden RAX na neomezenou žranicu, nakonec se stavili do lutheránské a pravoslavné katedrály a skoro nestihli vlak. Skoro.

Při daném stavu únavy bych fakt nečekala, jak se vyvine večer. Jako jo, hráli jsme hokej, ale zase v málo lidech se blbě fandí. Teda když si myslíte, že šest Čechů je málo. A když se k tomu přidají kromě Rusky Zoe úplně všichni, kteří se v tu dobu nachází v common room na třetím patře, dostanete nádhernou pročeskou atmosféru, že je vlastně úplně jedno, jak kdo hraje. Můj nejlepší hokej v životě, a to jsem sledovala dohromady tak pět minut...No a pak se stačilo ztratit taky na pět minut a common room získal aroma curry, lokální povodeň, šlehačkovou dekoraci a sekuriťáka. Tentokrát ale "Vartija" pochopil, že přišel ve fázi spářky, kdy po sobě uklízíme (ne, nechtěli jsme přivodit uklizečkám infarkt, přece jenom si už užily dost...).

Pondělek celý propršel (takže nějaká prohlídka sice byla, ale slunko by nás všechny potěšilo víc) a do plánů nesedlo ani to, že public sauna, do které jsem měla volnou polovičku permanentky, byla mimořádně zavřená. Naštěstí jsem z hodin s Markkem věděla, kde najít nejstarší public saunu ve Finsku, zkusili jsme tam pro jistotu zavolat a sice to bylo dost drahé, ale zážitek stál za to. Sauna byla oddělená, takže pěkně na hambato. Místo sprch společná káď, kam pořád tekla voda, a pokud se chceš umýt, tak za pomoci kýblu nebo žufánku. Sauna nebyla nijak uzavřená, stačilo vyjít nahoru po pár schodkách. Když jsme ale potřebovali utéct, protože nějaký šílený Fin chrstl na kameny (nebo podle vůně na dřevěné uhlí na kamnech) fakt nerozumné množství vody, zdálo se to strašně daleko dolů do normální teploty. Všechno vypadalo hrozně staře, pochopitelně, ale mělo to svoje kouzlo... Ještě jedno "poprvé" jsem v pondělí měla. Okoštovala jsem tu jejich slavnou mustaa makkaru. Je to něco jako rýžové jelito připravené na oleji a podávané s marmeládou z "lingonberry" - něco jako brusinky, ale nemyslím, že pro to máme český ekvivalent. Chtěla jsem soba, no ale taky to bylo typicky finské. Večer návštěva oblíbené hospody Groove, s většinou "mých" lidí naposled...A pak poslední good night, girlS.

Ránem začal můj nejhorší den na Erasmu. Protože holka, která byla prvním člověkem ráno a posledním večer, kterého jsem viděla, odjela. Nejenže jsem si za pět měsíců hodně zvykla, já jsem ji měla fakt hodně ráda. A pořád mi chybí její good morning (ač v jedenáct), všechny ty blbosti, co jsme spolu dělaly, palačinky, oblíbené songy...chybí mi moje maďarská sestra. Naštěstí jsem měla do večera ještě moravskou společnost (i když pro ně asi moje společnost zrovna veselá nebyla), dokonce i počasí se umoudřilo, tak jsme si dali okruh po pobřeží jižního jezera, přes pláž, věž Pyynikki, Finlayson a pak byl čas zamávat i jim. Večer měl právo stát úplně za nic, sílu přátelství ale poznáte, když vám není úplně hej. Mně pomohl Fanda a Edward. Ještě s dalšíma pár přeživšíma jsme utopili smutky ve flašce fisu, i první půlka Zdeňové slivovice vzala za své. Večer končil běháním po stolech (nebo to byly irské tance?) a v docela dobré náladě. Edward si přestěhoval madračku ke mně a na Agině posteli spal Fanda. Jak jsem byla ráda, že jsem první noc nemusela spát sama... Kiitos, kluci...

Pak přijeli Edwardovi rodiče (hurá, příležitost, jak spotřebovat sauna kartu, až na to, že taťkovi Scholtensovi to nedělalo dobře od srdce), večer jsem měla jednu z posledních příležitostí vařit pro někoho, tedy pro ně, a pak mi odvezli nejlepšího kamaráda posledních pěti měsíců. Edward si svůj odjezd náležitě užil. Uklízečky asi míň. Začínalo to ale být zatraceně divné... Přijeli Fandovi rodiče, odjeli i s Fandou. Všichni odjížděli. Poslední oběd s Bartem. Poslední oběd s Juhou. Později než já už odjela jenom Aida a Ieva (LIT) - a teoreticky Edward, který se vrátil z Ruska rozloučit se a pokračoval na dvoutýdenní saunatour po Finsku. To pak přijdete na to, že je čas jet domů. I sebelepší Erasmus musel jednou skončit...

I když jsem měla co dělat, dost jsem se poslední dny toulala. Poslední noc (bez absolutní tmy) třeba s Ievou, ale taky dost sama. Zaprvé nebylo už moc s kým, zadruhé jsem se chtěla "rozloučit" s městem, které jsem si během posledních týdnů fakt zamilovala. Město, které je otevřené lidem, které vám dovolí užít si absolutní svobodu a dýchat volněji než kdekoliv jinde na světě. Nejspíš je na mojí lásce k Tampere podepsaná i láska k lidem, které jsem tam poznala, nicméně vím, že se vrátím. Ukázat svým dětem, kde jejich maminka byla dokonale šťastná.

Poslední vzpomínka na můj finský domov jsou Edwardovy modré oči. Pak bylo potřeba otřít slzy a mezitím už vlak opustil Tampere...

jajinka

Veď mě dál, cesto má...

2010-05-29T09:50:00.006+02:00

Když jsem se vrátila zpátky do Tampere, Edward na druhý den naplánoval roadtrip, protože studenti programu Art and Media si můžou půjčit dodávku (foťák, ateliér...). Když mi o tom říkal, se zvýšenou teplotou jsem odpověděla, že uvidím. Ráno mi bylo pořád divně, tak jsem chtěla omezit svůj pobyt mimo Tuomio na oběd s Fandou na UTA. Když mi přišla SMSka, jestli se můžu nachystat, přestalo mi být zle.

Musím se přiznat, že jsem nebyla hodná. Přemluvila jsem Agi, aby jela s nama, místo aby šla na finštinu. Jenomže ona z toho stejně kredity neměla, takže... Po cestě jsme nabrali ještě Alexe (UK) a mohli jsme vyrazit.

Náš cíl nebyl jasný nikomu z nás. Nápad "Jeďme do Nokie" bych uvítala víc o měsíc dřív, ale zase chápu pocity těch, co ještě nevzali svoji Nokiu "domů". Když má něco tak známé jméno a je to tak blízko, tak by byl přece hřích tam nejet už jenom pro ten pocit. No a s našimi zkušenostmi jsme most s výhledem na tovární ostrov našli poměrně snadno, otočili se a jeli zpátky. Teda zpátky - zpátky přes most, abysme to jediné, co stojí za podívání v Nokii, viděli dvakrát. Jenom "Všichni se podívejte doleva" nefungovalo, protože Alex seděl v protisměru. No a kam jsme jeli potom, to je všem záhadou. Většinou doleva, občas doprava, prostě jak jsme to zrovna cítili, že by mohlo fungovat. Než nás jakési doleva zavedlo na polňačku dost mimo civilizaci. Fanda, který se zrovna vrátil z Litvy, říkal, že to vypadá podobně. Z čehož vznikla teorie, že jsme projeli teleportem a ocitli se v Litvě.

První zastávku jsme si udělali u jakéhosi jezera (věděli jste, že v Litvě je jich tolik jako ve Finsku?), přeskákali pár kamenů a zavřeli se zase zpátky do auta, protože tam hrozně foukalo. A v autě v party room (zadní část za řidičem měla uspořádání spíš jak kupéčko ve vlaku) nás čekala svačinka. Pak jsme náhodným systémem dojeli kamsi k obrovskému dřevěnému domu, v okolí se pásly kozy, nikde ani noha...a protože cesta dál nevedla, pokračovali jsme opačným směrem k maličké vesničce, kde stály domy opačné velikosti. Většina z nás by mohla dosáhnout na vrchol střechy (Ok, nejspíš ne Agi a nejspíš ne Edward, ale bylo nás pět...). Nakonec jsme zastavili kdesi u nádraží, přeběhli koleje a slezli dole k jezeru, hodili pár žabek (teda já jsem hodila tak akorát cihlu) a pak Edward dostal super nápad zatáhnout za nějaký řetěz. Vytáhl past na ryby - kurnik, jsme si mohli udělat grilovačku... No a pak jsme byli najednou zpátky na normální cestě, cedule ukazovaly směr Tampere, tak jsme zamířili domů. S menší nehodou. Nemůžu říct, že bysme bourali, protože ani jednomu vozu se nic viditelného nestalo, ale nejspíš jsme lehce ťukli do toho auta před nama. Řidič byl v naprostém klidu, vzal si Edwardovo číslo občanky pro pojišťovnu (ale ani ne adresu nebo něco podobného) a nakonec ho poplácal po rameni. Když jsme se ptali, jestli ho pozval na večeři, tak řekl, že skoro. Fini...

A protože si můžem půjčit auto víc než jednou, a protože příležitostí udělat to podruhé ubývá, zopakovali jsme si výlet ve více lidech (a trochu s programem) včera. Oproti původní sestavě Alex nemohl, ale namísto něho jel Veikko (FIN), Ciosa (IRL), Bekki (CAN) a Ieva (LIT). Spářka mohla začít! Nejdřív jsme ale potřebovali doplnit zásoby jídla a pití, takže jsme zastavili u opuštěného K-marketu (byl natolik opuštěný, že tam personál nemluvil anglicky) a protože tam prodávali pohledy, poslali jsme si navzájem pozdravy domů. Vyptali jsme si od prodavaček propisku a když jsem ji chtěla vrátit, tak že nenene, to je dobrý. Jedinou anglickou větou se mě zeptala, odkud su, Czech republic už jí nic neříkalo, ale naštěstí moje finština disponuje i slovem Tsekki. Dostala jsem za to extra pohlednici gratis a taky nějakou mapu, která jak mě tak napadá zůstala v autě... Způsobili jsme ale všeobecný poprask, protože nějaký kluk před obchodem nás pozoroval a pak se nás optal taky, odkud jsme. Odpověď "tak různě z Evropy a z Kanady" ho trochu zaskočila, že se zeptal eště, co tam chceme (rozhodně ne ve zlém, zvědavost). Copak můžem zato, že to bylo po cestě? :)

Když bylo na čase poobědvat, zajeli jsme k náhodnému jezeru. Na molu se opaloval (ano, to je to, co jsme tady ve Finsku děláme, když v ČR prší) polonahý Fin dávno za padesátkou, kolem pár chat, vypadalo to dost soukromě. Když jsme vyskákali s auta, ten Fin se zvedl a šel k nám. Chtěli jsme se zeptat, jestli tam nebudem vadit, ale Veikko říkal, že to je v pohodě. Ten Fin se nám nakonec vyhnul a my jsme šli zkusit, jaká je voda, a namočit si kotníky. Fanda si je namočil až po krk a Edwardovi a mně pomohla k mokrým zádům cákající Ieva. Musí se jí ale nechat, že se pak koupala celá a ještě k tomu v hadrech.

Blížil se další Fin. Takže asi jsme tam fakt vadili, no neva, najdem si další jezero, ve Finsku je jich kolem 200000... "Tam na molu je lepší voda a jestli chcete jít do sauny, tak je zrovna nahřátá." Z tohoto se mi má chtít domů?

Na molu jsme si udělali piknik, slunko svítilo, ani ta voda nebyla tak studená, jak byste čekali, když před měsícem teprv roztálo, hrozně příjemné to bylo. Když za náma přišel další Fin nám ukázat, kde je záchod, už nás to nemělo překvapit. Překvapilo. My jsme zvyklí čekat problémy, Fini jsou zvyklí být v pohodě.

Pak jsme vyrazili směr národní park Seitseminen krásnou zelenou krajinou s občasnou skupinkou červených dřevěných domečků. V takových minivesničkách asi musíte víc dbát na dobré vztahy se sousedy...V národním parku jsme udělali dva okruhy - jeden kratší na místo, kde si nepamatuju, co přesně jsme měli vidět (v každém případě jsem si fakt vychutnávala nádherné ticho, divoce popadané stromy, vřesoviště i stezky přes rašelinu), druhý okruh začínal na staré farmě, která byla postavená na kamenech vlastně ve vzduchu. Vevnitř to vypadalo jak na selské usedlosti z konce 19. století, v chlívku byly dokonce slepice a kohout, jehož vzhled by záviděl kdekterý vesničan. Z farmy jsme pokračovali na místo, kde rostly až 400 let staré borovice. Možná kmeny nebyly tak tlusté, tak by středoevropan očekával (ale tady je vlastně zima), nicméně nahoře v koruně rostly divoce pokroucené větve a některé stromy se začaly jakoby točit do spirály. Zajímavé místo. Škoda, že jsme tam někde nemohli přespat - ve Finsku se může v národním parku jak tábořit, tak dokonce rozdělávat oheň, tady lidem věří, že po sobě nenechají bordel...a oni to v 99% případů fakt neudělají. Jenom Edward musel vrátit auto do večera. I tak bylo super, že si ho mohl půjčit...

Úžasný způsob, jak strávit odpoledne, skvělá společnost a ze všeho nejlepší byla ta svoboda, s jakou jsme se toulali kdesi uprostřed ničeho (btw u prvního výletu jsem označila na picase místo pořízení jako nowhere, ze srandy jsem zatrhla možnost "Ukázat na mapě" a značka se objevila v Oklahomě...), prostě dělej, co tě zrovna napadne... Docela nápadně mi to připomíná celý život na Erasmu. A bude mi to jaksi chybět...

jajinka

Je príma být doma

2010-05-20T16:12:00.003+02:00

Hlavně, když o tom chcete psát po dvou týdnech, kdy si uvědomíte, že se váš život ve finském "doma" nebezpečně blíží ke konci a že vám bude strašně chybět. Řekla bych "co už", ale vím, že vyrovnat se s opravdovým koncem bude na víc než pouhá dvě slova.

Odjezd z Finska nebyl lehký. Zaprvní to bylo trochu stresující kvůli sopce, která neměla dávno od své poslední aktivity a hlavně všichni hrozili výbuchem té větší kamošky. Zadruhé to znamenalo zmeškat Vappu jakožto asi největší finskou spářku v roce (přesný význam neznám, má to něco společného s koncem semestru vysokoškoláků, ale prakticky to probíhá tak, že se celé Tampere - potažmo Finsko - hromadně ožere. Těžiště finských oslav bývá Tammerkoski - řeka spojující obě jezera. Aspoň pak mají ryby co žrat...). Zatřetí moje připravenost na zkoušku se nezdála být více než dostatečnou. A hlavně, jet domů znamenalo ukrojit týden z posledních pár dní. A že teď má cenu každá minuta. Ale jak říká Edward, občas musíš udělat něco pitomého, abys dostal, co chceš. Tak doufám, že se ta blbá zkouška povedla (teda podle percentilu vím, že jo. Teď už jenom zjistit, jestli je s takovým povedením spokojená i FSS).

Aspoň finské počasí mi přálo - vyprovodila mě mlha a osm stupňů, z toho se dobře utíká. A cesta se taky dala v pohodě zvládnout, ve Frankfurtu jsem měla něco málo přes hodinku na přestup, takže moje lety i s tou pauzou trvaly kolem šesti hodin. Taky jsem tam potkala Milese (CHI) z pátého patra, který letěl náhodou stejným letadlem z Tampere a druhý den pokračoval do Prahy. Do Brna se mu nechtělo, hm.

Dvě historky z letadla:
#1 Sotva jsme při letu Tampere - Frankfurt byli v nějaké té rozumné výšce, že jsme se mohli odpoutat (nevím, proč bych to měla dělat, ale dost lidí se na to očividně třepe), někteří lidi okamžitě vystartovali na záchod. Seděla jsem dost vepředu, takže jsem měla přehled :). Jedna z těch dotyčných, co po patnácti minutách ve vzduchu nemohli vydržet, měla dost zapamatovatelný vzhled. Takže když jsem ji viděla za hodinu přešlapovat podruhé, docela mě to překvapilo (neměla totiž vzhled pětiletého děcka, k pětce by se měla přidat nula a eště by to nejspíš bylo málo). Jenomže ona šla i potřetí! Tak nevím, možná začínám chápat tu pitomou reklamu na Urinal.
#2 V letadle do Bratislavy za mnou seděli nějací Slováci a celou dobu mleli. A víte co? Byla to hrozná otrava jim rozumět. Angličtinu pořád umím vyfiltrovat, že prostě vypnu a nerozumím. U finštiny nic filtrovat nemusím, tam nerozumím tak nějak přirozeně :) (i když jsem dostala z finského kurzu za 5, což je tady nejlepší známka). Slovenštinu filtrovat neumím. A ta baba byla hrozně blbá. Určitě si umíte představit lepší dvě hodiny, než když je strávíte nad přemýšlením, jak je někdo blbý...

V Bratislavě na mě čekala rodinná delegace s českým lepeňákem, dostala jsem českou pusu (žádné západní třikrát na líčko) a vyrazili jsme eště víc k domovu. Bylo to zvláštní. Po cestě nikde žádné jezera, zato jsem po čtyřech měsících viděla větrolam.

Doma všecko zůstalo při starém. Dokonce jsem měla pocit, že v koupelně na poličce jsou stejně poskládané šampony, jak když jsem odjížděla. Jenom jsem najednou neměla vychytané místo, odkud poteče moje požadovaná teplota vody, kliky od dveří byly jiného tvaru a výšky než ty naše v Tuomiu a při první noci po čtyřech měsících v nejlepší posteli na světě jsem odmítla svůj starý polštář, protože jsem si zvykla spát skoro na rovném.

Samozřejmě setkání s blízkýma lidma bylo moc hezké. Hlavně ten pocit, že se nic nezměnilo. A asi i to, že na vás doma někdo čeká.

O něco míň příjemné bylo setkání s pracovníkama služeb. Jediné, co jsem slyšela od prodavačky v obchodě, byla cena. Poděkovat a pozdravit jsem musela sama. Hyvä. Na obecní úřad jsem vyrazila za účelem vyřízení volebního průkazu, v kanceláři jsem vysvětlila situaci a bez odpovědi na pozdrav jsem poslouchala minutu mlčení a pak "Tady ten pán byl před vama". Vtipnost situace kulminovala, když paní referentka nemohla najít prázdný formulář dokonce ani na PC/internetu, tak opisovala ručně nějakou starou žádost. No ale volební průkaz mi došel dneska, takže příští týden hurá do Helsinek na ambasádu :)

Co mně ale zklamalo, tak v Brně v hospodě neměli kofolu! Tak jsem se těšila a nakonec jsem si musela dát pivo. Zase na druhou stranu, to pivo mělo pěnu.

Venku jsem si připadala jako v pohádce. Oproti Finsku to byl pořádný rozdíl - všecko rozkvetlé (dokonce i nějaký ten strom na prvomájovou pusu), voňavé, bzučící, v Brně svítila teplota 27°C a mně proběhlo hlavou, že do tolika už umím počítat jenom v eurech (i když aktuálně můžu říct, že zatímco v ČR řádí povodně, vysoké teploty dorazily i na sever a my tu chodíme na pláž v plavkách a noční pikniky v mikině).

Ten týden utekl rychleji, než jsem si myslela, a za chvilku byl čas jet zase "domů". A jak se mojí dušičce nechtělo opouštět Tampere, mojemu tělu se nechtělo z Česka (ani když jsem dostala smsku, že zítra konečně budu zpátky). V noci z neděle na pondělí jsem dostala horečku a do Brna jsem odjela s 38°. Moje první zastávka byla v lékárně pro paralen a céčko. No a samozřejmě díky této skutečnosti byla noc ve Frankfurtu na letišti ještě horší, než jsem předtím čekala. Ještěže tam byla Peťa, co studovala v Tampere semestr přede mnou, a aspoň jsme si mohly dělat společnost.

Finsko mě přivítalo studeným větrem a vlhkým počasím, a já jsem to vzala přes Hesburger do postele. Vzbudila jsem se kolem deváté večer, v pokoji byla Agi, za chvilku došel Edward a Fanda a my jsme nad pohárkem moravského vína prokecali několik hodin. Ostatně jsem měla slíbené, že až se vrátím, tak to oslavíme (s dodatkem - s českým jídlem :)).

Teď abych se začala pomalu chystat na další výlet do rodné domoviny, ale od té doby budu jezdit na návštěvu do Finska...

jajinka

"I want to go to Finland." Rusko poprvé a naposled.

2010-04-22T17:58:00.003+02:00

Asi týden před Velikonocemi jsme měli jakousi informační schůzku, kde nám všem sebrali pasy a slíbili shledání v autobuse do St. Petersburgu. A protože je to tu moje jediné ID, musela jsem jet do Ruska.

I za tak krátkou dobu v Schengenu člověk odvykne pasovým kontrolám, tohle byla navíc moje první cesta s vízem (proto samozřejmě ty caviky s pasem). Není to ale nic zvláštního...jenom otrava. Kontrola víza na finské straně, vyplnění jakéhosi imigračního lejstra, kontrola na ruské celnici a taky nám prohlídli autobus. Takového strachu, že by někdo chtěl jet načerno do Ruska?

Člověk asi čeká nějaký rozdíl okamžitě po přejezdu/přechodu čáry. On tam fakt byl. Ženská u přepážky na ruské straně hranice byla zřetelně nerudná, žádný pokus o angličtinu, dostat účet ve směnárně je taky nejspíš nadstandard a ještě jsme dostali pomalu vynadáno, že jsme se vůbec dovolili zeptat. Krajina se moc nezměnila, jeli jsme ale pořád po celkem přijatelné asfaltce někde lesem, takže nějaký extra vhled do ruského venkova jsme neměli. Až na to, že kolem silnic byl neskutečný bordel, vlastně jako bysme tři hodiny projížděli skládkou...

Do Petersburgu jsme dojeli kolem páté-šesté, ubytovali se v hotelu Moskva**** (kde nás okamžitě liskl smrad z cigaret v pokoji, ale jinak to tam bylo pěkné, hlavně výhled z obrovského okna byl super) a protože nám zbývaly nějaké dvě hodiny času, vyrazily jsme s Agi na opatrnou prohlídku okolí.

Můžete potkat přezdobený palác a o blok dál hnusné baráky, které doslova křičí, že nemůžou za to, jak vypadají. To komunisti. Přímo v centru je snad smetiště, stačí se podívat za nízký betonový plot, vedle relativně neutrálně vyhlížejícího ředitelství ruského Telekomu oplocené (a nasvícené!) oratisko. Že tu něco nehraje? A to nemluvím o průjezdu předměstím, protože snad i vězení u nás vypadá romantičtěji.

Dávaly jsme si celou dobu dost pozor - nevypadat jako turisti (takže schovat foťák pod bundu a v případě velikosti mojeho Olympusu se vydávat za slečnu na přelomu pátého a šestého měsíce těhotenství), vyhýbat se na úzkém chodníku Rusům, protože oni to nikdy neudělají, přebíhání silnic taky lahůdka. V Tampere se nebojím chodit na červenou (protože za měsíc chodění pěšky vysledujete, kde a kdy si to můžete dovolit), v Petersburgu bylo o hubu přejít na zelenou. Protože všichni jezdí jak prasata. Sami Rusi (průvodci) nám říkali, že pravidla silničního provozu tam sice jsou, ale to ještě neznamená, že se respektují. Uprostřed bordelu, šílených řidičů a architektonické schizofrenie se nám brzo zastesklo po Finsku...

Večer nás čekala ruská večeře v krásné hospůdce - pět chodů včetně boršče, spoooousta vodky podle ruských alkoholických pravidel - nikdy nepij sám, bez jídla a bez důvodu (takže nás čekala štamprla za zdrovije, za družbu, za brúdršaft, for Edward :) a tak dál, prostě najít záminku splnit "davaj, nalivaj". Dělala jsem si čárky za štamprle a napočítala jsem jich devět... Dokonce nám hrála živá hudba, chlap s harmonikou, jeden perkusák a ženská s úžasným hlasem, všichni v krojích, naučili nás pár ruských spářkových her i zazpívali Kaťušu. Tak mě napadá, že pro ně to musí být jak pro moravské cimbálky "vínečko bílý, jsi vod mý milý". V každém případě úroveň zábavy udrželi velmi vysoko a povedl se jim i jeden pěkný vtípek - když si ta Ruska měla vybrat v rámci jedné hry něco jako muže svého srdce, vybrala Jakoba (GER), který je známý jako pěkný děvkař. Ostatně svoji pověst dokázal i na afterparty v klubu Rossi, sbalil tam nějakou Rusku, druhý den se prý i s nějakou další náhodnou vyspal. Jenom přemýšlím, jestli je tak odvážný, nebo tak blbý.

Ano ano, afterparty, neopomenutelná část zájezdu do Ruska. Diskotačka skvělá (i když po takové přípravě - kdo by se nebavil). Jenom tam bylo spousta bohatých čumilů střední generace (a spousta mladých holek se na to chytla...) a taky tam bylo nakouřené jak v českém pajzlu. Člověk si tak rychle zvykne, že nekouřit v hospodě/klubu/baru je normální... Únava se ale díky brzkému rannímu vstávání projevila a začaly jsme s Agi a ještě s Magali (FRA) hledat čtvrtého do party. Bloumat v noci po Rusku není dvakrát bezpečné, fungují tady ale něco jako soukromé taxíky, že jenom zvednete ruku, řeknete kam chcete jet a za kolik a dotyčný vás buď sveze nebo ne. Jenomže my jsme byly pořád tři holky, tak jsme zkusily smlouvat s regulérním taxikářem. Nejdřív si řekl o 500 rublů, my jsme mu odpověděly dvě stovkama, tak slevnil na tři sta (což byl asi dvojnásobek ceny oproti těm soukromým), ale my jsme se radši chtěly dostat v pořádku do postele než ušetřit v euro a pár centů na osobu. Za takovou cenu ale aspoň nemusel být tak protivný jako zbytek Ruska...

Druhý den jsme opustili Petrohrad, přejeli kousek do městečka Pushkin do Kateřinského paláce. Tolik zlata pohromadě jsem v životě neviděla... Občas jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu. Ke konci prohlídky jsem byla ráda za každou místnost, která si nezasloužila obrázek... Z výkladu si bohužel nic nepamatuju, protože nit jsem ztratila celkem brzo - byl to samý Alexandr, Mikuláš, Kateřina, k tomu čísla nebo přívlastky tipu veliký, hrozný, klacek, nebo jenom číslo (a těch taky nebylo málo).

Cesta tam a zpátky taky brala dech, bohužel tím negativním způsobem. Hřbitov uprostřed oranice a hroby tak namačkané u sebe, až člověk začal pochybovat o jakékoliv pietě toho místa, do toho smuteční průvod s křiklavě barevnými věnci po kolena se brodící v bahně... Vesnice ze zerzavých plechových boud nebo ještě líp - kopa hlíny s dveřma a komínem... Moje první setkání se zemljankou mi vyrazilo dech asi úplně nejvíc z celého Ruska...

Odpoledne jsme se vrátili do (falešné) civilizace do kostela "rozlité krve", který stojí na místě, kde zabili před více než sto rokama cara. Jinak je to ten nejtypičtější obrázek z Petersburgu. Vnitřek taky úchvatný, celé je to zdobené mozaikou, zase spousta zlata a nám začínalo být jasné, proč Alex (UK) po Rusku říkal, že zlato už nemůže ani vidět. Poblíž se nacházel trh se suvenýry, tak jsme si zkusily zasmlouvat (a fungovalo to), nakoupily nějaké blbosti a pak hurá do Moskvy. Hotelu samozřejmě. Zase chvilka času na odpočinek a večer nás autobus zavezl do Michalovského divadla na Labutí jezero. Super zážitek - vidět něco, co je pro Rusko tak typické, v čem jsou tak dobří a ještě nejspíš neznámější balet na světě. A kdo že napsal muziku? Že by taky Rus? :) Bylo to moc hezké, občas jsem žasla nad tím, co baleťáci předváděli, protože když skákali, tak se snad zastavovali ve vzduchu... Moje nejoblíbenější postava byl naprosto nevýznamný "the orange guy", který tam plnil roli nějakého poslíčka (a v jednom z dějství dokonce změnil barvu), ale to, co předváděl, bylo parádní. Po baletu tentokrát žádná diskotačka, koupily jsme si nějaké ruské Lonkero (Black Russian) a sušenky a kecaly u holek Polek (Marysia a Julia) v pokoji.

Sobotní dopoledne jsme strávili v autobuse projížďkou po Petrohradě - ráno bojová loď Aurora, ze které je teď spíš muzeum, ale je volně přístupná. Pak jsme přejely k Petropavlovské pevnosti, prohlídli si kostel, a vlastně celý komplex, počkali, až se v pravé poledne vystřelí z děla - pořádná šupa - a pak nás čekala katedrála sv. Izáka, jedna z nejmohutnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Dovnitř jsme tentokrát nešly, rozhodly jsme se s Agi pošetřit nějaký peníz a stejně nás víc lákala panoramatická vyhlídka nahoře. Vyběhli jsme 201 schodů do jedné postranní věžičky, pravá lahůdka mě ale teprv čekala - z věže se dostat na kopuli po schodech, které jenom tak visely v šílené výšce (lahůdka číslo dvě byla sejít po nich dolů). Ale tak co bych pro ten výhled neudělala...navíc strach se dostavil jaksi v půlce a otočit se by pro mě bylo nejspíš mnohem těžší, než to vylézt dvakrát. Pak jsme se jenom toulaly kolem, sraz byl ve tři u Zimního paláce aneb Ermitaže, počasí nám vyšlo nádherně, že se dalo chodit po venku dokonce v krátkém tričku. A na náměstí za Zimním palácem bylo tolik prostoru a fakt taková uvolněná atmosféra, když lidi jenom tak seděli na zemi nebo hráli frisbee...až jsem si uvědomila, že mi to trochu ve Finsku chybí. A hlavně to slunko... Jedno ale téměř hororové story - když jsme přecházely po přechodu cestu, mohly jsme být tak uprostřed na zebře, když se v dálce objevilo auto. Silnice široká, rychlost vysoká. Agi byla rozumná - prostě nepřemýšlela (to nevypadá dobře vedle sebe - rozumný a nepřemýšlet :)) a šla. Já jsem se zastavila. Jenomže to auto nebylo jedno, za ním následovaly tři pruhy v každém směru a já uprostřed toho... Ale žiju :) naštěstí...

Zimní palác jsme spíš proběhli, protože člověk by potřeboval tak týden a ne tři hodiny, aby si to prošel pořádně. Vevnitř je totiž sbírka umění, která šlape na paty Louvru, obrazy opravdových mistrů, od Rembrandta přes da Vinciho a van Gogha (čti chochha) po Moneta, raritou byly kulaté stoly zdobené mozaikou z milimetrových barevných skel, čehož si člověk všiml až tak z dvaceti centimetrů...

No a večer... Limuzíny čekaly naleštěné před hotelem celou dobu, Diana nám k tomu jenom dodala ruské šampaňské a CDčko s párty-muzikou a noční projížďka Petrohradem mohla začít. Nemůžu říct, že bysme si kromě přestávek nějak užili noční město, spářka v limuzíně ale byla skvělá. A ty přestávky, kdy jsme se sjely s druhou várkou, ťukali si s plastovýma kelímkama a to všecko na nejhezčích místech nádherně osvětleného města...bylo to moc hezké. Kromě posledních deseti minut. Tak na záchod se mi snad ještě nechtělo... (Jo, a Juha na při poslední přestávce vyřešil svoje toaletní problémy po chlapsku - do řeky :)) Tak jsme změnily plány, zamířily s Agi znovu do klubu, protože to bylo blíž než hotel (tzn. záchod byl blíž), navíc jsme znovu chytly partymood. Návštěva WC byl asi můj nejhezčí okamžik toho večera :) A i ta spářka byla fajn, nebýt mírných trablí Tonyho (FRA), který omylem kopl do sklínky pod gaučem, samozřejmě se rozbila a hned se seběhli asi čtyři sekuriťáci a chtěli 200 rublů nebo zavolat policajty. Drahá sklenička...možná o to levnější byla cesta dom. Tentokrát s doprovodem jsme stopli první auto, řidič souhlasil se 150 rublama, zadal adresu hotelu do navigace a jeli jsme. Dovedlo nás to sice na správnou ulici, ale přesně na opačný konec. A Nievskij prospekt má něco kolem pěti kilometrů... Tak Tony toho Rusa navigoval, přestože řidič nemluvil anglicky... Domů jsme se dostali, asi nějaký zázrak nebo co. A ten Rus si ani nestěžoval, že nás zavezl za levno, on nejspíš souhlasil s cenou, protože nevěděl, kam vlastně pojede... Asi nováček, ale narozdíl od ostatních zaběhnutých se snažil být milý. Příjemné zjištění, že všichni nejsou stejní. Chvilku jsme si vykládali u nás v pokoji, chvilku se stavili na chodbovici ve vyšším patře a v pět už jsem měla všeho plné zuby...Osprchovat ve žluté vodě (dokonce ani ve čtyřhvězdičkovém hotelu neteče z kohoutku pitná voda) a spat.

Poslední den jsme šli do Yusupovského paláce, kde zabili Rasputina, plus samozřejmě to bylo hodnotné i z té honosné stránky. Ale byl to náš poslední program po poslední noci a byli jsme trošku unavení, přestože to bylo fakt zajímavé. Pak už nás čekala jenom cesta domů se všema těma otravnýma celníma procedúrama a návštěvou duty free shopu. Jenom taková perlička - koupila jsem si tam Finlandiu a lonkera :) Protože půllitrovku ruské vodky jsem měla už z Petersburgu a oficiálně můžeme převézt jenom litr tvrdého. No a na hranicích se ruská prodávala jenom v litrovkách a fakt se mi nechtělo zbytečně si dělat problémy, kdyby celníky napadlo, že studenti nejspíš budou pašovat alkohol (a že jich bylo). Naštěstí se o nás nestarali.

Ve Finsku se nám s Agi znatelně ulevilo. Přestože ten výlet byl super a St. Petersburg je krásný, bylo to zároveň jedno z nejhorších míst, co jsem viděla, a do Ruska mě už nikdo nedostane... Čtyři dny stačily na to, aby to člověku otevřelo oči. A fakt jsem ráda, že se v Česku máme tak dobře, jak se máme.

Zdravstvujte, druzia,

jajinka

Nokia: Connecting people. Ericson: connecting... connecting... connecting...

2010-04-14T13:37:00.011+02:00

Víceméně od začátku Erasmu jsme s Agi plánovaly, že se zajedeme podívat do Nokie. Ne proto, že by tam bylo něco zajímavého k vidění - sami Fini nás od toho zrazovali. Ale ruku na srdce, kolik Čechů zná Tampere? A kolik Čechů zná Nokiu?

Vždycky, když internetová předpověď slibovala pěkné počasí a my jsme naplánovaly cestu tam, tak hustě sněžilo, byla hrozná kosa nebo jsme trošku zaspaly. A protože Nokia je tak blízko (nějakých 20 minut autobusem), chtěly jsme mít náš výlet co nejdokonalejší. A proč si to kazit od začátku blbým počasím.

Minulou středu jsme neměli moc co dělat, tak jsme s Agi vzaly foťák a šlu udělat pár fotek do lutheránského kostela. Když jsme pak chtěly jít dom, venku začínalo pomalu svítit slunko, po týdnu deště a mlhy! Tak jsme přemýšlely, že si půjdem sednout někam ven a jenom si užívat slunečních paprsků. A pak Agi napadlo, že vlastně můžem jet do Nokie...

Bylo za pět tři, na internetu sme našly první autobus, zaklepaly na Kasiu, že má pět minut na nachystání a v 15,15 už seděly v lince č. 79. Za chvilku nás autobus vysadil uprostřed ničeho, ona Nokia fakt není nějaká turistická atrakce. Je to industriální město tak o velikosti Břeclavi. Žádná továrna na telefony. Teda už ne.

Skrz Nokiu teče řeka, která odvádí vodu z jezera Pyhöjärvi (a protože jsou spojené kanálem, tak vlastně i z Näsijärvi) do Baltského moře, a v Nokii byl asi dvacetimetrový spád, který přímo vyzýval k postavení vodní elektrárny. A kde je energie, tam může být průmysl, tak se v Nokii (a pod značkou NOKIA) začal vyrábět papír a později gumáky, kabely a pneumatiky. A sedmdesátých letech je napadlo dělat telefony... První NMT telefon byl zkonstruován v Nokii, první mobilní hovor se uskutečnil v Tampere v roce 1991 (se zařízením od Nokie). A pak ten mobilní boom si asi pamatujete. A určitě uznáte, že v něm Nokia hrála velkou roli. Dnes už je telefonní továrna pryč, ředitelství v Espoo a výroba v Salu (a v Asii samozřejmě). Jméno města zůstává pořád stejné :)

A to byl přesně ten důvod, proč jsme tam jely - vyfotit se u cedule, protože všechny máme Nokiu. Teda nevím, co Kasia, jí se totiž celý ten nápad přestal líbit, sotva jsme dorazily. Že tam není nic k vidění (ano, Fini asi měli důvod, proč nás na to upozorňovali). Když jsme šly ke kostelu (jakožto jednu z mála oficiálních "turistických atrakcí"), za chvilku začala brblat, že je to daleko. Pak jsme hledaly jakýsi most, to už byla úplně protivná, tak jí Agi řekla, že jestli chce frflat, ať radši jede dom. A ona se fakt otočila a šla na autobus. Nejdřív nás to trochu zarazilo, pak jsme ale uznaly, že ten zbytek výletu jsme si užily víc. Obecně, když moc nečekáte, můžete si užít i návštěvu místa, které za moc nestojí.

Most jsme nenašly, teda ne ten, co byl na wikitravel.org. Náš most vypadal jak obyčejná silnice, ale poskytoval luxusní výhled na tovární komplex na malém ostrůvku. Na továrny docela hezké. Tak jsme chtěly spokojeně jet domů. Autobus nám ujel asi o deset minut a vlak jel za dvě hodiny. Nějaký dřívější autobus zastavoval v Nokia Pysäki, nemohli jsme ale najít nikoho anglicky mluvícího, kdo by nás nasměroval na tuto zastávku. Nějaký starší pán nás dokonce poslal do Tampere. Tak jsme na chvilku zapadly do obchodu, pak šly hledat nádraží, že si koupíme lístek a sednem si tam. Koleje jsme našly, nápis Nokia taky, ale něco, co teoreticky mohla být nádražní budova, bylo zamčené. Nevyvíjelo se to úplně dobře, ten vlak byl poslední spoj, ale nic nenasvědčovalo tomu, že v Nokii zastavuje. A hlavně, v šest ráno nás na Keskustori čekal autobus do Ruska...

Vydaly jsme se hledat nějaké lidi, na ulicích v centru fakt mrtvo, a najednou na křižovatce vidím autobus 71 s nápisem Keskustori. Sedmdesátjedničky jezdí přes Tampere, tak říkám, že možná je to náš bus. Začaly jsme mávat, řidička zastavila na zastávce vedle autobusového nádraží, počkala, až nám naskočí zelená na přechodu, a s úsměvem řekla, že ano, jede do Tampere. Měly jsme pořádný kus štěstí. Jo, a když jsme druhý den vyprávěly tu historku Finům v autobuse, dozvěděly jsme se, že to pysäki znamená zastávka, díky, starý pane :)

Perlička na závěr (ano, už budu končit) - včera v hodině Scandinavian Business se Markku rozhodl, že je příliš hezky na to, abysme seděli ve třídě, a vzal nás na projížďku po Tampere a okolí a okolí znamenalo i Nokiu. Nejlepší bylo, že to udělal i den předtím v Area Studies, jenom byla hrozná škoda, že nikdo z nás neměl foťák. Výhled z dvou vyhlídkových věží uprostřed lesa byl úchvatný, a muzeum veteránů taky stálo za to. A dokonce za nás platil kafe a munkki! Bude vypadat jako úplatek, když mu dovezu z krátké české návštěvy aspoň čokoládu? :)

jajinka

Hyvää pääsiäistä!

2010-04-05T19:54:00.014+02:00

Na prožívání jakýchkoliv svátků v cizině je pěkné to, že se zaručeně budou lišit od toho, co znáte z domova. Nám tady svátky jara začaly už aprílem, princip byl sice stejný, ale kvalita vtípku předčila možná všecky první dubny dohromady.
Mohlo být pondělí večer, něco jsme s Fandou vařili, když si vzpomněl, že viděl něco ve svojí schránce, a šel se tam podívat. Vrátil se za pět minut, ve tváři směs pobavení a zmatení a podával mi nějaký papír. V rohu logo TOASu (něco jako správa kolejí), adresa, Dear Mr Blahoudek...

"V posledních týdnech jsme zaznamenali spoustu stížností týkajících se užívání našeho zařízení. Vyskytly se také nějaké škody, které musí být nahrazeny. Po dotazování jsme zjistili, že jste se na tom také podílel a rádi bychom vás pozvali na schůzku, kde můžete být konfrontován s videem a ostatními stížnostmi. V TOASu jsme již rozhodli přestěhovat jednoho nebo více obyvatel jinam. Předtím, než ale učiníme konečné rozhodnutí, chceme si promluvit se všemi zúčastněnými. Je jednodušší pro obě strany, když se sejdeme ve společenské místnosti ve 3. patře namísto naší kanceláře. Chceme vás tedy pozvat na schůzku ve čtvrtek 1. dubna v 19,00. V případě dalších dotazů mě kontaktujte.

S pozdravem,

Kari Kaukonen"

Co to je za blbost? Jediné škody, o kterých jsme věděli, byly dvě nebo tři zlomené židle, které už předtím nevypadaly zrovna zdravě, a možná ukradená dopravní značka, která se nám objevila na chodbě, ale neměla nic společného s TOASem. Hlavně Fanda fakt nepatří mezi lidi, kteří by vyřvávali po nocích. Na to by byli možná jiní adepti (a tento dopis dostalo asi deset lidí), ale stejně, jaké dotazování, kdo to nabonzoval? Kdo může být takový křivák, snad když mi něco vadí, tak nejdřív řeknu, než napíšu stížnost na TOAS... A jestli se bude muset někdo stěhovat, tak ty poslední dva měsíce na Erasmu nejspíš trochu zhořknou... Celé Tuomio se dva dny nebavilo o ničem jiném, atmosféra houstla...

Ve čtvrtek se sešli "ti špatní" plus třikrát větší skupina podporovatelů, a Martijn s Jorritem (NED) konečně všem řekli, že to byl prostě apríl. Následoval smích, potlesk, video (doufám, že to bude fungovat). Lepší vtip jsem nezažila...

Velikonoce taky nepostrádaly originalitu. Jedna polka se rozhodla zorganizovat velké mezinárodní velikonoce, takže jsme se poskládali na jídlo, pití, rozdělili na národnostní skupiny a od sobotního odpoledne nakupovali (taky vám připadá perverzní věda "Poszukaj majonezu", i když víte, že je to polski?) a prali se o kuchyně. Výsledkem byla velkolepá žranica nejrůznějších chutí, kde jsme se skupinově vrhli na jídlo a do hodiny taky skupinově fučeli nad plným žaludkem. Česká skupina čítající Fandu, mě a podporu mojí milé maďarské spolubydlící se rozhodla upéct chleba, který nám trochu překvasil, ale po tom sladisku lidi vzali za vděk i tím. No a ze zbytku umím pojmenovat jenom tiramisu a jabkový koláč, ale v rámci sladkých orgií jsem toho ochutnala mnohem víc... Slečna organizátorka by občas potřebovala víc nadhledu a míň důležitosti, ale i tak to byla povedená akce. Pak se lidi rozutekli, Edward ve své kanceláři (místnost vedle sauny, která se před pár dny proměnila v malou výstavní halu s jeho a Ciosinými (IRL) fotkami) roztáhl půjčený projektor, my si roztáhli matračky a polštáře a udělali si improvizované kino.

Po dvoch filmech se dost lidí zvedlo a šlo na anglickou mši, když jsou ty Velikonoce, večer se slavily Giuliiny (ITA) a Guyomovy (CAN) narozky, než sekuriťák všechny vyhnal někam do hospody. My, kterým se nechtělo, jsme si v "kině" konečně zapli Forresta Gumpa, na kterého jsme čekali s Agi celé odpoledne. Moc plno nebylo, kromě nás dvou se nočního promítání účastnil jenom Edward coby jediný člověk, který to uměl ovládat (a troufl si na to sahat), než nám sekuriťák o půl třetí došel říct, ať to ztlumíme. Tak jsme to ztlumili úplně a přesunuli se k nám do pokoje. Edward si chtěl hrát na psychologa (perfektní zábava především pro mě jako pozorovatele) a vlastně u nás zůstal až do rána, protože jsme se rozhodli, že budem spát všichni dohromady hlavama k sobě, vykládali si potmě a připadli si jak na letním táboře. Vzbudili jsme se tak nějak svorně o půl dvanácté, udělali si tousty se sýrem a Edward se rozběhl do školy vrátit promítačku.

I na šlahačku došlo, sice místo žile to bylo jenom šátkem, ale od uschnutí mě to snad uchrání. Díky, Fando :) A druhému Fandovi posílám díky 1479.407km jihojihozápadně za slivovicu, kterou jsme dneska slavnostně dorazili a flašku zařadili mezi erasmácké trofeje. Na písničku si počkám na Pohárky, už jenom dva týdny, moc se na vás těším, děcka :)

jajinka

Erasmácké patálie

2010-04-03T10:50:00.001+02:00

Občas se nedaří. Ale to asi nezáleží na zemi, kde se právě nacházíte.

Ano, i šprta mohou postihnout problémy se školou. Nejdřív za to mohl marketing a můj skvělý tým čítající dva Francouze a mě. Zpočátku vypadali jako sympaťáci, později ale objevíte, co obnáší práce v mezinárodním týmu. Totálně odlišné názory. Nic mojeho nebylo dost dobré. Když jsem o něčem francouzském pochybovala já, oni byli dva. Takže jsem po docela krátké době rezignovala na pouhé technické připomínky, nějaký podíl na kreativě jsem vzdala, protože hádat se mi fakt nechtělo a oni by mi stejně odpověděli s tím hrozným francouzským přízvukem, který mě nutil ptát se po každé druhé větě "What?".

Když ale přišli s tím, že moje část na jedné z meziprezentací vlastně nebyla žádná práce a jenom ctrlc-ctrlv (což rozhodně ne, protože na těch pitomých stránkách Air-France - hádejte, kdo vybral tuto společnost - byl text zakomponován do obrázků a přeskakoval nezávisle na tom, jak jsem to stíhala číst), nakonec tu část smazali a dostala jsem k prezentování něco jiného, než jsem si chystala, došla jsem dom tak naštvaná, že jsem na chudinu Agi chrlila nadávky půl hodiny. Lepší spolubydlící bych si ale nemohla přát, vytáhly mě s Kasiou do Passion baru, daly jsme si bílého Rusa a zase bylo dobře.

Další blbý den přišel přesně o týden později. Podnikové hospodářství mi možná nestačí a rozhodla jsem se, že k tomu zkusím jít na žurnalistiku. Poslední termín na SCIO testy bude 29. května, všecko v pohodě stíhám. Možná bych se mohla podívat, jestli už se přihlašuje. A jaká příjemné překvapení mě nečeká uvnitř... FSS MU uznává maximálně termín z 1. května... Jezdit domů dva týdny před koncem Erasmu je trochu hloupé, že? Takže asi žádná žurna, no co, můžu se spokojit s naší nudnou katedrou...

Nemůžu. To je tak, když se chcete vzdát a někdo vám to nedovolí. Musím přijet a udělat přijímačky. Ostatně cena letenek nebyla tak hrozná a Tampere-Frankfurt-Bratislava a Praha-Frankfurt-Tampere mě vyšlo na nějakých 60 EUR. A kde je ten problém? Že u tří letů ze čtyř svítí posledních pár míst a nemůžete si je booknout, protože "an error occured"? Zkusit to znovu, jasně, ale dosáhla jsem jenom toho, že se error změnil v duplicate booking, což mě teda rozhodně neuklidnilo. Dala jsem tomu přestávku přes Scandinavian Business, kde jsem dvě hodiny poslouchala Francouze, kteří mleli do výkladu. Moje láska k nim zase o něco poskočila.

Přestávka nepomohla, potřeba jet dom se změnila v touhu a celý ten rezervační proces dávno překročil určitou mez, tak jsem volala Jardovi, ostatně to byl on, kdo mě nenechal vykašlat se na vlastní sen. A samozřejmě, že s jeho pomocí (a kartou) to šlo, prostě anděl dokonce i pro tak blbý den... Děkuju...

A ještě perlička, když máte fucking Tuesday, problémy s letenkami jsou příliš nicotné, než aby to stačilo. Dostala jsem email od garanta oboru, že si nemůžu zapsat International Trade, protože si to zapsalo hodně Finů a pro exchange studenty není místo. Tak mi to vysvětlete. Zaregistrujete si něco v listopadu, přičemž ostatní to udělají na začátku března, ale není pro vás místo. Máte jeden semestr na to, abyste si mohli zapsat konkrétní předmět, ale není pro vás místo. A nakonec, musíte měnit Learning Agreement a vyřídit všecku tu otravnou byrokracii, ale přednost dostane finský student, který předmět může absolvovat za rok a celou věc vyřídí kliknutím (teda v českém ISu by to udělal). Zvláštní praktiky Tamperské univerzity aplikovaných věd, zvlášť když problémy s předmětem nemáte poprvé (na začátku semestru jsem se dozvěděla oficiálně až na první hodině Marketing Research, že předmět není pro Erasmáky).

No, co teď? Mít po celou čtvrtou periodu čtyři lehké předměty, nebo si zapsat Professional Selling, přestože mi to nesedí do mých cestovatelských plánů? Zkusila jsem druhou možnost, protože s normálním učitelem se dá domluvit na nějaké práci navíc. Ale ne s touto učitelkou. Prej na cvika vůbec chodit nemusíme, ale ona se postará o to, aby to bolelo. To mě ještě nezastrašilo. Když mi ale naordinovala prezentaci (která dělá 30% známky) na pátek, kdy budu v Rusku, to už se mi přestávalo líbit. Ani po slušném mailu to posunout nechtěla, že si to můžu leda vyměnit (super, když máte kontakt jenom na holku, která má prezentaci ve stejný den nebo s ní už začala, a příští hodina je dva dny před dnem D). Tak jsem se obrátila na ochotnější osobu - Mirju Onduso, koordinátorku, která mi za dvě hodiny odpověděla nejhezčí větou toho dne - Deleted! Takže plán pro čtvrtou periodu - učit se na české zkoušky, začít psát diplomku, přečíst si Kalevalu v angličtině, chodit na dlouhé procházky a na tu ženskou, co postrádá kromě trochy ochoty i vkus na oblíkání, se co? Vykašlat.

Poslední dvě historky nesouvisí přímo s Erasmem, ale když už si stěžuju, ať je to všecko při jednom. Tři dny zpátky jsem si ve škole uvědomila, že mě bolí oko. Když jsem pak šla kolem zrcadla, všimla jsem si příčiny, pravé horní víčko bylo tak dvakrát až třikrát větší než levé. Jsem si říkala, že spánek to třeba vytáhne, což se samozřejmě nestalo. Zavolala jsem na AXU, že nejspíš musím jít k doktorovi (je to oko a ne rýmečka) a co mám dělat, nakonec jsem se ale vlezla do volné zdravotní péče ve studentském centru, kde mi sestra řekla, že zánět tam není, mám počkat dva tři dny a mělo by to splasknout samo (že kapky mi stejně nepomůžou). Tak čekám, velikost se moc nemění, ale aspoň už to nebolí při každém mrknutí.

No a nakonec něco veselejšího, i když to fyzicky bolelo podstatně víc než zbytek zápisku dohromady. Po dvou měsících jsem se rozhodla, že nepotřebuju šalinkartu, když cesta do školy trvá půlhodinky (bez sněhu 25 min). Navíc mě baví chodit. Ve středu jsem si šla ze školy, v podchodu trochu ledu, ale co, po třech měsících jsem si zvykla... A liskla jsem sebou na zem. No a jelikož je jaro už i v Tampere, led zrovna suchý nebyl. Super, když musíte jít s mokrým zadkem přes celé město :) Sice mi teď zápěstí mění barvu každý den, ale aspoň historka je to dobrá.

Hodně štěstí všem :)

jajinka

Ultimate survivor

2010-03-30T21:15:00.002+02:00

V pátek odpoledne jsme se nechali s dalšíma asi padesáti lidma odvézt na civilizační očistu do národního parku Seitseminen. Čekal nás víkend v chatě bez elektřiny, bez tekoucí vody (a bez internetu).

Naše jediná technika byl autobus, který nás přivezl na chatu, dodávka (za celý víkend nepoužitá ani jednou), zetři baterky a jeden telefon pro případ nouze. Zbytek jsme si museli obstarat sami. Tak jsme se rozdělili na skupiny - jedni měli na starosti dřevo a oheň (ale sekání dřeva mě bavilo, tak jsem se jim chvilku vetřela do řemesla), druzí se starali o světlo - svítili jsme jenom petrolejkama a svíčkama. Jedna skupina pro saunu (protože přežít ve Finsku neznamená vzdát se sauny!), další byli nosiči vody a pak dvě skupiny do kuchyně, jedna na vaření a jedna na umývání nádobí. Zkuste si tipnout, co mě postihlo? Ano, správně, to poslední.

Chata byla nejdřív pěkně vymrzlá a vevnitř nadýmené, protože studený komín nechtěl táhnout. Tak jsme se motali bez cíle po venku, ohnivá skupina sekala dřevo, Mathias (GER) a Juho (FIN) - pozor, ne "můj" Juha - vyklidili ohniště a rozdělali oheň venku. Juho měl něco jako škrkátko, které produkovalo spoustu jisker, ale zapálit s tím obyčejné piliny bylo docela těžké a povedlo se mu to, až když to po půl hodině pomíchal s novinama. Samozřejmě jsme měli sirky a nemuseli spoléhat na tuto vychytávku, ale teda nevim, jak bysme si poradili, kdybysme měli křesat kamínky.

Pak začalo být v chatě relativně obyvatelno a začala vařící směna. Na večeři jsme měli meatballs s rýží, těstovinový salát a šťávu. Pak "konečně" přišla na řadu naše směna. Zas tak moc práce jsme neměli, protože jsme jedli z papírových talířů, i když vydrhnout centimetr připálené rýže s baterkou nám dalo trochu zabrat. Ale zvládli jsme to! Mezitím saunagroup připravila (co jiného než) saunu - zato ale pravou finskou, kde se topilo dřevem, žádná elektrika. Bylo tam pěkně horko, skoro jako v Rauhaniemi v Tampere. Jenom žádné jezero nadohled, takže na ochlazení jsme museli vzít zavděk válením ve sněhu. Zato jsme si mohli vybrat z vnitřní nebo venkovní sauny ve stanu. Ta druhá byla fakt maličká a ne úplně horká, ale zase kolikrát se vám podaří stát ve sněhu a přitom se potit?

Po sauně jsem se u krbu zakecala s Gaëlle, jednou z mála normálních Francouzů/ek, a pak jsme šli s Manuelem k ohni a uměli jsme si to skvěle načasovat, protože nám zrovna přinesli klobásky na opečení. Spálila jsem si prst, ale za tu chuť to stálo. Není nad táborák v březnu.

Když jsme šli spát, zase jsme měli na výběr - stan nebo chatu, a šla bych radši do stanu, ale můj spacák byl jenom do 10 stupňů, žádná karitačka a přestože se tam topilo, nebyla jsem si jistá o svoje ledviny. Ani v chatě jsem si na horko zrovna nestěžovala, ale z polospánku si pamatuju brblajícího Simona, jak nadává na horní patro postele, že je tam 40 stupňů. Dole mohlo být těch mých 10...

Druhý den po snídani nás čekala bojovka ve skupinách a sice nám to nikdo neřekl, ale su přesvědčená, že jsme skončili na posledním místě a měli jsme dostat speciální cenu pro loosery. Měli jsme různé úkoly - postavit stan, přičemž jediná věc k dispozici byla plachta (a větve, které bysme jakože našli v lese), projít skrz pavučinu, aniž bysme se dotkli sítě, postavit improvizované nosítka a projít se s raněným, pár hádanek ohledně stromů a zvířátek a nakonec rozdělat oheň, což se nám podařilo tak minutu po limitu a eště by se dalo pochybovat o tom, že by takový chcípák hořel dýl než pět minut. No co, oběd jsme si zasloužili a dokonce ani to nádobí nebylo připálené jak po první večeři...

Odpoledne byla na programu kratší nebo delší túra, přičemž ta delší měla 7 km. Než jsme vyšli, tak jsem o délce dlouhé túry měla jiné představy, ale nakonec to bylo až dost. V Tampere bylo před odjezdem do divočiny třicet nebo čtyřicet čísel sněhu, tady v lese mohl ležet dobrý metr. A cestičky jsme neměli zrovna prošlapané. Na stezkách sice ležely klády dřeva, jenomže byly dost úzké, nějakých deset centrimetrů možná, a samozřejmě pod sněhem, takže to bylo dost o štěstí se trefit. Tak v polovině případů jsem zajela víc než půl metru do sněhu a někdy bylo prostě jednodušší následovat stopy přede mnou, než pokoušet štěstí. V každém případě jsem si připadala jako ožralá a nejspíš jsem tak i vypadala, teda soudě podle toho, jak vypadali ostatní. Občas vás totiž ten sníh překvapí a i když jste přesvědčení, že stoupáte na dřevo, není tomu tak a pak chytnete supr vangla, který zezadu vypadá jak balet v podání hrocha po narkóze...
No a díky tomu, že v jedné fázi jsme se hlavně brodili vysokým sněhem, některé děcka začaly brblat, takže delší túra se ještě rozdělila na dvě skupiny, jedna se vrátila a druhá překonala chvilku nepohodlí a užila si celých sedm kilometrů. Čtyři hodiny. Mně se vracet nechtělo, únavu jsem necítila, procházka vysokým sněhem mě bavila, v lese bylo možná ještě větší ticho než v Laponsku (extrahujeme-li od jedenácti přeživších až do konce), a to, že jsme se nemohli moc rozhlížet, protože jsme se museli dívat víc pod nohy než po přírodě - no a co... Kdo chtěl, tak si to vychutnal, a kdy až se nám znovu podaří tam jít znovu a navíc v zimě... Je pravda, že ke konci bych nejradši vláčela nohy za sebou a jaksi to nešlo kvůli hlubokému sněhu, stejně to ale za to stálo. A na únavu jsme zapomněli docela rychle, protože jsme šli spát mezi čtvrtou a pátou čerstvě letního času.

Večer nás čekal na zahřátí nějaký teplý nápoj, co připomínal svařák bez alkoholu a s mandlema, ráda bych napsala název, ale bylo to finsky. :) Na večeři - tradá - meatballs s rýží a bez salátu, protože jsme dávku na dva dny zkonzumovali už v pátek. A překvápko - losos (v jazyce litevském lašiša) grilovaný nad ohněm. Mmmmmmmmňam... Čekalo na nás taky rozluštění hádanek z bojovky - dostali jsme papír s nějakýma situacema a naším úkolem bylo určit, ke komu z tutorů to patří. Občas to byla docela sranda - zjistit, že Juho se líbal s chlapem nebo že Niko vyhrál soutěž krásy, plus doprovodné historky k tomu. A zbytek večera měl být doslova v naší režii - každá skupina dostala papírek, kde bylo napsané jenom místo a tři čtyři postavy a my jsme z toho vymysleli příběh a pozděj ho zahráli. Dostali jsme Madonnu, 50 Cents, Michaela Jacksona a velikonočního zajíčka a školní kavárnu. Původně jsme chtěli otrávit Jacksona hnusným finským kafe, nedařilo se nám ale zasadit ostatní postavy do příběhu, tak jsme to trochu okořenili dvojsmyslama, Jackson chtěl svést Madonnu, ale ona preferuje mustamakkara (tamperská specialita, v překladu černá klobása a vypadá to jak jelito), tak si měla vybrat 50 Cents, Jackson začal žárlit a chtěl ho odstranit, zavolal si na pomoc velikonočního zajíčka, ale protože ten mustamakkara nejí, rozhodl se sežrat Michaela se slovy "kani kani kani" - ten den jsme totiž dopoledne všichni hráli hru na zajíčky a kani kani byla její podstatná část. Přestože to ještě pět minut před "vystoupením" vypadalo na trapas, lidi se docela smáli. Ostatní skupiny se taky pochlapily a tak do půlnoci jsme měli o zábavu postarané.

Pak jsme se rozutekli každý po svojem, já jsem většinu času strávila u ohně, asi do čtvrt na čtyři, než jsme si uvědomili, že se posunul čas. A jedna drobná katastrofa (to zní jako oxymorón, co?): Isabel (GER) šla ze sauny a jenom tak od cesty prohlásila - "Jé, hoří nám stan..." Naše venkovní sauna chytla od kamen a kluci se tam hned rozběhli a zaházeli to sněhem, takže sice je v celtě díra, ale naštěstí se nic horšího nestalo. Jenom mě trochu přešla chuť spát pod stanem. A hrozně se mi líbil způsob, jakým to Isabel řekla, mi to připomínalo "Týjo, tady je voda." :)

V neděli jsme jenom posnídali, pouklízeli a bylo načase vrátit se zpátky do Tampere. Sprcha, měkká postel, Facebook...a vlastně spousta věcí, bez kterých jsme se krásně obešli. Hlavně ta poslední.

Jako ocenění jsme dostali diplom za absolvování kurzu a všem nám byl udělen titul ultimate survivor. Tak bacha na nás!

jajinka

P.S. Po kurzu vyvstala jiná situace, kterou je potřeba přežít. A to, že někteří lidi začínají jezdit domů. Dneska mě čeká poslední ahoj Simonovi...a pak doufat, že si někdy udělá cestu z Zurrichu k nám nebo že se naskytne příležitost mně jet do Švýcarska...protože tento kluk je fakt kamarád a vždycky bude...

Reindeers on your left. Laponsko, část čtvrtá.

2010-03-20T01:16:00.004+01:00

Když jsme někam jeli a Katja nás upozornila na soby, většinou jsme se všichni nahrnuli na tu stranu, kde je naše průvodkyně viděla. Abysme to neměli tak těžké, ve čtvrtek k večeru jsme navštívili sobí farmu.

Byl pro nás připravený bohatý program. Nejdřív něco jako kratičká přednáška nebo instruktáž, i když nás zajímali sobi spíš z praktického hlediska. Od hladění jsme byli důrazně odrazováni - sobi to prý fakt nemají rádi a vzhledem k tomu, že jejich parohy byly ve výšce našich očí, nebyl by to nejlepší nápad. Krmení jim ale z nějakého důvodu nevadí a každý sme dostali hrst granulí. No, zapomněla jsem si rukavice a sobíci žgryndali (sorry všem, kdo nerozumí, ale bohužel neznám lepší slovo, které by vystihovalo situaci), takže jsem si to krmení zkusila dvakrát třikrát a pak šla hledat umyvadlo - zaprvní to studilo, zadruhé to nebylo dvakrát příjemné :)

Pak jsme dostali lekci, jak chytnout soba do lasa a mohli jsme si to zkusit na kusu dřeva s parohama. Úspěšnost byla tak 50:50, no mně by taky pomohlo, kdyby se ten sob hýbal... Pak pro nás nějaké soby zapřáhli za sáňky a my jsme si mohli užít pětiminutové severské safari. Byla to docela sranda, hlavně focení sobího zadku z pozice pasažéra.

A mezitím jsme docela vymrzli, tak nás pozvali dovnitř, nalili kafe do dřevěného hrnečku (prý nevhodný do myčky, ale jinak velice trvanlivý), dostali jsme k tomu sušenku a jedna Sámi paní v kroji nám k tomu zazpívala joiku. Je to technika zpěvu, kdy zvuk vzniká někde hluboko v krku (nejspíš, nerozuměla jsem přesně) a díky tomu se dá zpívat hodně vysoko a nahlas. Sámové to používali, aby vyplašili soby, když se blížilo nebezpečí, a taky aby se domluvili mezi sebou. Takové joiku je prý je to slyšet i kilometr dva daleko. No ale k této konkrétní Laponce - nejdřív si nahřála buben nad ohněm, aby měla nějaký doprovod, a pak začala zpívat. Takový hlas by jí mohla závidět i Kaťa Bízová! A byla v tom energie jako v písničkách z Detvy, super zážitek. Jako bonus jsme dostali řidičák na soba a jeli si užít poslední večer do Vasatokky. Simon mě uháněl o palačinky (mimochodem včera na spářce se o nich vyjádřil, že byly "fucking good", moje ego se hned cítí líp) a Adrian (SPA) rozpustil čokoládu s banánem. Doslova sladké orgie.

P.S. Věděli jste, že ve Finsku neexistuje něco jako divoký sob? Všichni mají svého majitele a i když pobíhají po lesích, jsou vlastně domestikovaní. Většinu z nich vlastní Sámi a pokud si dobře pamatuju, tak rodina z této farmy jich měla něco přes 500.

Ne, ještě nekončím, ale druhá část se bude týkat jiného, i když pro Laponsko neméně typického živočišného druhu. Z volitelného programu posledního dne jsem si totiž vybrala husky safari. Nejdřív nás čekala přestávka na suvenýry v Saariselce, protože přece jen psů na farmě nemají tolik, abysme mohli jet všichni najednou. Když jsme se střídali, Simon z přechozí várky jenom řekl, že to smrdí dobře. Ano, tak zní opravdové nadšení :) Náhodou ti psi byli hrozně milí a mazliví. Ale musím uznat, že měl celkem pravdu a sotva jsem přijela domů, dala jsem si prát rukavice.

Na začátku jsme dostali lekci, jak řídit a být řízen, bylo to dost jednoduché, protože jediná naše funkce byla brzda. Pak se jedna z nás usadila do saní, já jsem byla první řidič, stoupla jsem si na lyžiny či jak to nazvat a čekala, až nám odvážou psy. Ti nejdřív vypadali celí žhaví, nadšení je ale opustilo nějak moc rychle. Stejně tak moji kolegyni, když se s ní dost brzo po začátku naklonily saně. No ale zpátky k psům. Nejdřív se rozběhli za skútrem celkem s chutí, ale pak začali zpomalovat, až se úplně zastavili. Někteří se začali válet ve sněhu, někteří si udělali toaletní přestávku (a někteří svoje toaletní záležitosti zvládali předím za běhu). Jenže je nepovzbudilo vůbec nic, ani skútr před nima, ani "perkele" z úst jejich normálního pána. Tak nás z prvního místa posunuli na třetí a přivezli nám na skútru dalšího huskyho. Bylo to jak nová šťáva, protože psům se najednou chtělo utíkat a všecko by bylo super... kdyby se psi před náma nerozhodli, že převezmou úlohu líné lemry. Takže kdežto předtím jsem těm psům musela celkem pomáhat (taková saňoběžka), teď jsem většinu času stála na brzdě a bylo mi jich upřímně líto, že jím to musím tak ztěžovat. A občas mi bylo líto i řidiče na saních před náma, protože cítit psí čumák těsně za zadkem (když jsme nestihli naše psy dostatečně zkrotit) taky není úplně ok.

Pak se nám podařilo tak trochu sjet z cesty a víceméně se vyklopit a když jsme vytáhly saně na stezku, rovnou jsme se vyměnily. Mohla jsem si užít, že nemusím nikoho tlačit a můžu fotit, řízení ale bylo stejně lepší. Taková jakási turistická zodpovědnost... No a i na kůži ze soba byla za chvilku zima. A proto nás čekala v dřevěné chatě palačinka a horký džus. Začínám si myslet, že den bez palačinek je jako den bez čokolády, a den bez čokolády je jako den bez slunce (ahá! - proto jsem měla na začátku erasmu takovou spotřebu :)). Sedlo to dobře. A celkově o jízdě na psím spřežení...nejspíš to bylo jednou v životě, takže jsem si to celkem vychutnala.

Pak jsme odjeli zpátky do Saariselky podstoupit další z volitelných programů a vybrali jsme si lázně, protože se s tím dal zabít čas a bylo to za přijatelnou cenu. Ok, husky safari bylo HODNĚ drahé, takže nad stejně drahým snowmobilem jsem ani nezačala přemýšlet. (Když nad ním přemýšlím teď, stejně mě neláká...) A lázně byly fajn, jenom nevím, co z toho považovat za lázeňský prvek. Vypadalo to jako takové kryté koupaliště se saunou a vířivkou (studenou). No a protože jsem se chtěla trochu vyhřát, sauna byla jedna z prvních zastávek. Dalo se tam jít jenom bez plavek, ale klasická finská byla oddělená. Pak jsem chtěla zkusit tureckou saunu (s párou a něčím krásně voňavým), vlezla jsem tam, sedla si, a děvčica od vedle mi prozradila, že je to mixlé. Nejdřív se mi v hlavě ozval alarm jako "aha, fakt", pak jsem si ale řekla, že stejně tam není vidět na krok víc než obrys, tak co. Občas dokážu překvapit sama sebe.

A najednou byl večer, čas nastoupit do autobusu a vyrazit zpátky na jih. Čím rychleji uteklo těch pět skvělých dní v Laponsku, tím pomaleji se táhla cesta domů. Ale stálo to za to. Takže až někdy pojedete do Finska, nezapomeňte jet za polární kruh...

jajinka

Arktické doteky. Laponsko, část třetí.

2010-03-17T11:12:00.010+01:00

Ve středu nás čekal výlet do Norska. Super, další čárka za stát, kde jsem ještě nebyla! (Tak samozřejmě o tohle zrovna nešlo.) Tak jsme kolem osmé ranní vyrazili ještě dál za polární kruh, než jsme byli doteď.

Dřív jsem si myslela, že Laponsko je část severního Finska. Omyl. Je to oblast, kde žijí lidé z národu Sámi (správný překlad do češtiny je asi Laponci, i když lapp prý v norštině znamená hloupý...ve finštině ale lape znamená odlehlý, s čím bych více než souhlasila) a zahrnuje to asi severní půlku Norska, Švédska, kousek Finska a podstatnou část poloostrovu Kola. Mají svůj vlastní jazyk, nebo spíš několik svých jazyků, a jenom ve Finsku se mluví asi dvěma nebo třema z jejich dialektů. Náš kemp patřil pod "město" Inari, kde se mluvilo Inari-Sámi jazykem. (A záměrně to město píšu v uvozovkách, protože na ploše 500 km2 žije asi 1300 lidí. Vlastně tam žije víc sobů jak lidí. Přesto je to asi nejvýznamnější sídlo ve finském Laponsku.) Prý si ale jednotlivé skupiny Sámi lidí mezi sebou nerozumí, a to ne proto, že by jedna část byla z Norska a druhá z Finska. Oni si totiž nerozumí ani s Finy! Přesto je to ale oficiální jazyk a lidi si tady můžou vybrat, jestli chcou mít vzdělání ve finštině nebo v Sámi, můžou mít občanku ve svém jazyku, cedule jsou psané dvojjazyčně...takové laponské Turku. A abysme chytli pořádnou laponskou náladu, pustila nám Katja (naše průvodkyně ze St. Petersburku) Sofii Jannok jakožto zástupkyni Sámi hudby. Ukázka online :)

Laponci žili dost osaměle. Vlastně se živili chovem sobů a putovali tam, kam šli sobi. Něco jako Sámi vesnice v podstatě neexistovalo. Jediná taková osada je Utsjoki (a naše první zastávka vedla právě tam), kde stojí starý kamenný kostel a Sámové se tam scházeli na velké náboženské svátky. Osada byla jinak maličká, deset přístřešků uvnitř s krbem a udupanou hlínou (a to si troufám tvrdit, že náš klaustrofobní pokoj na Tuomiokirkonkatu je možná větší) a v této době tam kromě nás nebyla ani noha. Dnes už jejich tradičním způsobem života asi stejně skoro nikdo nežije...

Pak jsme byli velice blízko Norsku. Vlastně tak blízko, že se stačilo podívat doleva za zamrzlou řeku. V této oblasti se ale vyskytují vzácně lidi (vlastně mě docela fascinovalo, když se vedle cesty, která nevedla nikam, najednou objevil jeden dva domky), natož města/vesnice nebo státní hranice. Takže do Nuorgamu to byla dobrá hodinka cesty podél hranice s Norskem, než jsme dorazili do vesnice, která má sice jenom 250 obyvatel (a bar :)), ale dvě významná NEJ. Je to nejsevernější sídlo v EU (protože Norsko tam nepatří, že) a navíc nejsevernější státní přechod na světě. A nejspíš se tam nachází i nejsevernější K-Market na světě, ale to má asi význam jenom pro ty, co ten obchod mají vedle koleje. Nuorgam je ale mimo tyto svoje rekordy známý i pro lov lososů, kteří prý mají běžně dvacet kilo. Největší úlovek měl šestatřicet. Pěkný kousek, ne?

A sotva jsme překročili hranice, krajina se začala hodně rychle měnit. Už finské Laponsko bylo jiné - borovice a břízy sice najdete i u nás, ale podstatně košatější. No a za finsko-norskou čárou už tak úzké stromy začaly ještě řídnout, byly nižší a nižší, z bříz se stalo "něco jako zmutované břízy", borovice zmizely a většinu stromů reprezentovalo něco, co vypadalo jako zdřevnatělá vysoká tráva. Navíc narozdíl od Finska, které vypadá jako zasněžené Maďarsko (ok, přeháním, ale je to dost rovina) jsme se najednou ocitli v horách. Arktická krajina, hnědé zasněžené kopce občas zarostlé stromkama, takže to vypadalo jako strniště na bradě. Beze slova jsem žasla. A to nejlepší přišlo potom... Protože nejhezčí modrou na světě má Severní ledový oceán.

Když jsme dorazili do rybářské vesnice Bugøynes, všichni se rozběhli k oceánu. Někteří odvážlivci dokonce v plavkách a nezastavila je ani voda, která měla -3°C. Nojo, su máčka, že jsem to taky neudělala. Celou dobu jsem chtěla, ale když jsem ucítila ten ledový vítr a prošla se šedesáti centrimetrama sněhu v riflích, přešla mě chuť absolvovat to samé jenom v žabkách. A hlavně mi chyběl někdo, kdo by mě doopravdy vyhecoval to udělat. Protože koupání v arktických vodách vyžaduje notnou dávku odvahy nebo aspoň podporu někoho, koho znáte dýl než dva dny... A v tu chvíli jsem neměla ani jedno. No ale co. Řekla jsem, že pokud se to udělám, můžu umřít. Nekoupala jsem se, čiže ještě mě tu chvíli musíte trpět. :) Neodpustila jsem si ale aspoň dotek oceánu, i když jsme nejdřív museli projít ne zrovna chutnou směsí soli, písku a vody, než jsme stáli na normální pláži. A ta voda byla NESKUTEČNĚ studená. Ale při pohledu na celkové panorama jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu...

Pak jsme se vydali rozhlídnout po Bugøynes, barevná dřevěná vesnička, známá pro lov královských krabů, co má v zimě něco přes 200 obyvatel (a v létě asi dvakrát tolik). A i na lidech byl poznat rozdíl od Finska, protože byli mnohem otevřenější a hrozně milí. A i v takové díře mluvili anglicky (to je teda rozdíl spíš od Česka), fakt super... Nejdřív jsme zapadli do obchodu, kde nebylo vůbec nic, tak jsem chtěla jít na vedlejší poštu, abych mohla poslat pohled domů, a dveře mě dovedly do toho stejného obchodu. Trošku trapas. Pak jsme šli do jiného obchodu, kde jsme si mohli dát kus dortu a kafe úplně zadarmo, a navíc ta paní uvnitř byla neskutečně milá, tak jsem si aspoň koupila Fyrstekake - něco jako marcipánové koláčky - a výborné!
A ještě jedna perlička z Bugøynes nebo obecně z Norska a z Arctického oceánu - občas jsme viděli z autobusu rybí farmy, Katja nám ale řekla, že když ty ryby vyloví, posílají je většinou do Číny, kde je dají do plechovek a pošlou je zpátky. Že by to bylo zrovna za rohem...

Pak nás čekala dlouhá cesta domů se zastávkou na doplnění potravin. Před obchodem jsme viděli skupinku kol s obrovskýma pneumatikama a výbavou, jakoby si někdo vyjel na cykločundr. A vevnitř jsme zjistili, že to byli Češi. Tak jsme si chvilku pokecali, udělali zedvě fotky a pak zpátky do anglicko-finské reality.

A skvělý den ještě nekončil, protože když jsem večer šla ze sauny, skupinka lidí stála u arctic hole (díra v jezeře, kam byste měli vlézt po sauně) a bylo cítit, že něco visí ve vzduchu. Ptala jsem se, co je. Někdo viděl polární záři! A pak to začalo. Objevilo se něco zeleného a pomalu to začalo růst, měnit se, bylo to silnější, slabší...a nádherné. Mně ale byla docela zima, protože jsem do sauny šla jenom tak nalehko, tak jsem zaběhla domů pro foťák a víc oblečení. A milá polární záře zmizela. Zanedlouho se ale objevila další, tak jsme šli na jezero co nejdál od všech světel a vychutnávali si dechberoucí zelené divadlo uprostřed tmy. Ani to netrvala věčně, tak jsme se šli ohřát ke krbu. Když jsem pak šla k nám do chaty, přes celou oblohu byly vidět tři obrovské zelené pásy. Chvilku jsem čekala, než i ty zeslábly. V kuchyni jsme se potkali se spolubydlícím Kaiem a pěknou chvilku prokecali o blbostech a o Francouzech, než nás to přestalo bavit a rozhodli se jít do postele. Předtím jsem se chtěla ještě naposledy podívat, jestli není venku něco k vidění. A bylo. Nejsilnější ze všech polárních září a taky asi nejrychleji se měnící. Tak jsem byla ráda, že jsme to šli zkontrolovat...
Bohužel nemám žádnou vlastní fotku, protože mi až druhý den jeden Španěl řekl, že musím nastavit expozici nejmíň na 15 sekund, aby bylo na fotce něco vidět. A samozřejmě se večer zatáhlo a měla jsem po focení. Nejdůležitější je ale obrázek v paměti, ten nepotřeboval žádné speciální nastavení a nevymaže ho nikdo... No ale abyste z toho něco měli, půjčila jsem si fotku od Mika z Dánska (mimochodem jestli někdo sledujete HIMYM, tak tento kluk musel být Marshallův mladší brácha).

Poslední laponské pokračování příště :)
jajinka

Přežila jsem. Laponsko, část druhá.

2010-03-15T10:25:00.005+01:00

Po načerpání nezbytných sil nás teda nečekala žádná pohodička. V osm ráno nás nahnali do místnosti, která připomínala třídu, pěkně sednout a poslouchat. Ne, teď přeháním, bylo to něco jako teorie, jak přežít v Laponsku v zimě. Bylo to docela zajímavé, i když některé rady mi připadaly trochu jako z jiného světa (např. že bych měla nosit při sobě lopatu jako základní výbavu). Ale jinak si to aj domyslíte - oblíkat se na vrstvy, do lesa pokud možno s gpskou, mobilem, vždycky říct, kam jdu... Protože ztratit se nebo zranit v Laponsku není žádná sranda. Na celou oblast mají jeden vrtulník (zbytek se objíždí snowmobilama), nejbližší zdravotní centrum je v Ivalu (asi 50 km) a to se tomu ještě přezdívá "show finger hospital" - že vám tam akorát prstem ukážou směr do Rovaniemi, kde je nemocnice. Jenomže to je dalších 300 km... Takže si určitě domyslíte, že málokteré laponské dítko se narodilo v porodnici.

A pak jsme začali s praktickou výukou. Rozdělili se na dvě skupiny, nafasovali zmíněné lopaty a měli udělat aspoň metr a půl vysokou hromadu ze sněhu. A protože jsme měli z předchozí přednášky zakázané se potit, pobíhali jsme po Laponsku v -15 ve svetru. Za chvilku ale nebylo co dělat, protože nás bylo na jedno iglú asi deset. Pak jsme nechali naši hromadu uležet (prý to potřebuje aspoň tři hodiny) a šli chytat ryby. Stejně jsme ale potom z bezpečnostních důvodů vydlabávali předpřipravené kopy sněhu. Sice mi bylo trochu líto, že jsme si iglú nepostavili od začátku do konce, ale zase sto kilo sněhu není úplně sranda, když se udělá někde v NDR chyba a spadne vám to za krk. Nejdřív jsme do té hromady zapíchali asi třiceticentimetrové dřevěné kolíky - když zevnitř narazíte na kolík, víte, že stěna má teď asi 30 cm a dlabat dál není dobrý nápad. Pak jsme udělali metrový vchod a pak začali rýpat i do prostoru. Ne že bych měla někdy klaustrofobii, ale už jsem se cítila líp než při tvorbě iglú zevnitř. Když ale bylo hotovo, dovnitř se vlezlo osm sedících lidí a bylo tam až překvapivě teplo. Jasně, teplota je ten důvod, proč se iglú staví (třeba když musíte přespat v lese), ale ten rozdíl mě překvapil.

Tak, a teď k rybaření. Teda, "rybaření". Nejdřív jsme museli vyvrtat díru do 80cm ledu, nebyla to zrovna lehké, mně stačilo vyvrtat 90 stupňů - jenom abych si to zkusila. Pak jsme z díry vybrali sníh (a někteří taky ochutnali vodu z jezera, kam se hrabou všecky minerálky...), na maličkou plastovou udičku nasadili červa a spustili to dolů. Občas jsme s tím zahýbali, ale jediné, co jsme chytli, byl kus řasy. Takže v tomto ohledu bysme nepřežili. Některým ale při čekání na úlovek omrzla struna... Někteří proti mrazu bojovali horkým džusem, který pro nás lidi z Vasatokky (náš kemp) ohřívali na ohni. Bylo to strašně strašně sladké, ale cokoliv teplého bylo velmi vítané.

Naštěstí oběd se nevařil z našich úlovků, leda že bysme měli možnost ulovit klobásky a bramborovou kaši. Museli jsme si to ale přece jen nějak zasloužit, naším úkolem bylo rozdělat oheň. Instruktor nám nejdřív ukázal, jak to dělat - z kolíků doslova nakrájet lupínky, když nemáte sekyrku, stačí použít nůž a polínko... Sirky jsou v povinné výbavě Laponce, tak jsme se naštěstí nemuseli zabývat křesáním kamínků. A přestože naše a Lauriho lupínky se moc nepodobaly, oheň chytl celkem rychle a my jsme se mohli přesunout k ohni k obědu. Milé bylo, že podle finských tradic nechyběl ani chleba s máslem a po obědě kafe.

Pak jsme dostali sněžné boty, mapu a gpsku a rozběhli se po laponských lesech hledat devět checkpointů. Narozdíl od našich kolegů, kteří tímto programem prošli ráno a místo nás se jali chytat ryby (a chytli!), jsme měli ulehčenou práci - měli jsme prošlapané cestičky a tak ty boty nebyly ani tak potřeba. Stejně jsme ale občas šli vlastní cestou, abysme si užili, že se nezaboříme do sněhu půl metru, ale jenom dvacet až třicet cm. Všechno jsme bohužel nenašli, některé krabičky s otázkami byly nejspíš moc dobře ukryté. Cena pro vítěze ale stejně žádná nebyla, tak jsme si to obešli spíš tak pro srandu. Dokonce ani pod mým vedením jsme se neztratili, zezačátku ale bylo divné, že se musíte hýbat, aby vám ta mašinka ukazovala nějaký směr.

Teď strategicky přeskočím středu, protože výlet do Norska si zaslouží speciální prostor. Ve čtvrtek dopoledne náš čekal další kurz, tentokrát v běžkování. Hrozně jsem se na to těšila, protože tady na těch rovinkách jsou pro běžky myslím parádní podmínky, navíc jsem to nikdy nedělala. Nejdřív se mi teda podařilo spadnout dřív, než kurz začal. Pak jsem začala šoupat nohama, jak nás to učili instruktoři, a až po chvilce jsem přišla na to, že to i klouže, když to lyžím dovolím. Po patnáctiminutovém tréninku jsme se vydali na projížďku po jezeře a lesem. Skupinka přede mnou docela rychle ujela a protože mě nikdo nepředjížděl, připadala jsem si jak vedoucí looserů. :) Než jsem zjistila, že to, co slyším za sebou, jsou moje běžky. Takže děcka, co mě psychicky hnaly dopředu, byly vlastně imaginární. Je ale pravda, že pak jsem si to vychutnala mnohem víc bez špatného svědomí, že někoho zdržuju (a navíc mi udělalo trochu dobře, že jsem se dokázala trhnout, aniž bych to chtěla). Občas jsme na sebe čekali, takže jsem nejela sama celou trasu, a taky se mi jednou rozvázala bota, čehož jsem si všimla hned poté, co jsem se postavila na nohy. Samozřejmě jsem sletěla hned zas (takže sorry všem, co jeli za mnou a rozbila jsem jim stopu :)). Bylo to ale parádní...endorfiny pracovaly...

Po pasta carbonara k obědu (díky Francesce a Giulii za lekci italské kuchyně) jsme se se Simonem rozhodli, že půjdem ven udělat pár fotek, protože bylo nádherně. Na svahu před Vasatokkou jsme potkali nějaké sáňkaře, chvilku je pozorovali, jak se snaží trefit na improvizovaný můstek, taky si sjeli svůj kopeček a já jsem pak chtěla jít konečně do lesa. Simona přešla chuť, tak jsem vyrazila sama. Kdyby to tak viděli instruktoři! Nejen, že jsem u sebe neměla lopatu, šla jsem tam dokonce bez mobilu a bez toho, abych někomu řekla, kam vlastně jdu. Ono se to ale těžko hlásí, když to nevím... Nakonec jsem ale byla mnohem radši, že jsem sama, protože tam bylo dokonalé ticho a to se ve dvou slyší těžko. Možná tak silné nic už nikdy neuslyším. Pak jsem se rozhodla vrátit do Vasatokky a projít ještě na chvilku na jezero. Prý to není bezpečné pro pěší, ale je to ok pro snowmobily, haha. V každém případě, když jsem slyšela nedaleko ode mě prasknout led, nebyla jsem zrovna nešťastná, že jsem blízko od břehu. Pak začalo zapadat slunko a Laponsko dostalo meruňkový nádech. Jestli to bylo pěkné? Bralo to dech!

Toť k našemu hraní si na rodilého Fina. Na dva dny to bylo super, ale obdiv těm lidem, kteří tam žijí celý život...

jajinka

Lapám po dechu. Laponsko, část první.

2010-03-12T10:46:00.005+01:00

Tolik zážitků v jednom týdnu jsem asi ještě neměla. Nejen vidět, ale i slyšet, osahat, zkusit, ochutnat...a ne tak ledajaké věci!

Popravdě jsem se toho výletu trochu bála, protože jsem nevěděla o nikom, kdo pojede se mnou. Bylo to trochu divné, protože ten týden jsme měli prázdniny. Jedna velká skupina z Tampere už tam sice byla, ale určitě zdaleka ne všichni... Takže jsem ani nevěděla, jestli se těším. Ještě dvacet minut před odjezdem autobusu jsem jedla poslední palačinku (hmm, bydlet v centru má něco do sebe) a pak jsem prostě protlačila svůj kufr přes hromady změklého sněhu...

A na autobusovém nádraží se mi strašně oddechlo, potkala jsem tam Simona (ten stejný Švýcar, co jel se mnou do Lahti) a bylo hrozně fajn znát někoho tak hezky od začátku. Kromě něho s námi jeli ještě tři Francouzi z TAMKu (které jsem předtím v životě neviděla), Němec Kai (který s Finskem jinak nemá nic společného) a dokonce Sofie kdesi od České Lípy, která studuje v Turku.

Na cestu nevzpomínám zrovna s láskou, protože jsme vyjeli o půl osmé večer z Tampere a do Vasatokky přijeli druhý den v deset večer. Sice s přestávkama, ale našich 1200-1300 km mohlo zabrat 17-18 hodin čistého času a uznejte, že to může trochu bolet...

Naše první zastávka byla v Kemi, kde každý rok staví hrad ze sněhu a ledu. To by člověk nevěřil, jak dokonalou architekturu můžete postavit ze zmrzlé vody. Vevnitř bylo pár tématických místností jako třeba pokojík Santa Clause, podstatnou část ale tvořil hotel s postelemi ze sněhu, prý je to oblíbené místo na svatební cestu, no ale dejte pokoj, i když jsem ležela na kůži ze soba, byla ta postel pěkně studená! Další částí hradu byl třeba bar nebo kaple, vypadalo to krásně, takový stůl z ledu... Ale stát přes hodinu ve sněhu byla výzva i pro boty do -25°C. Venku jsme si sjeli sáňkařskou dráhu a jeli do Rovaniemi. Nevím, jestli tam bylo něco k vidění, protože naše jediná zastávka byla v Lidlu nakoupit jídlo na skoro celý týden pro celou naši skupinu (Simon, Kai, Sofie a já. Francouzi byli převeleni do jiného pokoje a Belgičanky, co s náma měly sdílet pokoj, jsme nemohli najít). Trochu jsme to přehnali s množstvím, ale 12 € na osobu a plnou penzi na pět dní je myslím super.

A pak to bylo asi deset minut, než jsme proťali polární kruh. Jestli se něco změnilo? Asi ne, jenom najednou všude hrály koledy. Takový konec října v Brně. Přijeli jsme totiž do vesnice Santa Clause. Přestože toho dědu v podstatě nemám ráda, jeho návštěva byla hrozně milá. Ve vesnici byla pošta, odkud můžete poslat pohled domů a můžete si vybrat, jestli ho chcete poslat teď, nebo až k Vánocům, nebo můžete napsat přímo Santovi o své vysněné dárky. Takovou Ježíškozradu jsem ale nechtěla podstoupit. Pak jsme šli přímo za Santou. Dům, kde má kancelář, vypadá jako takový nestrašidelný dům hrůzy, všechno se hýbe, všude jeho pomocníci, vánoční výzdoba... Kdybych byla menší, tak bych brečela štěstím. Jo a Santa, hrozně milý děda, ale nevim, asi byl nějaký falešný. Když jsme se mu představili, tak řekl, že má něco rozjednané i v ČR. Tak to teda pěkně kecal! A to by neměl, ne? Pak nám jeho poskok nabídl fotku nás a Santy za 30 €, tak jsme poděkovali a šli se porozhlídnout po trochu míň předražených suvenýrech. Zůstalo u rozhlížení.

Kdybyste ale chtěli znát legendu o Santovi, tady ji máte:
Malému finskému klukovi Nicolausovi bylo asi deset, když se jeho rodičům narodilo čtvrté dítě a neměli peníze na to, aby ho mohli přes zimu uživit. Bohužel žádná rodina ve vesnici nebyla tak bohatá, aby si ho mohli vzít natrvalo k sobě, tak se domluvili, že se budou střídat - každá rodina ho bude mít rok a na Vánoce ho předají dál. Mladý "Santa" (mimochodem v tom filmu byl strašně podobný na Štěpánku) pak nechával u domovních dveří dřevěné hračky pro děti z rodin, u kterých už byl. Pak ale přišel chudý rok, nikdo si ho nemohl vzít k sobě, jenom zlý Iisakki, který ho chtěl před pár lety shodit ze skály. Všiml si totiž jeho vyřezávaných hraček a říkal si, že by mu Nicolaus mohl pomoct s jeho obchodem... Nicolaus po večerech vyřezával hračky pro děti (jako každé Vánoce), jednou ho u toho načapal Iisakki, nejdřív si myslel, že kluk krade, pak mu ale začal pomáhat a jejich vztah se od základu změnil. Když byl starý a odešel k synovi, nechal Nicolausovi svoji dílnu a ten se rozhodl, že bude rozdávat dárky pro všechny děti v okolí (prý bylo sobecké, že dával hračky jen těm rodinám, které pomohly jemu). Chtěl celý rok vyrábět hračky a ukázat se jenom na Vánoce. A aby to stihl, pořídil si soby, ti ho nejdřív nechtěli poslouchat, ale paní, co mu je prodala, mu poradila, že když bude mít na sobě červenou čepici, budou na něho líp reagovat...
Zbytek už nebyl zajímavý :) A taky zapomněli na ten dodatek s Coca-Colou...

Nás pak čekal poslední únavný kousek cesty, večeře, sauna, postel...
Dobrou noc a zase příště!

jajinka

Zimní hry v Lahti

2010-03-10T16:45:00.006+01:00

Fajn, nebude to chronologické, ale zápisek z Laponska si vyžaduje mnohem mnohem víc času. A Lahti bylo taky plné emocí, takže...

V noci po cestě ze Stockholmu jsem potkala Švýcara jménem Manuel, se kterým jsme prokecali dobré dvě hodiny o českých a švýcarských sportovcích. Když jsem pak nadhodila, že chci jet do Lahti na skoky na lyžích, tak okamžitě řekl, že jede se mnou. Nakonec se k nám přidal ještě Simon, taky Švýcar, kterého znám hlavně z Laponska. Pak stačilo najít autobus, omrknout cenu lístků a nastavit budík na 5:45. Ráno se přemluvit k vstávání (nebylo to pěkné, zvlášť po předchozí noci v autobuse), nachystat pár lepeňáků a o půl sedmé mě čekali kluci na Tuomiokirkonkatu.

Cestu do Lahti jsme víceméně prospali, po hodině náš autobus ale začal tak skákat, že jsem si radši zapla bezpečnostní pás, abych neskočila ze snu na vedlejší sedadlo. Ještě jsme zavtipkovali, že jsme si mysleli, že jedem na skoky na lyžích a ne na skoky s autobusem a mohli opět vyrazit na procházku do věčných lovišť.

V Lahti jsme byli poměrně brzo, měli jsme dvě až tři hodiny na to, abysme si prohlídli město, našli areál a chytli dobré místo. My jsme ale změnili pořadí - nejdřív najít areál (protože kluci chtěli mít lístek v ruce), kromě pár stánkařů samozřejmě ani noha. Potkali jsme ale skupinku se slovenskýma vlajkama, oni si všimli, že se na ně culím, tak jsem řekla "zdravim" a společné nadšení téměř neznalo mezí. Jak zjistili, že su Češka, hned nás pozvali na štamprlu (Švýcaři se nad těmato praktikama velice podivovali). A tak se stalo, že jsem pila první finskou vodku za celý svůj Erasmus. Co bylo ale zvláštní - měla jsem docela problémy s nima mluvit slovensky - většinou jsem měla tendence jim odpovědět anglicky. S češtinou, resp. mým dialektem, takové problémy nemám. No ale i tak mi moji slovenštinu nepřímo docela pochválili ("A to mi nehovor, že si Češka."), což mi udělalo strašně dobře :)
Mimochodem ti Slováci ve Finsku tři roky makají a neumí ani slovo finsky a dokonce ani anglicky. Že pracují se Slovákama. Potkat tady tak málo Čechů bylo fakt štěstí...

V areálu jsem si koupila pořádnou finskou čepici, protože jsem konečně našla něco, co zavánělo finskýma barvama. Kluci se mi trochu smáli, protože jsem měla radost jak malá holka. Protože jsme pořád měli dost času, vrátili jsme se do města jakože na ty památky, dohromady tam ale nebylo co k vidění, tak jsme se stavili na čokoládu a na záchod a před jedenáctou se vrátili do areálu. U stánku s klobáskama jsme si všimli vlajky na tváři uzeninové slečny, doporučila nám dětský koutek, jestli chceme taky. Chtěli jsme.

Pak začal závod v běhu na lyžích družstev žen na 4x5 km, neměli jsme ale moc strategické místo. Start jsme viděli z dálky a běžkyně kolem nás prosvištěly tak jednou za 5-7 min. Na muže jsme se přesunuli do "kotle", kde jsme měli větší přehled a taky viděli na obrazovku. Bylo to ale fajn, sice tam nebyli Češi ani Češky, to fandění (hop-hop-hop nebo hyvä-hyvä) bylo docela příjemné. Celkově tam byla taková všeobecně super atmosféra, a nejlepší to bylo vždycky, když sportovci vjeli na stadion. Roj vlajek, podpořeno nějakou muzikou, hodně mě to bavilo.

Pak jsme si všimli, že se začalo skákat (zkušební kolo), a jelikož ani muži neměli české ani švýcarské družstvo, přesunuli jsme se pod můstek. Až po chvilce jsme si všimli, jak skvělý flek jsme chytli. Postáváme, vykládáme si, a najednou kolem nás prošel Andy Kuettel! A nebyl jediný, protože jsme stáli skoro u uličky, kudy prošli všichni skokani. Časem se nám podařilo protlačit ještě blíž. Co z toho vyplývá? Mám spoustu fotek tváří, které moc dobře znám ze sportovních přenosů, pět autogramů, plácla jsem si s Harrim Ollim a navíc jsem zažila hodinu a půl mezi lidma, kteří tancovali zimou i nadšením, všichni fandili všem (teda když skákal nějaký "Tsekistä", tak jsem obvykle křičela sama, hmm), parádní nálada.

Po závodech jsme vyrazili na autobus, aniž bysme věděli, kdy jede. Se štěstím začátečníka jsme nečekali víc jak deset minut... A pak následoval ještě jeden vtipný okamžik, kdy jsme SLYŠELI Manuela spat :)

Za rok jedem do Harrachova, ne?

jajinka

Awesome!

2010-02-28T15:18:00.005+01:00

Občas je lepší dva týdny nevytáhnout paty z Tampere a místo cestování si užívat lidí. Takže tady máte pár postřehů z toho, co dělá Erasmus Erasmem.

Na Moravě fašaňk, ve většině Evropy karneval, ve Finsku nic. Ale Tuomio(kirkonkatu 19) je mezinárodní půda, takže nápad se rychle chytl a sešlo se dost lidí v docela kreativních maskách, spousta fotek a pak si vážit toho, že ani po půlnoci nedošel sekuriťák, a spořádaně se přesunout někam jinam. Docela pěkná spářka.

Minulou sobotu jsme se rozhodly s Kasiou a Agi, že vyzkoušíme Be-bop, protože historky, co kolem tohoto klubu kolovaly, zněly docela dobře. Vstup i šatna volné (ano, tady se za šatnu platí a cena obvykle nejde pod 2 éčka), do půlnoci Coca-Cola a Sprite zadarmo, navíc tam hraje dobrá muzika. Myslim, že tento klub není na finské půdě, že ten kousek Tampere koupil nějaký stát ze střední Evropy, který myslí na své studentské krajany :) Jenom jako "bonus" se tam kroutí slečny v parodiích na sukně a působí spíš jako odpuzovač, protože nikdo nezůstal na parketu, když se začaly tančit. Odnesly jsme si ale zkušenost, jak se snaží Fin, když není moc ožralý - doslova se mezi nás "vesral" a byl jak slepice, co opatruje svoje kuřátka, čímž nám celkem znemožnil svobodný pohyb/tanec. Co ale bylo docela zvláštní - on od nás stál normálně daleko (normálně pro Čecha, Fini udržují větší osobní vzdálenosti), ale byl hrozně předkloněný, aby nám byl blízko hlavou... Bylo to jak když někoho balí šestnáctiletý kluk a navíc introvert. Docela rychle nás to přestalo bavit, tak jsme si chtěly jít sednout, on za náma ale vystartoval, tak jsme změnily směr rovnou ven a šly jsme dom. Agi chtěla po cestě vyfotit teplotu na ceduli u divadla (-19,1), tak jsme čekaly asi pět minut, až přeběhnou všecky reklamy, a pak to chudina nestihla... Ale byl to fajn večer.

Následovalo pár českých olympijských večerů, tzn. hokej ČR - Rusko (dokonce jsme to sledovali v česko-ruském složení), Martinin bronz, který jsme s Fandou neměli čím zapít, jak jsme si přiťukli posledním dezertním piškotem, co nám toho večera zbyl. A pak ignorace jakýchkoliv cizích jazyků do půl třetí místního času, mleli jsme česky o sto šest a až zpětně si člověk uvědomí, že mu to vlastně chybí.Na závod v rychlobruslení na 5000 m jsme byli prozíravější, koupili si dvě plzně, jenže zrada! Naši běžkaři byli tak šikovní, že jsme museli oslavit už jejich bronz a na Martinino zlato nám zbylo málo materiálu (naštěstí Fanda disponoval višňovicí). A šťáva došla taky internetu (finský přenos je tak o tři minuty pozadu a přece jenom potenciální šance na zlato je dobrý důvod, proč sledovat něco v přímém přenosu). Že se sekal internet při ostatních bruslařích, to eště nebylo tak hrozné, ale že se sekl internet v cílové rovince! To bylo pěkně naprd. Naštěstí se rozjel dřív než televize a dokonce plynule, takže jsme si mohli vychutnat konec závodu a velice pěkný český okamžik tady v tom anglickém moři... Pak jsme se ještě domluvili na ranní vstávání na hokej, čehož jsme pak docela litovali - ne protože jsme prohráli, ale protože jsme si ani nemohli říct, že jsme aspoň viděli pěkný hokej.

Někam doprostřed by se hodilo napsat něco o naší malé sauně, která funguje v úterý, čtvrtek a neděli a sice tam chodíme pokaždý v jiný čas, ale víceméně pořád máme štěstí na ty stejné lidi. Ani kdyby ta sauna nebyla tak strašně příjemná, jak je, tak bych se tam vždycky hrozně těšila už jenom kvůli lidem... Naposledy se ale Tomovi (FRA) podařilo vykouzlit takové horko, že jsme víc času strávili ve sprchách.

Ve čtvrtek večer byla u nás Toga párty aneb oblečme se do prostěradla padesátkrát jinak, nejspíš to byl ten důvod, proč si všichni měnili v úterý povlečení. Postup byl celkem obvyklý - shromáždit se v common room, přijímat návštěvníky, pít, kecat... Tentokrát došel aj Juha, pro jeho fanoušky musím bohužel napsat, že neměl čepici Florida Panthers. Večer skončil se zlomenou židlí, ale jinak celkem čistým štítem, bavila jsem se skvěle a teoreticky jsem se naučila nové slovo - hyi vittu, prakticky je to pro mě zatím nevyslovitelné. Znamená to něco jako nechutné a Juhův kamarád Juha mi říkal, že bych to měla říct pokaždé, když uslyším Lapinkaari ("konkurenční kolej"). Toho jsem se musela trochu zdržet, protože další den byla párty tam.

Téma bylo inside out, tzn. obléct si věci naruby. Popravdě ta spářka byla ale celkem divná, protože když jsme tam přišli, tak jsme tam byli jako cizinci, v místnosti, kde měla být už víc než půlhodiny akce, tak všichni jedli... A když se to trochu rozjelo, stejně nás to s Agi úplně nebavilo a spíš jsme se těšily, až půjdem někam jinam. Nakonec jsme ale odcházely mezi posledníma ještě s Fandou a Edwardem (NED)...a pro mě ta pravá párty začala, sotva jsme opustili Lapinkaari. Dokonce bych mohla popsat ten okamžik, kdy se to zlomilo: "Já bych si úplně skočil do sněhu." - "Když to uděláš, tak jdu do toho s tebou." České divokosti se chytil Edward, který se z ničeho nic vyslekl do půlky těla, to samé Fanda, svorně vylezli na kopec sněhu a začali se válet dolů. Kluci se po cestě házeli do sněhu, padali a my jsme s Agi měly o zábavu postarané. Pak jsme dorazili ke klubu Senssi, kde byla fronta tak na půl hodiny a když jsme se konečně dostali na řadu, sekuriťák nechtěl pustit Fandu dovnitř, protože si zapomněl občanku doma... Prej sorry, já tě neznám... Tak jsme se otočili všichni čtyři a za zvuků mezinárodních nadávek jsme zapadli do první hospody, co jsme potkali. A bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat!

Čtyři piva na půlky, skvělé kecy a hlavně - skvělí lidi... Teď tomu sekuriťákovi děkuju, že nás tam nepustil... Po nějaké půlhodince nám číšník došel říct, že se za chvilku zavírá, což jsme pojali jako "dopijem a idem", on ale za minutu dvě přišel, že konec chvilky, donutil nás (a dokonce i mě) kopnout zbytek piva. A pak to přišlo - nezapomenutelná hláška večera, když Edward telefonoval a dotyčný na druhé straně hovoru se nejspíš zeptal, kde jsme: "Oh, we are in some kind of pub..." Skvělá lokace, prostě jsme v nějaké hospodě :)

Po cestě jsme se domluvili, že máme hlad, tak si doma uděláme Fandovu pizzu, ale nakonec nás bylo na jednu Ristorante jedenáct (pozůstatky jiných spářek a hlavně Harry (UK), kterému se Fanda snažil vysvětlit, že všecko rozbije, když uprostřed řeči z Harryho židle kus upadl...). Nepomohlo ani to, že jsme ohryzali asi půl kila sýra, tak se Pit (LUX) s Edwardem rozhodli, že zajdou pro pořádnou pizzu někam do nonstopu. Moc dobrá snídaně ve čtyři ráno, následoval ještě popcorn, protože jsme společenskou místnost proměnili v kino, podívali se na jeden díl nějakého animáku a pak šli konečně spat...Byla to dost šílená noc, ale díky za ni!

Tak, a dnes nás možná čekají ještě palačinky v pátečním složení (mimochodem se z nás stávají palačinkoví experti), a večer vyrážím za polární kruh. Protože o tom je Erasmus - o cestování a hlavně o lidech.

jajinka

Tampereen Ammattikorkeakoulu = TAMK

2010-02-22T14:39:00.006+01:00

Tak jo, Erasmus se oficiálně nazývá studijním pobytem, takže taky něco málo ke škole. A slibuju, že to bude kratší než předchozí příspěvky, abyste to mohli dočíst do konce. :)

Školní rok má tady čtyři periody, já tady trávím poslední dvě. Některé předměty trvají jednu periodu, některé víc, některé jsou zakončené zkouškou, na některé stačí projekt nebo docházka. Za stejný předmět můžete dostat různý počet kreditů podle toho, kolik mu hodláte věnovat času. A většina předmětů je mnohem víc interaktivních než v ČR, ale je to nejpíš tím, že international students jsou obecně aktivnější než čeští studenti...

Jako první předmět bych asi uvedla Marketing Planning and Strategy. Učí to dvě na první pohled sympatické dámy, které se představily více než desetiletou praxí v oboru, což oceňuju mnohem víc než desetileté citování Wööööheho skript. Tak jsem si myslela, že tento marketing bude konečně za něco stát. První hodiny (a případové studie) byly fakt dost zajímavé. Později to ale začalo směřovat k našemu úkolu - máme ve čtyřčlenných týmech zpracovat strategii pro skutečnou nebo vymyšlenou firmu a na konci periody (půlka března) prezentovat. Já jsem v týmu s Francouzkou, Francouzem a jedním Nigerem/Nigercem/Nigeřanem, kterého jsme naposledy viděli na první hodině, kdy nás nahnal do toho, abysme vymysleli strategii pro nějakou cestovku, kde pracuje. Čím víc se blížíme ke konci předmětu, tím míň víme, co máme dělat, ale tento jev pozoruju mezi všema, takže se zatím necítím znepokojeně :)

Číslo dvě - Finnish Culture and Society. Tento předmět se učí na Tampereen Yliopisto (ač byste tomu nevěřili, yliopisto je univerzita), ale díky super spolupráci místních universit pro zahraniční studenty tam můžeme chodit i my z TAMKu. Jsou to přednášky na různá témata, jak jinak než o Finsku. Každou přednášku má jiný externista, tak, aby se k nám dostaly informace od největších beden z Tamperského regionu. Občas je to zajímavé, třeba lekce komunikace s Finy byla jedna z nejlepších hodin, co jsem zažila, občas ale vytisklé slidy pokreslím bez souvislosti s obsahem přednášky.

Pak je tu můj oblíbený Scandinavian Business, který učí úžasně vtipný padesátník Markku Lampi. Sice neumí moc dělat s počítačem a nejspíš ani moc neví, co nás má učit, v každém případě se z jeho hodin dozvím spoustu zajímavostí a na konci mám vždycky pocit, že znám Finsko o něco líp. Možná i proto, že nás Markku bere ven - naposledy jsme byli na radnici, ve Finlaysonu a v Tuomiokirkko - lutheránský kostel, který byl postavený tak trochu na truc Rusům, vevnitř je dvanáct nahých apoštolů nafreskovaných podle reálných postav Tampere ze začátku století... No a taky prý půjdeme do sauny, zajedem si do Helsinek do parlamentu a tak dál, prostě abysme si Skandinávii osahali hlavně po té praktické stránce.

Tento týden začaly taky Area studies, což jsem si vybrala nouzově (Marketing Research byl nečekaně zrušen pro Erasmáky), mohli jsme si vybrat, jestli se chceme zabývat Evropskou unií nebo USA. A jelikož EU vede zase můj oblíbený Markku, moje volba byla jasná. A stejně si myslím, že pokud se mi někdy podaří proniknout do mezinárodního obchodu, budu spíš obchodovat s Evropou než s Amerikou (to jenom, abych si racionálně obhájila svoji emotivní volbu). Tento předmět bysme ale měli zakončit půlhodinovou prezentací, takže úplně easy to nejspíš nebude.

A nakonec finština. Tak toto není předmět v pravém slova smyslu, je to spíš sranda a Ieva (LIT) kvůli finštině nazývá čtvrtky "doughnuts day". Máme tam totiž vždycky zadarmo kafe, čaj a koblihy - ano, to je nejdůležitější charakteristika kurzu :) Jinak výuka probíhá tak, že skupinku zahraničních studentů si vezme na starost jeden domácí student, projde s náma cvičení, co máme na ten den připravené od Kirsti, a pak se většinou bavíme o čemkoliv jiném, jenom ne o finštině... I tak je naše komunikace víc indoevropská, než by název předmětu napovídal.

V příští periodě budu mít ještě International Trade and Contracts, tak uvidíme, co to bude zač. Ale přece jenom, můj obor se tady jmenuje International Business, tak bych měla mít zapsané taky něco z vlastního soudku.

Držte palce :)
jajinka

"Týjo, tady je voda" - Nordic tour, část druhá

2010-02-16T11:07:00.011+01:00

Po třídenním intenzivním cestování jsme potřebovali novou šťávu, navíc Jarda nedojel do Finska kvůli Estonsku a Lotyšsku (doufám :)). Takže další dva dny jsme zůstali v Tampere.

V úterý jsme si dopřáli dlouhý spánek, místo snídaně otestovali menzu University of Tampere, já se pak vydala na marketing a Jarda říkal, že si práci taky našel. Večer jsem ho chtěla vzít aspoň na Scandinavian Business, on ale mé edukativní úmysly odmítl s tím, že přítomnost něčeho na práci je stále aktuální. Je pravda, že o skandinávském obchodu by se moc nedozvěděl, ale zase mohl být svědkem toho, jak jsem se vytahla s finským produktem kromě Nokie, který jsem znala před mým příjezdem. Jsem řekla, že Linux vlastně pochází z Finska (Fany:)). Ale prej ten Fin mluví švédsky. Jenom Francouzi se po mně blbě ohlídli, co s tím Linuxem mám...

Večer jsme ale chtěli podniknout něco finského, tak jsme vyzkoušeli saunu u nás na koleji a pak jsme si zašli na večeři. Chtěli jsme zkusit soba, ale jediné doporučení od Juhy bylo na jednu hospůdku, kde se dělala sobí pizza. Typicky finské jídlo, řekl by Ital. Ovšem zasazené do finských podmínek - v ceně byl totiž salát dle libosti a pak i kafe nebo čaj. Jsem si myslela, že máme jenom perfektní menzu, ale on je tady ten salát asi standard úplně všude. No a co říct k jídlu - pizza byla dobrá, ale netuším, co z toho byl ten sob. Takže můžu říct, že mi chutnal, ale nevím jak.

Ve středu jsme začali s prohlídkou centra Tampere, vzali jsme to přes Keskustori ke knihovně, podívali se dovnitř (mně se tam prostě hrozně líbí, zvlášť ta samoška na půjčování knížek), našli jsme dokonce pár titulů v češtině/slovenštině a pak jsme chtěli jet autobusem na Pyynikki aneb moje nejoblíbenější místo v Tampere. "Někde" jsem vyčtla, že existuje celodenní lístek na cestování MHDčkem, bohužel se nedal koupit u řidiče a on byl jeden z těch pár výjimek, co neuměl anglicky. Jenom říkal něco jako "Frenklin". Tak jsme se optali děvčice před knihovnou, jestli neví, a ona nás poslala zpátky na Keskustori, naštěstí Tampere je celkem malé a nebylo to daleko. Co jsem ale chtěla říct, ta holka taky moc anglicky neuměla (celkem pech potkat dvě výjimky během dvou minut), ale hrozně se snažila a bylo na ní vidět, jak nám chce pomoct. Ponaučení - stačí chtít a domluvíte se s kýmkoliv...

Když jsme měli lístek, nasedli jsme na autobus, dovezli se poblíž věže Pyynikki (samozřejmě jsme mohli jet ještě jednu zastávku dál, ale kdykoliv tam jedu, tak vystoupím blbě), prošli se kousek lesem a vylezli nahoru. Chytli jsme nádherné počasí, teploměry ukazovaly sice něco kolem -8°C, ale svítilo slunko, na obloze ani mráček a ani nefoukalo - byl to jeden z nejhezčích dní, co jsem v Tampere zažila. Výhled shora byl krásný jako obvykle, můžete odtud totiž vidět obě jezera a Needle, což tvoří typické panorama. Dole v kavárně jsme si dali "kahvi ja munkki" - hrnek kafe a děravou koblihu v cukru snad s citronovou kůrou... A měli jsme to štěstí, že to bylo dokonce ještě teplé. Příjemná ukázka Finska.

Pak jsme pokračovali dál do Pispaly, projít se kolem dřevěných domečků až dolů k jezeru, chtěli jsme dojít až na ostrov, jak se nám to podařilo na jednom výšlapu s holkama. Za ty tři týdny ale napadlo mnohem víc sněhu, než jsem si myslela, kolem 30 cm, a cestičky nebyly moc prošlapané. Běžkařská stezka byla sice vyježděná, ale ta nesměřovala k ostrovu. Tak jsme se rozhodli vyšlapat si vlastní stezku. Tak si jdem, kocháme se krásným dnem (ano, ten rým je záměr), když najednou Jarda říká tónem, jakým někomu oznamujete, že jste našli desetník: "Týjo, tady je voda." Tak jsme se otočili a ne zrovna pomalým krokem se vrátili aspoň na běžkařskou stezku. I když dva měsíce mrzne a je zrovna k mínus deseti, člověk trochu znejistí, když uprostřed jezera stojí dva centimetry ve vodě... Pak jsme se chtěli dostat k ostrovu jinou cestou, narazili jsme ale na stejný problém. Tentokrát jsme ale tak nezazmatkovali a Jarda dokonce udělal pár fotek svých rozbředlých stop. Přiznám se, že už jsem na něho byla víc hrdá než za tuto ukázku odvahy, ale jsme pořád naživu, tak co... :)
Nakonec jsme se museli vrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli, protože všude jinde nám led roztával pod nohama a přece jenom, i sto metrů je pěkný kousek od břehu. A koupat v jezeře se má po sauně a rozhodně ne v zimních bundách. Než jsme se ale dostali na pevnou zem, voda na botech zmrzla, takže jsem měla na špičkách dvoucentimetrovou ledovou krustu...

Ono i na tu saunu došlo, ale vzali jsme to nejdřív přes TAMK přes oběd (pět minut do zavíračky) a pak na chvilku domů. Kolem šesté jsme vyrazili autobusem do veřejné sauny v Rauhaniemi, samozřejmě jsme zase vystoupili blbě (budiž mi ale omluvou, že jsem tam byla jenom jednou a ještě k tomu pěšky), já jsem si koupila permanentku a za chvilku jsme se potkali vevnitř. Teplota přes sto stupňů porazí i Rexonu. A nejlepší je to, co následuje, když už to horko nemůžete vydržet - jít si zaplavat do díry v zamrzlém jezeře. Ok, slovo zaplavat je dost nadnesené, člověk je ve vodě tak tři vteřiny, jenom namočit a ven... A to o tom nesmíte přemýšlet, jinak se zastavíte pod kolenama. Ten pocit je docela nepopsatelný - z jedné strany vám to vyrazí dech, cítíte, jak vám tělo obalí vrstva ledu, když se chcete chytnout zábradlí, tak vám k němu přimrzá ruka...na druhou stranu je to jako omládnout o pár let. A je docela sranda, že vám ani v plavkách není venku zima, když venku mrzne.

Večer jsme měli jít na pivo s Juhou (mise foto s největší celebritou všech Erasmů v historii), za Kasiou ale přijel její kluk a přivezl nějaké polské alkoholické speciality a protože spářka se rozjížděla více než příjemně, zavolali jsme Juhu k nám na kolej. Bohužel nakonec nemohl přijít, protože ztratil peněženku se všema kartama, takže měl ten večer dost jiné starosti... Naštěstí ji druhý den našel jeho kamarád a vrátil mu ji. Díky, Finsko! V každým případě - Kasiina spolubydlící, která nikdy nepila (je z Taiwanu), měla po tomto večeru na FB "Now I know what is Polish vodka..." Velice výstižné :)

A nám se to začalo krátit. Čekal nás poslední celý den, který jsme se rozhodli strávit v Turku (Åbo), protože nám odtud jel večer trajekt do Stockholmu. Turku je asi nejvíc švédské město ve Finsku, i když pět procent Švédů nezní tak závratně. V každém případě je tam jediná švédská univerzita ve Finsku a všechny názvy ulic jsou bilingvní. Jinak je to hezké město, zvlášť dřevěné ulice poblíž přístavu. A narozdíl od zbytku Finska je Turku docela kopcovité. Že by tam toho bylo nějak moc k vidění, to se asi říct nedá, rozhodně nic pro lovce památek. Celkový dojem byl ale více než sympatický, řekla bych takové typické finské městečko. Bohužel se nám nepodařilo jít na hrad (protože zavíral čtyři minuty po našem příchodu), tak jsme se pak odebrali do přístavu, chvilku se zabývali obědem (protože za 6 eur jsme dostali největší pizzu v mém životě - měla jsem problémy sníst půlku a k pak mi k večeři stačila jedna třetina toho zbytku), zeptali se, jestli musíme na Ålandech měnit loď (Juha říkal, že jo), paní nám řekla, že ne, tak jsme spokojeně nastoupili na trajekt Isabela. Tentokrát jsme ingorovali program lodi a radši jsme z naší klaustrofobní kajuty udělali ještě klaustrofobnější místo, roztahli postele a šli brzo spat. Já jsem si během noci udělala pár přestávek na hledání signálu, protože jsem čekala důležité zprávy z mého druhého domova (Jamaica u Břeclavě), a pokaždé jsem překvapila náhodné kolemjdoucí, co dělám bosky na chodbě.

O půl sedmé švédského času jsme dorazili do Stockholmu, vyhodili zbytky kebabu (pizza přece jenom vydrží víc, heč), a dali jsme se na turbo prohlídku švédské metropole. Kvůli mně jsme to vzali jinou stranou než posledně, čas byl ale během chvilky až moc nebezpečně blízko odjezdu autobusu na letiště, tak jsme se vrátili, našli terminál a já se chtěla začít loučit. Jarda ale řekl, že pojede se mnou až na letiště (vědět to ráno, tak určitě zvolíme lepší trasu po Stockholmu), i když chápu, že deset lonker na zádech není nejlepší výbava na dlouhé procházky. Tak jsem se chtěla rozdělit aspoň o tu pizzu, jenže v autobuse jsme zjistili, že moje pizza je na Isabele v koši a to, co tvarově odpovídalo italské specialitě, je docela obživlý kebab. Skončil v koši taky.

No a na letišti už není o čem psát. Za chvilku mi letělo letadlo do Rigy (pak pauza šest hodin a pak "domů" do Tampere), takže jsme se docela rychle rozloučili a šli si hledět každý svých letištních povinností. Těsně za první kontrolou jsem zjistila, že mám v kapse Jardovu čepici, ale stejně mi sluší víc...co už :)

No jak to zakončit? Byl to úžasný týden, ale nějaké závěrečné kecy by asi nebyly moc veselé...tak prostě jenom díky, žes tu byl, a doufám, že sis to taky užil :) Protože já si to užila hrozně moc.

Pusa všem :)

jajinka

Nordic tour, část první

2010-02-14T12:42:00.015+01:00

Zdar děcka,

fakt na vás nekašlu, jenom na vás nemám čas :)

Zažila jsem skvělé dva týdny, které asi budu muset nějak rozdělit, nebo se na jeden zátah upíšu, navíc se všichni zděsíte, že je to hrozně dlouhé a nebude se vám to chtít číst. Takže na začátek aspoň něco k cestě do Rigy a zpátky.

Takže naše cesta se začala neoficiálně v pátek 6. února odpoledne, kdy jsem sedla na autobus č. 61 směrem na letiště v Pirkkale, našla správný terminál (kde funguje i Ryanair), a čekala na letadlo z Frankfurtu. A pak už jsem jenom vyhlížela, kde se mezi cestujícími objeví můj milý Jarda (pro pohárky - Jara :) a osobně preferuju jméno Jarúšek). Samozřejmě byl mezi posledními, teda určitě poslední z těch, co jsem vnímala, protože zbytek mi pak byl tak nějak jedno...

Pátek se nesl ve znamení regenerace, naše plány byly totiž velkolepé. Popravdě jsem strávila poslední týden hledáním hostelů, jízdenek a turistických informací. Náhodou skvělá práce. No ale v každém případě Jarda měl po noci na letišti a nás čekalo pěkných pár kilometrů na nohách.

Helsinki
Ráno jsme vstali v čas, na který se bojím myslet, protože je to strašně strašně brzo, ale chtěli jsme stihnout vlak o půl osmé. Při chystání svačiny mě ještě čekalo setkání s lehce podnapilým filozofem rozjímajícím nad svým zpackaným životem a pak jsme vyrazili na nádraží. Čekalo na nás menší překvápko - pokladny otvíraly až o půl osmé (dvě minuty před odjezdem vlaku) a automaty nebraly ani jednu z našich karet. Navíc návod byl finsky nebo švédsky, ale stejně jsme se k žádné kloudné akci nedostali. Tak jsme změnili plán, zamířili na autobusové nádraží a počkali na expresbus Tampere - Helsinki. Za dvě hodiny jsme zastavili v něčem, co připomínalo garáž a teoreticky se to tvářilo jako konečná, tak jsme se rozhodli vystoupit (přestože někteří lidi zůstali uvnitř)...a když se autobus znovu rozjel, měl napsaný opačný směr. Tak nevim, jestli i u long-distance busů je na znamení i konečná jako v Tampere :)

V Helsinkách jsme se nejdřív našli ulici, která směřovala k Sibeliovu památníku - byl to nějaký hudebník a jmenuje se podle něho jediná konzervatoř ve Finsku. Naše cesta vedla kolem pobřeží, tak jsme v jednu chvíli neodolali a šli si šlápnout na moře. Další cíl byl olympijský stadion (symbolicky týden před zahájením), pán u pokladny očividně nepochopil vtípek o studentské slevě (spíš se tvářil, že by nejradši všem studentům dal přirážku) a vyjeli jsme nahoru na věž. Výhled krásný, dokonce i na vedle hrající fotbalisty. Jarda se mě snažil přesvědčit, že to nejsou žádné lamy, ale pro někoho, kdo nepozná ani offside, je to prostě jenom fotbal...

Po sportovní části Helsinek jsme naznali, že je čas se najíst, tak jsem se vytahla s tipem na Golden RAX (za 9,50 neomezená konzumace, na výběr bylo hlavně italské jídlo, ale takové lasagne sem nejedla ani v Itálii...neříkejte Italkám :)), po cestě jsme ale měli polovičku památek, co jsme měli zakroužkované v mapě. Prostě umím spojit příjemné s užitečným (a navíc jsem taky strašně skromná). Po obědě jsme si dali ještě jedno kolečko podobnou trasou, protože jsme měli čas a protože jsme předtím některé budovy z hladových důvodů vynechali. K večeru jsme prošli dost neturistické pobřeží, abysme si užili i těch pravých Helsinek, a na chvilku jsme zapadli taky do malého kostelíku. Během asi pěti minut začala mše (ve finštině), mně to nevadilo a mému protějšku bylo blbé se zvednout, tak se stalo, že jsme měli v sobotní podvečer i jakýsi religiózní zážitek...Pak už nás čekala jenom Helsinská katedrála (zavřená) a pravoslavný kostel, který k zavření neměl daleko, v každém případě jsme se tam stihli vetřít a vevnitř to stálo za to. Pár nočních fotek za pomoci odpadkových košů a pak pomalu do přístavu a přejet trajektem do Tallinnu.

Na lodi jsme využili duty free shopu, jako správní Moraváci (ok, podle sebe soudím Jardu) jsme si koupili flašku růžového ze Španělska a našli jsme si místo někde v nejvyšším patře, kde byla malá pravděpodobnost, že nám někdo zatrhne veřejnou konzumaci alkoholu. Po necelých třech hodinách jsme z hlášení ve finštině a estonštině poznali, že se blížíme k Tallinnu, usadili se poblíž východu a pak chvilku obdivovali, jak se může člověk trefit s takovým "hovadem" ke konkrétnímu východu, navíc eště na vodě, když loď nemá žádné kolečka. Za pomoci nějakých erasmaček jsme pak v Tallinnu našli náš hostel, doplatili zbytek do 5 eur za osobu a pak to vzali přes koupelnu rovnou do postele.

Tallinn
Ráno jsme posunuli budík o půlhodinku, seznámili se s našima spolubydlícíma ze St. Peterburgu, abysme se hned zase rozloučili a vyrazili do Tallinnských uliček. Tallinn je fakt krásné město, v zimě klidné, čisté, bez zbytečných jeřábů, ale přesto si neříkáte u každé druhé budovy, že by potřebovala opravit. Navíc obrovská výhoda pro turistu - historické centrum je krásně pohromadě, dokonce obehnané hradbama. A dvě takové zajímavosti - vůbec tam nemají synchronizované semafory, takže když máte přejít ulici přes tři ostrůvky, chytnete aspoň dvě červené. Druhá věc se týká taky semaforů - na některých byly odpočty, kolik času zbývá do konce zelené nebo červené. Sympatický nápad.

Kolem náměstí byly chodící reklamy ve stylu středověké krčmy a snažili se nás nalákat do předražené hospody. Jeden týpek nám dal nějaké mince a že když půjdem do té jeho knajpy, tak dostanem šnaps zadarmo. To víš že jo, a ztratíme ten grošák, ne? :) Oběd jsme vyřešili teda velice estonsky - dali jsme si pizzu. Pak jsme vyrazili na nějaký kopeček, odkud byl hezký výhled na toto kouzelné město. Před třetí jsme opustili hradby, ve Stockmanovi si koupili sušenky Tallinn ve slevě a protože náš autobus jel až o třičtvrtě na čtyři a mělo to být hned za rohem, zapadli jsme na chvilku ještě do kavárny.

Ulici, odkud náš autobus odjížděl, jsme našli ještě celkem snadno. Problém byl, že začínala číslem 1 a nádraží mělo číslo 46. (Ale na http://www.eurolines.ee to bylo fakt naznačené na opačném konci!) Super, když máte deset minut do odjezdu. Tak jsme se rozběhli, na chodníku bylo tak deset cm rozsoleného sněhu, navíc s batohem a mojí kondičkou to nebylo nic lehkého. Batoh jsem proto docela brzo postoupila Jardovi, i když i tak to vypadalo docela beznadějně. Zvlášť když činžák, který vypadal jak pět slepených baráků, měl jedno číslo (a nebyl jediný takový). Najednou ale vypadlo patnáct až dvacet čísel a my jsme stáli před nádražím (to mohlo být tak 15:44:28), se štěstím začátečníka jsme našli téměř okamžitě náš autobus, nasedli a do dvou minut jsme vyjeli. Ufff. Měli jsme exkluzivní místa na prvních dvou sedadlech, takže jsme měli výhled na pěkný kus Estonska a Lotyšska (teda až na to, že nám došla voda v ostřikovači).

Riga
Kolem osmé jsme stanuli na lotyšské půdě a vydali se hledat central hostel. Tentokrát to bylo trochu složitější, protože jsme neměli pořádnou mapu (jenom "made by jajinka"), za chvilku už jsme se ale mohli vyprasit v posteli. Ne ale na dlouho, protože jsme se rozhodli, že kašlem na únavu a půjdem objevovat noční Rigu. Nadšení nám sice moc dlouho nevydrželo, ale máme pár dobrých fotek a taky jsme viděli vymakané noční osvětlení - jak jsme se později dozvěděli, tak tam bývá něco jako festival světel a Lotyši se naučili hrát s barvama. Vypadalo to zajímavě a většinou dost hezky. Večer jsme zakončili lonkerem, které jsme si koupili někde mezi Finskem a Estonskem na lodi. Náš spolubydlící, kterého jsme soukromě nazvali Sergej, nakonec nedorazil.

Ráno jsme měli sraz s Jurgisem, kluk, který studoval v Brně na JAMě a náhodou ho znám. Takže jsme po dvou dnech neorganizovaného toulání měli taky jednou průvodce. Bylo to docela zajímavé, protože toho věděl strašně moc k historii a snad ke každému trochu významnějšímu domku, co jsme potkali. Klobouk dolů... Navíc nás zavedl i tam, kde by to wikitravel.org neudělala, třeba do nejvyššího patra nějakého hotelu, odkud byl parádní výhled na Rigu. Pomohl nám najít hospodu, kde se dalo platit kartou (zlaté Finsko) a navíc to nebylo drahé, takže ochutnali něco typicky lotyšského i s desertem. Dokonce jsme dostali nějakou lotyšskou bonboniéru (zatím je nerozdělaná u mě na poličce) a cédéčko s lotyšskýma lidovkama, popravdě jsem se ale po půlce musela vrátit k mojí milované Detve, ale neříkejte mu to :) Já to doposlouchám, ale potřebovala jsem si odpočinout nějakou normální muzikou :)

Jinak Riga by se určitě líbila těm, co říkají, že Praha je nejhezčí město na světě. Má s ní dost společného, je obrovská, spousta památek, ale taky důvěru nevzbuzující existence kolem nádraží. Jenom není tak předražená. Resp. možná je, ale pro turistu z ČR/Finska ty ceny byly relativně v pohodě. Mně se teda Riga líbila taky, ale na Tallinn teď asi dlouho žádné město mít nebude. Maximálně Stockholm, až tam jednou strávím celý den nebo dva.

K večeru jsme měli trochu problémy s lístky na letiště - tady se totiž v autobuse nedá platit kartou jako ve Finsku a ve stánku se prodávají lístky jenom na pět cest centrum - letiště. Zas tak skvělá ta Riga nebyla, že bych se tam musela tolikrát vracet, abych využila tu jízdenku pětkrát. Tak nám Jurgis půjčil jeden a půl latu, abysme kvůli takové blbosti nemuseli měnit peníze, rozloučili se a tentokrát s pořádným předstihem dorazili na letiště. (Aspoň jednou jsme si mohli dopřát pořádnou rezervu.) Přes letištní kontrolu jsme pronesli dokonce deodorant a zbyteček zubní pasty a pak nás čekala jenom nějaká hodinka v letadle. Bohužel bylo zamračené, takže viděli jenom, jak vypadá tma ve vysoké nadmořské výšce (úplně normálně). Když sme ale přistávali, bylo docela hezké proletět skrz vrstvu vaty z mraků.

V Tampere jsme ignorovali všechny neexistující party a šli nabrat síly na další dny naší Nordic tour. A já jdu nabrat síly na další článek, doporučuju podobný postup :)

J&J

Stockholm

2010-01-29T17:00:00.004+01:00

Pokud čekáte článek s vysokou informační hodnotou pro turistu, podívejte se radši na travel wiki. Pokud chcete vědět, jaká byla moje první cesta do Švédska doopravdy, pokračujte prosím ve směru prohlídky.

Kolem půl druhé nedělní jsme se potkaly s dalšíma holkama z Tuomiokirkonkatu na chodbě (byly jsme jenom čtyři) a vyrazily směr TAMK. Byla jsem docela ráda, že jsme pohromadě, protože jsem fakt nevěděla, který vchod se jmenuje Kuntokatu. U školy už pár lidí čekalo (mezi nima dva noví Češi a jeden Slovák), tak jsme si mysleli, že jsme na správném místě. Pak došla nějaká Finka a obešla s náma celý TAMK, než jsme našli náš autobus. Hm, myslela jsem, že TAMK se má obíhat bez jakéhokoliv oblečení po sauně a ne obcházet v bundách :)

Pak nás čekaly dvě hodiny cesty krásným zasněženým Finskem, projížďka ještě hezčíma Helsinkama, půlhodinka na nalodění a pak s napětím čekat na to, až vyplujeme. Bylo to docela vzrušující čekání - jestli dostanem mořskou nemoc, jestli se ta loď bude kývat, na podobnost s Titanicem nebo Estonií jsem nevěřila. Jestli ale můžu předbíhat, příznaky mořské nemoci mělo docela dost lidí, pevná půda pod nohama jim taky chyběla, ale loď za to rozhodně nemohla... Příčinou byl spíš ten duty free shop v šestém patře. Ano, šesté patro, a dohromady jich bylo jedenáct. Naše loď se jmenuje Mariella a dokonce má svůj záznam ve Wikipedii. Pobere skoro 2500 cestujících, najdete tady neuvěřitelně účelně (a úsporně) zařízené kabiny pro cestující, oblíbený a již zmíněný duty free shop, restaurace, noční kluby, karaoke, kasíno, přes noc hraje živá muzika, takže o zábavu je docela postarané.

Mezi Finy a erasmáky ale zvítězil poněkud jiný druh zábavy. Protože jsou ve Finsku šílené daně na alkohol a na lodi se všechno prodávalo bez daně a cla, bylo to relativně levné (litr Finlandia vodky lehce přes 20 eur). To se ovšem netýkalo barů a restaurací (tam jsem ceny radši nezjišťovala, ale prý večeře - sice švédský stůl - stála přes 30 eur). Takže se všichni předzásobili a jak je tradicí ve Finsku, udělali jsme si pre-party dole v kajutách. Sice to bylo oficiálně zakázané (protože prohibice a zákaz pití mimo bary), na lodi bylo ale kolem tříset studentů z celého Finska a tento přístup praktikovali všichni. Nutno ale poznamenat, že ožralý Fin většinou není nic moc - z nadprůměrně stydlivého se totiž stane nadprůměrně otravný a tento skok z extrému do extrému dvakrát příjemný není. Na druhou stranu, dostala jsem nabídku k sňatku, můj potenciální manžel si ale rychle začal klást náročné podmínky. Ok, ve skutečnosti to bylo takto: "Jana from the Czech Republic, marry me and buy me Škoda!" :)

Jediná vada na kráse té cesty byly moje spolubydlící v kajutě. Chtěla jsem být s holkama z naší koleje, ale původně jsme byly domluvené s Aidou a Ievou (čti Javou) z Litvy, ony si pak celý Stockholm rozmyslely a mě přiřadili jinam. Vyměnit na lodi se nám nepodařilo, takže jsem spala s jednou normální Finkou a dvěma šílenýma holkama z Polska/Lotyšska, které si na jeden den tahly plnou kabelu kosmetiky, fén, žehličku na vlasy a vůbec bych se nedivila, kdyby s sebou měly třeba eště epilátor...tak nevím, jestli nejsu normální já, protože nepotřebuju být každou minutu v životě dokonale krásná, nebo ty dvě, které měly potřebu se začít sprchovat a sušit si vlasy v sedm ráno, když plánovaný příjezd je v deset švédského času. Fakt příjemné probuzení, když jdete spát ve čtyři. Dobře, na obranu té holky z Polska musím říct, že byla docela milá, tu druhou by ale mohli zařadit do galerie slepic mezi TOP 10. Naštěstí jsem mohla čas trávit na chodbě nebo v některém z klubů.

No a teď teda konečně něco pro ty, které zajímá Stockholm :) V tuto roční dobu jsou tam prázdné ulice, žádní turisti (kromě pár finských či pseudofinských studentů, kteří se odvážili opustit loď...třeba Juha to radši neudělal...a ostatně myslím, že většina tutorů z TAMKu zůstala na Marielle, protože se jeli primárně opít). To město vypadá nádherně. Prostorné, čisté, barevné... Fakt, co se týče barevnosti, skoro bych ho přirovnala k Benátkám. Přístav působí skoro romanticky a hlavně v létě to musí být krásná procházka. Historické centrum je hezky pohromadě, jenom byla škoda, že všechno bylo zavřené (kostely nebo muzea). Pondělí, no. A ostatně, podívejte se na fotky. Jenom moje kolegyně měly patrně trochu opicu a nebyly moc akční, takže centrum jsme si sice prošly, ale místo nějakého objevování nezpopularizovaných zákoutí švédské metropole jsme se jaly objevit Burger King. Nutno uznat, že žaludek jejich záměr docela uvítal. A takový malý finančnický zážitek - nedalo se tam platit kartou, tak jsem platila v eurech a vráceny mi byly švédské koruny. Stejně jsem ale chtěla poslat pohled domů (aby si pošťačky měly o čem vykládat) a nakonec mi zbyly dvě SEK. Jednu si nechám na památku a tu druhou třeba využiju příště?

Celkově ten výlet byl super. Krásné město, skvělá chodbovica, možná ještě lepší pařba v horních partiích, Juhovy kecy a navíc jsem potkala Švýcara z Tampere, který byl nadšený myšlenkou jet do Lahti na skoky na lyžích. Takže mám v kapse další výlet a třeba bude o čem psát...

P.S. Nevšimla jsem si žádného zerzavého Švéda, tak ta spojitost s Prušánkama možná nebude tak žhavá... :)

Vaša jájinka

Pispala

2010-01-18T19:11:00.005+01:00

Tak jsme si s Agi (HUN) a Kasiou (POL) po dvou týdnech v Tampere řekly, že centrum už celkem známe a chtělo by to vyrazit někam na výlet. Vzhledem k tomu, že ještě nemáme kartičky od Tamko (studenstká unie), které by nám zaručily 50% slevu na vlak, rozhodly jsme se využít místních šalinkart a vyrazily do čtvrti zvané Pispala.

Tampere samo o sobě je průmyslové město, takže centrum (kromě sněhu - zatím) moc finsky nevypadá. Normální kamenné domy, továrna na papír, semtam nějaký kostel, nádraží, náměstí, divadlo. Já jsem si ale pod "pravým" Finskem představovala něco jiného. Malé červené domečky ze dřeva, bílé okna, za rohem les a kdyby se člověk pokusil někam dohodit kamenem, trefil by se do jezera. A přesně tyto parametry Pispala splňuje. Kdyby tam nejezdily autobusy se znakem Tampereen joukkoliikenne, ani byste nepoznali, že to k Tampere patří.

Naše cestování ale sužovaly všeliké útrapy. Najít číslo autobusu, kterým se tam dostaneme, ještě nebyl až takový problém (pominu-li fakt, že Pispala je čtvrť, nikoliv jedna ulice nebo podobný omezený úsek a ani v tom vymakaném jízdním řádu za půl eura není seznam zastávek pro každou linku). Tak jsme z bohatého výběru zvolily ten autobus, který přijel na zastávku Rautatieasema (Nádraží) jako první, a čekaly, co se bude dít. Po pár minutách autobus opustil městskou civilizaci a protože kolem několika zastávek jenom projel (všechno je na znamení, dokonce mám podezření, že i konečná), odhodlaly jsme se prověřit angličtinu Finů a zeptaly jsme se místních, jestli už tam budem. Odpověď "This is Pispala" mě dohnala k nepromyšlenému kroku zmáčknout STOP a protože nikdo jiný očividně vystupovat nechtěl, očekávalo se od nás, že si zachováme svou hrdost a se ctí opustíme vůz. Důvod, proč jsme si to vystopování chtěly rozmyslet, byl ten, že autobus zastavil uprostřed silnice, kde bylo těžké najít cokoliv, po čem touží turistovo srdce. Dobře, abych nebyla nespravedlivá, mezi stromy byl docela hezký výhled na Näsijärvi, Needle a tři dřevěné domky přes silnici. Mezi námi byl výhled i na nepříliš nadšenou Kasiu a pobavenou Agi. Naštěstí další autobus na sebe nenechal dlouho čekat a další zastávku jsme tiply o něco úspěšněji.

Co jsem viděla fotky od jednoho z Čechů tady v Tampere, tak někde v těch místech měla být věž se super výhledem. Jak se to ale říká o líné hubě? Opravdu by se nám totiž vyplatilo zeptat se Fandy, kde ta věž je, nebo aspoň jak se to jmenuje. Takto jsme musely spoléhat na vlastní orientační smysl nebo na to, že se zeptáme místních. Což nebylo jednoduché. Venku bylo kolem -10, foukalo (a to jakože dost), semtam trochu sněhu, za dvě hodiny tma. Kdo by kromě nás chodil ven? Nějaké domorodce jsme ale přece jen potkaly a ti nás nasměrovali neurčitým směrem do kopce. Docela příjemné zahřátí. Jakmile ale holky uviděly pod námi jezero, docela rychle se vzdaly myšlenek na další kopec (a určitě úžasnou rozhlednu, teda přinejmenším za slunečného počasí) a začaly se zajímat jenom o to, jak se dostat dolů a jestli po ledu dojdem až na ostrov. Takže sorry, Pyynikki (ještěže ten Google máme), snad příště.

Procházka po jezeře byla super, jenom tam foukalo o dost výrazněji než mezi domkama. Tam jsem začala docela výrazně pociťovat, že mám rukavice doma na poličce (a to se mi v noci předtím zdálo o rukavicích, krásných, teplých a červených...pravda, že po tomto výletu jsem měla dost červené ruce...asi budu vizionář). Vymrzly jsme docela rychle, takže jsme na ostrůvku udělaly pár fotek a pak rychle zpátky.

Kousek od jezera byla autobusová zastávka, z jízdního řádu jsme odhadly, že naše linka pojede asi za dvacet minut, a tak jsme se chtěly projít autobusu naproti. Pod náma bylo ale hnědé jezírko plné kačen a prostě ženský smysl někde uvnitř nás zvítězil :) Po chvilce rozplývání nad ptáky, kteří připomínali střední Evropu, nám zbývalo už jenom pár minut.

No a že jsem přestala mluvit o těch dřevěných domkách, tak samozřejmě jich byla plná Pispala a bylo to moc hezké (fotodokumentace na picase). Ale popis by se lišil jenom velikostí a barvou a to by vás dost brzo nebavilo. Ostatně to nezaručuje, že vás to baví bez nich :)

Nähdään,

jajinka

Jajinčiny prvotní postřehy

2010-01-12T23:07:00.009+01:00

Ok, neustále mě tu něco překvapuje. A proto než se vydám na nějaký výlet (moje první cesta bude směřovat pravděpodobně do Nokie), napíšu vám pár postřehů o Finsku, o TAMKu, o Finech... no uvidíte.

Jajinka na nákupech
Já vím, možná to jsou pitomosti, ale mají tady čtyřvrstvé kapesníčky a v balení po 18 balíčcích. Že by se čekalo, že tu lidi budou mít rýmu? :)
Další věc, které sem si všimla hned při prvním nakupování, tak mají tady Floru, která vypadá jako naše Rama, a to, čemu my říkáme Flora, je tady Becel. Dokonce i ve verzi pro-activ.
Ve finských supermarketech nekoupíte alkohol (kromě piva a lonkera), protože na to má stát monopol. Takže pokud chcete něco ostřejšího, musíte do speciálního obchodu zvaného Alko. Nebo do Estonska.
Jinak máme kousek od domu Lidl a dokonce se tam dá koupit čokoláda Belarom. Myslím, že ale po včerejšku na dlouhou dobu budu finský vlastenec a zůstanu u Fazeru. Mimochodem, věděli jste, že Geisha je finská čokoláda?
Juha mi říkal, že Lidl ale nemá moc rád, protože je neměcký. Vysvětlil to tím, že Finsko je malá země (-> malá ekonomika) a když každý bude nakupovat finské produkty, tak tím trochu podpoří vlastní zemi.
Mimochodem nejlepší sirup na světě je s příchutí červených hroznů a hrušky. Zvláštní (neřkuli divná) kombinace, ale hrozně dobrá.

Jajinka v MHD
Co se týče autobusů, není to žádná legrace, hele. Na zastávkách nejsou žádné jízdní řády, maximálně na pár frekventovanějších zastávkách jsou cedule s informací, za jak dlouho který autobus odjíždí. Pak už zjistíte jenom číslo a směr. Ale něco jako seznam zastávek...Prý existuje nějaká knížečka za půl eura, takže zítra po škole vyrážím do bus office.
Jako bonus, všecky zastávky jsou na znamení a většinou nevíte, jaká je příští. Elektronické cedule jsou jenom v některých autobusech a nějaké hlášení neexistuje. I když vlastně, kdo by těm jejich extradlouhým názvům rozuměl... Zato výstražné tlačítko je u každé dvousedačky.
Ostatně i většina přechodů je na znamení. A ještě jedna věc, která se teda netýká primárně MHD, ale na každé křižovatce mají dvoje semafory. Jeden je vždycky na standardním místě, tedy před tím, než vjedete do křižovatky, druhý je za křižovatkou. Nedává mi to úplně smysl, možná má stát monopol i na výrobu semaforů a tím, že na každé křižovatce mají dvojnásobné množství světel, bojují proti krizi. Jedna Lotyšanka (která mimochodem byla v -15 venku v minisukni!!!) ale říkala, že u nich je to taky a že je to prej dobrý. Nerozuměla jsem jí moc vysvětlení, protože buď huhňá nebo ji moje angličtina nestíhá. Nejspíš oboje.

Jajinka ve škole
Studentům MUNI se na vědomí dává, že máme nejlepší IS na světě! To, čemu tady hrdě říkají WinhaVille, připomíná IS Karlovky. Implikace - je to k ničemu. Můžete si přes to jenom zaregistrovat předměty a pak možná zkoušky (co jsem ale zatím pochopila, tak budem mít většinou jenom jeden termín...). Na jiné adrese jsou studijní materiály a ještě na další mail. Ten teda celkem používají, i když! Dnes jsem šla na svoji první hodinu, čekali jsme s dalšíma pár děckama 15 minut a nikdo nepřišel. Tak jsme skupinově odešli (akademická čtvrthodinka teda platí přinejmenším v Holandsku, Francii, Německu a ČR). V tu chvíli jsem si připadala jak na Filozofické fakultě (sorry). Takže bohužel zatím moje jediné setkání se školou byly Orientation days. Snad se zítra někoho dočkáme, když máme první hodinu v 8,30. To vstávání bude totiž dost nepříjemné, člověk lehko navykne na spaní do desíti...
Možná bych měla eště připsat, že tu rozhodně nehladovím. Protože to jídlo, co dostáváme v menze...wow. Zaprvé - každé jídlo má tři chody - chleba nebo houska buď s máslem nebo s pomazánkou, pak hlavní jídlo, kterého si můžete nabrat, kolik chcete (ok, asi je omezené maso, příloha a omáčka je ale bez limitu). A salát. Tolik zeleniny, kolik zvládnete. A vždycky je na výběr z několika salátů, nakrájená zelenina a k tomu dokonce i oříšky nebo třeba slunečnicové semínka. Plus dvě deci pití (mlíko, džus nebo kafe) a neomezené množství vody. To vše za 2,50 prosím. Řekla bych, že standardní cena za horší meníčko bez pití. Myslím, že pošlu studii na SKM :)

Jajinka a Fini
Ve Finsku jsem zatím poznala několik druhů Finů. Společné znaky - blonďaté vlasy, modré oči, jazyk, kterému se nedá rozumět, omezený fyzický kontakt (rozhodně žádné líbání po italsku při každé příležitosti) a dostatečná vzdálenost při rozhovoru. A trochu nesmělost.

První druh - standardní Fin. Když uděláte první krok a začnete se s nima bavit, tak se umí docela odvázat, otevřít a je docela příjemné se s nima bavit. Není problém je rozesmát, ale pokud nevyvíjíte dostatečnou aktivitu, po chvilce se začnou bavit zase finsky mezi sebou. Když ale potřebujete poradit, velice ochotně vám pomůžou.
Druhý druh - stydlivý Fin. Sedí v koutku a když na něj promluvíte, tak uskočí. Takového Fina znám jenom z vyprávění spolubydlící, ale možná se paní jenom lekla angličtiny.
Třetí druh - international tutor. O dost otevřenější než standardní Fin, protože v náplni jeho práce je mluvit s lidma z cizích zemí a tak trochu se o ně starat. Navíc "erasmáci" bývají většinou dost otevření a přátelští a tutoři se jim chtějí trochu přiblížit. To o sobě ostatně říkají sami, není to z mojí hlavy.
Čtvrtý druh - Juha Karjalainen (můj tutor). Tento člověk se vymyká asi všem obecným charekteristikám Fina (kromě vzhledu - blond vlasy, modré oči). Jinak pokořuje předsudky - otevřený je ažaž, jeho rekord v mlčení za dobu mého dosavadního pobytu byl dvě minuty (!) a to ještě k tomu bylo něco jako sázka. Nejčastější věta je "just kidding" (dělám si srandu) a je schopný vám to během pěti minut říct i desetkrát (ok, průměr je tak tak jednou za tři minuty). Dost často rýpe, ale na oplátku si nechá rýpat do sebe. Nechybí na žádné akci - ale kdyby tam chyběl, byla by tam poloviční zábava. Prostě člověk, který je pro každou srandu (a to nemusím mluvit o spoustě užitečných rad, co mi dává) a mně se strašně líbí, jaký je. A jak zjišťuju z různých stran, má své fanoušky i mezi Čechy, kteří ho nikdy neviděli v akci :)

Jajinka a finština
No dobře, tady bohužel nemám moc zážitků - kromě včerejšího nakupování, které jsem celé zvládla ve finštině. Musím se jenom přiznat, že celý proces sestával ze tří slov: Moro (ahoj) - kiitos (děkuju) - sel moro (ahoj). Proč jsem ale založila tento speciální odstavec - chtěla jsem se pochválit, že mi několik Finů nezávisle na sobě řeklo, že mám hrozně dobrý přízvuk a že by lehko uvěřili, že jsem Finka (ok, navíc světlé vlasy a z genetického hlediska modré oči). Ale myslím, že jenom v té spleti Francouzů a Italů nejsou zvyklí na tak "precizní" výslovnost R, která je ale stejná jako v češtině, stačí na to dát trochu větší důraz... Ovšem s každou další pochvalou přichází vlna motivace, takže uvidíme za půl roku :)

Tak, pro dnešek končím, protože ráno přece brzo vstávám. Mějte se, smějte se a užívejte si toho, že vám lidi rozumí :)

Best regards,

jajinka

Moro, Tampere!

2010-01-07T23:12:00.007+01:00

Takže ahoj všichni... Zdravím vás prvním historickým zápiskem o mých prvních dojmech z Finska :)
Ze strategických důvodů prozatím přeskočím poslední hodiny v ČR i cestu, jenom malá rada pro vás, co někdy hodláte cestovat s Online-Ticketem od Deutschebahn - budete potřebovat mít s sebou kartu, ze které jste platili lístek. A jinak posílám jedno velké "kiitos" (děkuju) do Brna, věřím, že najde adresáta :) Takže teda k věci.

Když jsem měla pocit, že naše letadlo začíná klesat, zmocnil se mě docela vzrušující pocit, že ta zem pode mnou musí být Finsko. Když jsme přistáli, z okýnka bylo vidět zasněžené letiště a docela maličkou halu. A pak následovalo moje první setkání s Finskem. Většinou se mluví o prvních krůčkách nebo o prvním pohledu. Pro mě byl asi nejsilnější první finský vzduch v plicích. Byl studený :) Ale tak moc, že to až zařezalo. Tak moc, až mě to rozesmálo. Inu, -20. Mráz na tváři celkem štípal a dýchat pusou nebyl úplně nejlepší nápad (to je jak dýchat proti silnému větru). Ale jinak ta zima až tak hrozná není. Když je v Brně lehce pod nulou, připadá mi to horší.

Pak jsem šla za davem, našla si svůj kufr a chtěla najít nějaký hlavní prostor, ale než jsem to stihla udělat, našel mě Juha. Nejdřív mě vzal do finského McDonaldu (Hesburger) a pak do nonstop obchodu ABC. Dostala sem velice užitečnou radu - když nerozumíš, co znamená něco ve finštině, zkus švédský překlad. Celkem to funguje (třeba fetfri mjölk - odtučněné mlíko). Pak mě odvezl "domů", ale nemohla jsem tam zůstat dlouho, protože v Love hotelu byla první party pro erasmáky. Na vysvětlenou, nebyl to bordel, ale night club :) což tady znamená normální diskotačka. Juha mi říkal, že musím vyzkoušet lonkero a pozval mě na panáka čehosi sladkopendrekového. Myslím, že to chutná dost divně :) Co mě ale potěšilo - potkala jsem tam Slovenku a Čecha, což je docela uklidňující pocit tak daleko od domova. Kolem druhé místního času jsem ale šla spat, protože po celodenním cestování a dvou nocích nevydatného spánku jsem byla fakt mrtvá.

Druhý den jsme měli sraz s Juhou, vzal mě do města, koupila jsem si finskou simku (+358404684361), je tady fakt levné volání - 7 centů za minutu. Navíc se mi stala v Česku nevídaná věc - za simku sem zaplatila 9,90 a provolat můžu 11 euro. Víc konkurence mezi české operátory :)
Jinak Tampere je fakt hezké město. Zatím se tu teda moc nevyznám, ale ten můj kousek vypadá dobře. Můžete se pokochat obrázkem (další budou na picase časem) a taky mi můžete závidět sníh :) Co se týče mojeho bydlení, tak mám společný pokojík s Maďarkou, vypadá fakt mile. No a jinak bydlím se spoustou dalších erasmáků a erasmaček, takže sotva vylezu z té naší nudle, zaručeně musím někoho potkat. Národnostní složení je dost pestré - Itálie, Španělsko (jak jinak na Erasmu), Litva, UK, Korea, Nizozemí, Irsko, Kanada, Německo...no a ve škole je spousta Francouzů, ale ti bydlí na jiné koleji. Nicméně večer se vyvinul z nevinného babského kecání v hraní Mafie, takže to byla docela příjemná chodbovica.

Dneska jsem konečně podepsala smlouvu s Toasem, dostala heslo k internetu, ale nějak to zatím nefunguje. Takže počkám, až se vrátí Agi (moje spolubydlící) a zeptám se jí, jak to nastavila. Dostali jsme totiž návod pro XPčka a já samozřejmě jdu s dobou, takže mám sedmičky. Achjo, naučte mě někdo konečně s tím linuxem :) Taky jsem si koupila tamperskou variantu šalinkarty - jeden lístek stál 2,50, takže se to trochu nevyplatilo. No a navíc...zatím je docela kosa na dlouhé procházky. Jinak za poslední dvě zmiňované události může jiný tutor, Petri, fakt přátelský a ochotný Fin. Ostatně všichni Fini, co jsem tu poznala, byli zatím hrozně příjemní, rozhodně ne odměření a studení. Zvláště ne po pár hltech vodky :)

No a pár věcí, co mě tu zatím překvapilo - na prvním místě by měla být samozřejmě zima, ale s tou jaksi průměrně inteligentní Čech počítá, takže ji vynechám. Dost nepochopitelné pro mě ale je to, že i v takové kose jezdí na kole. I když Fini jsou asi fakt ostří, protože jsem dnes viděla dva borce v ručníku kouřit před saunou. Myslím, že to není normální ani v zemi, kde se za skoro léto považuje +10/-5°C :) Další věc, co mě překvapila, byl jejich systém třídění odpadu. Je tady dokonce záloha na plechovky od piva. Asi si dost potrpí na životní prostředí, což je poznat třeba v centru - je tam továrna na výrobu papíru, ale není vůbec cítit. Je ale zase pravda, že Fini mají co chránit... Další věc je, že skoro jsem tu aspoň ve třech výlohách viděla českého krtečka. Ok, jeden z těch obchodů se jmenoval v překladu vánoční strom (joulupuu) a byl to obchod s českýma věcma. No, překvapuje mě tu pořád něco, ale nemůžu to všechno vyplýtvat v jednom zápisku. Hlavně proto, že mě momentálně nic dalšího nenapadá :)

Nakonec krátká poznámka o slivovici ve Finsku :) Když jsem nalíla pohárek Juhovi, tak se otřepal (a to je fakt kus chlapa) a řekl, že je to really bad. Když jsem to dneska vzala na party, tak se tomu z dálky vyhýbal a občas se opatrně zeptal, kde mám tu terrible thing. Ostatní erasmáci nebyli tak přísní, v každým případě bylo většinou dost zábavné sledovat jejich reakce. Je ale vidět, že tomu nerozumí, protože asi jenom tři lidi z dvaceti ocenili czech alcohol :) Ještě mi trocha zbylo, ale tu budu opatrovat na horší časy a na nostalgické chvilky, kdy budu vzpomínat na domov :)

Fajn, napoprvé toho bylo docela dost, stejně je to tak pomíchané, že vám to nemůže dávat smysl. Moi moi :)

pre-erasmus

2009-12-31T16:34:00.006+01:00

Většinou se říká den D, ale mně se to déčko prostě nehodí. Spíš F nebo S. Co chci říct, za čtyři dny touto dobou budu asi sedět ve žlutém autobuse směr Praha, další ráno vyrazím do Frankfurtu a pak opustím na pár měsíců střední Evropu. To moje "Pitkälle" se dost přiblížilo a mám pocit, že těch pár posledních dní v Česku se taky počítá do Erasmu. Takže?

Můj Erasmus začal asi tehdy, když se mi poprvé ozval můj tutor - jmenuje se Juha a na fotkách vypadá jako typický Fin. Pak si člověk začne uvědomovat, že studovat v Brně a ve Finsku bude větší rozdíl, než uvědomíte při výběru zahraniční univerzity. Přiznám se, že číslem -25 ve spojení s celsiovými stupni v jednom z Juhových mailů se naplnily moje nejhorší obavy:) No co už, aspoň zažiju pořádnou zimu, ta moravská posledních pár let za moc nestojí. Na druhou stranu mě dost pobavilo, co ve Finsku nazývají skorolétem. Přes den deset, v noci mínus pět. Už chápu význam sauny. A vlastně možná i té vodky.

Taková zima si ale zaslouží pořádné oblečení. Tak jsem zjistila, co je to Goretex, koupila si Salomonky a k mé radosti zrovna napadl sníh. Docela jsem ocenila, že se nemusím bát každé kaluže a i v mínus patnácti je mi teplo na nohy. Trochu míň jsem ty boty ocenila při nakupování vánočních dárků ve vytopených obchodech :) Bunda s Mam(m)utem má tu příjemnou vlastnost, že neprofoukne, což je docela vtipné, když vám fouká na nohy a na hlavu a jaksi čekáte vítr i "vprostředku" a ono nic. Termoprádlo mi přinesl Ježíšek a tomu jsem slíbila premiéru až v Tampere.

Teď je největší problém, jak se vlézt do patnácti kil. Hromádek už mám celkem dost a to ještě netuším, co mi všechno chybí. Pár dní mi chyběla platební karta, naštěstí poslední možné místo, kde mohla být, nezklamalo. Pak se mi opozdila zdravotní kartička, přičemž ta moje platí do konce ledna, tak doufám, že Finům bude stačit smlouva o cestovním pojištění. Když vám ještě dojde zpráva od koordinátorky, že v Helsinkách na letišti je teď pěkný bordel a je tam asi 4000 anonymních zavazadel, přestává se vám chtít i do vysněného Finska :) Ani si nemusíte přiznávat strach.

Tak mi držte palce, já si je budu držet taky, pokud sem zrovna nebudu psát. Doufám, že to držení palce patřičně zahřeje :)

Näkemiin, Tšekki.

Slnovrat

2009-06-21T15:13:00.004+02:00

Start R805: 8,38 2009-06-19

Facebook, facebook, facebook. Novináři buď nemají o čem psát, nebo se lidi přestali zajímat o hérečky, ale každý den se mezi zprávami objeví nějaká událost, která zmiňuje tuto online sociální síť, okamžitě připomíná její moc, marketingový potenciál a možnost zneužití. Tak jsem se nechala mocně marketingově zneužít.

Asi před měsícem (s tolerancí +- tři týdny) mi teda přišla na facebooku pozvánka na folkový koncert. Určitá podobnost se slovem folklor a náhlý popud dovedly kurzor myši na možnost "účastním se" a můj pravý ukazováček klikl. Ještě před pár dny měla akce pouze dva nahlášené účastníky a jejich počet měl ještě klesat, protože jsem chtěla na revers opustit Brno a zůstat v domácím (m)učení. Pan pozyvatel ale spustil rozsáhlou PR kampaň, čímž mě přinutil prodloužit si studijní pobyt do čtvrtečního večera. Kampaň ale očividně nezapůsobila jenom na mě, protože celých sedm lidí se do včerejšího data stalo oficiálními přáteli legendární folkové kapely Slnovrat.

A tak jsem při osmnáctém červnovém večeru LP 2009 jala se dostavit do Staré pekárny na osmou hodinu večerní. Do tohoto sklepního prostoru jsem ale nevstupovala sama. Krátce po výstupu z vozidla městské hromadné dopravy jsem potkala potomka šlechtického rodu von Karla, ale to nebyla zdaleka jediná známá osobnost, kterou přilákala přítomnost Slnovratu. Ještě venku jsem měla možnost poznat několik celebrit z Plkárny IS MU, expertku na mezinárodní právo z blíže neurčené pohraniční oblasti a několik dalších. Do akademické čtvrthodinky po osmé se dole sešli nepromovaní inženýři, kteří se s akademickým prostředím právě loučí, i hudebníci. Především přítomnost hudebníků zajistila, že koncert mohl začít.

Přestože písně byly všeobecně známé, pamatuji si pouze pár názvů: Nejoblíbenější, Druhá nejoblíbenější, Třetí nejoblíbenější a Rozprávka. Důvod použití českého jazyka u názvů prvních tří titulů neznám, můžu ale dosvědčit, že sa spievali po slovensky. Rozprávka zpívaná nebyla pro jistotu vůbec, ale nebylo to nutné, protože zvukově na první poslech připomínala autentický folklor z Terchové. (Srdíčko všech folkloristů v místnosti poskočilo.) Slnovrat byl po většinu koncertu rozdělen na několik menších Slnovratů a dokonce několik sólových. Je tedy možné, že ve skutečnosti nebyl ze Slovenska, ale z jiné části vesmíru vně mírného pásu, kde jsou více než dva slunovraty za rok. Vzhledem k tomu, že ale výkon dechového multiinstrumentalisty byl vskutku nadpozemský, je i tato hypotéza pravděpodobná.

Během koncertu přicházeli další fanoušci, celkový počet dosahoval desítek. Mezi nimi i člověk s nějvětším počtem titulů, se kterým si od této kulturní události tykám. O tomto mladém muži jsem už ale slyšela (přestože to nebyl JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henryk Lahola). Může za to majitel blogu, kterému dělám reklamu v sekci jajinka doporučuje.

Po dvou hodinách včetně osminutové přestávky, která trvala více než osm minut, pomyslné slnko začalo zapadat a Slnovrat ohlásil poslední song. Publikum si ale potleskem vyžádalo přídavek, u něhož si mohli i zazpívat. I ti, co neznali text. I Jarda. Pak se strhla bitva fanynek o podpisy a podepisovalo se snad všechno - pupky i nápojové lístky (kde ale názvy drinků nápadně připomínaly jména různých, stejně známých kapel jako Slnovrat, a ke všemu místo množství bylo uvedené červnové datum).

Noční rozjezdy ale způsobily přirozený úbytek účastníků, který jsme kompenzovali českým rumem s americkou kolou vyráběnou na Slovensku. S přibývající hodinou přibývalo i procent alkoholu, pomeranč vystřídal citron, ale má šedesátikoruna zůstala nedotčena. V nejlepším se má ale přestat a touto rozumnou dobou byla pro poslední tři spoluúčastníky asi půlhodina do příjezdu autobusu (netradičně). Naštěstí mi ale pomohli přečkat čas, než devadesátka dorazila na Antonínskou, i za cenu určitého biologického rizika. Tímto děkuji za společnost a celkově za supr večer :o)

pejska(d)řina

2009-05-28T17:16:00.003+02:00

Chápu, že děti chtějí zvířátko. Chápu, lidi s velkým rodinným domem chtějí, aby ho někdo hlídal. Ale pejskaření nechápu.

Zkuste je někdy sledovat. Pomalu se prochází, občas se zastaví, podívají se, jak se jejich miláček vypotřebovává a pak (v lepším případě) poslušně naběhnou na trávník se sáčkem, aby posbírali produkt a uložili ho do nejbližšího koše nebo kontejneru na smíšený odpad. Někdy dokonce vytáhnou ještě ubrousek, aby se náhodou pejsek nemusel o svou hygienu starat sám. Pak jdou domů a vynesou chudinku do schodů.

Pejsek musí být oblečený, aby mu nebyla zima. Vysoká koncetrace pejskařů ve vašem okolí vás občas přenese na nepovedenou módní přehlídku a mě pak napadá, jestli i zvíře nemá nějaká duševní práva na to být normální...Pejsek nemůže běhat, aby se nezadýchal. Pejskovi se kupuje speciální psí čokoláda. Pejskovi se vaří maso s rýží a zeleninou, zatímco ostatní členové rodiny se spokojí s jídlem z asia bistra a jejich běžné setkání s vlákninou probíhá přes produkty ala benefibra. Pejsek se podepisuje na pohled k Vánocům.

Ok, toto sice nechápu, ale ještě mě to nijak neomezuje. Horší je, když si pejskař myslí, že parky a chodníky jsou jenom psí a nechávají za sebou hromádky. V Lískovci běžné a útoky neminuly ani chodník před naším domem. Ale proč to uklízet? On si to dříve nebo později někdo odnese na botě (s trochou pomstychtivosti - nebo touhy po spravedlnosti - doufám, že to je jeden z těch nesběratelů) a do té doby vím, že si mám dávat pozor. Je ale trochu problém, když napadne centimetr sněhu. To se dává pozor blbě.

Ne, fakt mi nevadí psi. Ani ne všichni páníčkové. Jenom ti přiblblí.

Asi by se hodilo se představit...

2009-05-20T17:14:00.005+02:00

Na počátku byla myšlenka. Pak druhá. A pak tu byla potřeba pustit myšlenky ven.

A tak si jajinka řekla: "Začnu si psát blog." A stalo se tak. Původně své intelektuální výplody ventilovala na nyxu, pak jí ale přišlo líto, že člověk musí projít tvrdým nyxáckým přijímacím řízením, aby si mohl přečíst, co tu děvčicu napadlo. Její kecy za tu dobu samozřejmě pozbyly aktuálnost, ale třeba v těch pár příspěvcích najde něco nesmrtelného, co bude moci zveřejnit i tady. Aspoň do doby, než se začne naplňovat pravý význam tohoto blogu.

Tak jo, konec vznešeného projevu a teď ve zkratce něco o mně pro ty, kdož mě neznají. Jmenuju se Jana, jsem studentkou Masarykovy univerzity a asi hodinu mám v batůžku dvě svázané bakalářky s mým jménem z oboru Podnikové hospodářství. Moje milovaná univerzita mi umožnila vycestovat na jaře přes Erasmus do Finska, a to je vlastně důvod, proč chci psát veřejně. Času je zatím dost, ale člověk si musí natrénovat, jaké to je, když jeho blog někdo čte/číst může :)

Kdybych měla definovat sama sebe, vychválila bych se do nebes a pak řekla, že jsem sobecká. Takže to udělám jinak. Nebudu říkat nic, však on si i náhodný návštěvník udělá obrázek, co je ta jajinka vlastně zač. A kdyby ne, vždycky je tu vizitka vpravo dole. Ta má vypovídací schopnost dostatečnou.

Takže co napsat na konec začátku? Snad jen popřát, aby čtení nikomu nezpůsobilo psychické potíže a třeba se našel i důvod, proč se sem někdy vrátit...