pre-erasmus

Většinou se říká den D, ale mně se to déčko prostě nehodí. Spíš F nebo S. Co chci říct, za čtyři dny touto dobou budu asi sedět ve žlutém autobuse směr Praha, další ráno vyrazím do Frankfurtu a pak opustím na pár měsíců střední Evropu. To moje "Pitkälle" se dost přiblížilo a mám pocit, že těch pár posledních dní v Česku se taky počítá do Erasmu. Takže?

Můj Erasmus začal asi tehdy, když se mi poprvé ozval můj tutor - jmenuje se Juha a na fotkách vypadá jako typický Fin. Pak si člověk začne uvědomovat, že studovat v Brně a ve Finsku bude větší rozdíl, než uvědomíte při výběru zahraniční univerzity. Přiznám se, že číslem -25 ve spojení s celsiovými stupni v jednom z Juhových mailů se naplnily moje nejhorší obavy:) No co už, aspoň zažiju pořádnou zimu, ta moravská posledních pár let za moc nestojí. Na druhou stranu mě dost pobavilo, co ve Finsku nazývají skorolétem. Přes den deset, v noci mínus pět. Už chápu význam sauny. A vlastně možná i té vodky.

Taková zima si ale zaslouží pořádné oblečení. Tak jsem zjistila, co je to Goretex, koupila si Salomonky a k mé radosti zrovna napadl sníh. Docela jsem ocenila, že se nemusím bát každé kaluže a i v mínus patnácti je mi teplo na nohy. Trochu míň jsem ty boty ocenila při nakupování vánočních dárků ve vytopených obchodech :) Bunda s Mam(m)utem má tu příjemnou vlastnost, že neprofoukne, což je docela vtipné, když vám fouká na nohy a na hlavu a jaksi čekáte vítr i "vprostředku" a ono nic. Termoprádlo mi přinesl Ježíšek a tomu jsem slíbila premiéru až v Tampere.

Teď je největší problém, jak se vlézt do patnácti kil. Hromádek už mám celkem dost a to ještě netuším, co mi všechno chybí. Pár dní mi chyběla platební karta, naštěstí poslední možné místo, kde mohla být, nezklamalo. Pak se mi opozdila zdravotní kartička, přičemž ta moje platí do konce ledna, tak doufám, že Finům bude stačit smlouva o cestovním pojištění. Když vám ještě dojde zpráva od koordinátorky, že v Helsinkách na letišti je teď pěkný bordel a je tam asi 4000 anonymních zavazadel, přestává se vám chtít i do vysněného Finska :) Ani si nemusíte přiznávat strach.

Tak mi držte palce, já si je budu držet taky, pokud sem zrovna nebudu psát. Doufám, že to držení palce patřičně zahřeje :)

Näkemiin, Tšekki.

Slnovrat

Start R805: 8,38 2009-06-19

Facebook, facebook, facebook. Novináři buď nemají o čem psát, nebo se lidi přestali zajímat o hérečky, ale každý den se mezi zprávami objeví nějaká událost, která zmiňuje tuto online sociální síť, okamžitě připomíná její moc, marketingový potenciál a možnost zneužití. Tak jsem se nechala mocně marketingově zneužít.

Asi před měsícem (s tolerancí +- tři týdny) mi teda přišla na facebooku pozvánka na folkový koncert. Určitá podobnost se slovem folklor a náhlý popud dovedly kurzor myši na možnost "účastním se" a můj pravý ukazováček klikl. Ještě před pár dny měla akce pouze dva nahlášené účastníky a jejich počet měl ještě klesat, protože jsem chtěla na revers opustit Brno a zůstat v domácím (m)učení. Pan pozyvatel ale spustil rozsáhlou PR kampaň, čímž mě přinutil prodloužit si studijní pobyt do čtvrtečního večera. Kampaň ale očividně nezapůsobila jenom na mě, protože celých sedm lidí se do včerejšího data stalo oficiálními přáteli legendární folkové kapely Slnovrat.

A tak jsem při osmnáctém červnovém večeru LP 2009 jala se dostavit do Staré pekárny na osmou hodinu večerní. Do tohoto sklepního prostoru jsem ale nevstupovala sama. Krátce po výstupu z vozidla městské hromadné dopravy jsem potkala potomka šlechtického rodu von Karla, ale to nebyla zdaleka jediná známá osobnost, kterou přilákala přítomnost Slnovratu. Ještě venku jsem měla možnost poznat několik celebrit z Plkárny IS MU, expertku na mezinárodní právo z blíže neurčené pohraniční oblasti a několik dalších. Do akademické čtvrthodinky po osmé se dole sešli nepromovaní inženýři, kteří se s akademickým prostředím právě loučí, i hudebníci. Především přítomnost hudebníků zajistila, že koncert mohl začít.

Přestože písně byly všeobecně známé, pamatuji si pouze pár názvů: Nejoblíbenější, Druhá nejoblíbenější, Třetí nejoblíbenější a Rozprávka. Důvod použití českého jazyka u názvů prvních tří titulů neznám, můžu ale dosvědčit, že sa spievali po slovensky. Rozprávka zpívaná nebyla pro jistotu vůbec, ale nebylo to nutné, protože zvukově na první poslech připomínala autentický folklor z Terchové. (Srdíčko všech folkloristů v místnosti poskočilo.) Slnovrat byl po většinu koncertu rozdělen na několik menších Slnovratů a dokonce několik sólových. Je tedy možné, že ve skutečnosti nebyl ze Slovenska, ale z jiné části vesmíru vně mírného pásu, kde jsou více než dva slunovraty za rok. Vzhledem k tomu, že ale výkon dechového multiinstrumentalisty byl vskutku nadpozemský, je i tato hypotéza pravděpodobná.

Během koncertu přicházeli další fanoušci, celkový počet dosahoval desítek. Mezi nimi i člověk s nějvětším počtem titulů, se kterým si od této kulturní události tykám. O tomto mladém muži jsem už ale slyšela (přestože to nebyl JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henryk Lahola). Může za to majitel blogu, kterému dělám reklamu v sekci jajinka doporučuje.

Po dvou hodinách včetně osminutové přestávky, která trvala více než osm minut, pomyslné slnko začalo zapadat a Slnovrat ohlásil poslední song. Publikum si ale potleskem vyžádalo přídavek, u něhož si mohli i zazpívat. I ti, co neznali text. I Jarda. Pak se strhla bitva fanynek o podpisy a podepisovalo se snad všechno - pupky i nápojové lístky (kde ale názvy drinků nápadně připomínaly jména různých, stejně známých kapel jako Slnovrat, a ke všemu místo množství bylo uvedené červnové datum).

Noční rozjezdy ale způsobily přirozený úbytek účastníků, který jsme kompenzovali českým rumem s americkou kolou vyráběnou na Slovensku. S přibývající hodinou přibývalo i procent alkoholu, pomeranč vystřídal citron, ale má šedesátikoruna zůstala nedotčena. V nejlepším se má ale přestat a touto rozumnou dobou byla pro poslední tři spoluúčastníky asi půlhodina do příjezdu autobusu (netradičně). Naštěstí mi ale pomohli přečkat čas, než devadesátka dorazila na Antonínskou, i za cenu určitého biologického rizika. Tímto děkuji za společnost a celkově za supr večer :o)

pejska(d)řina

Chápu, že děti chtějí zvířátko. Chápu, lidi s velkým rodinným domem chtějí, aby ho někdo hlídal. Ale pejskaření nechápu.

Zkuste je někdy sledovat. Pomalu se prochází, občas se zastaví, podívají se, jak se jejich miláček vypotřebovává a pak (v lepším případě) poslušně naběhnou na trávník se sáčkem, aby posbírali produkt a uložili ho do nejbližšího koše nebo kontejneru na smíšený odpad. Někdy dokonce vytáhnou ještě ubrousek, aby se náhodou pejsek nemusel o svou hygienu starat sám. Pak jdou domů a vynesou chudinku do schodů.

Pejsek musí být oblečený, aby mu nebyla zima. Vysoká koncetrace pejskařů ve vašem okolí vás občas přenese na nepovedenou módní přehlídku a mě pak napadá, jestli i zvíře nemá nějaká duševní práva na to být normální...Pejsek nemůže běhat, aby se nezadýchal. Pejskovi se kupuje speciální psí čokoláda. Pejskovi se vaří maso s rýží a zeleninou, zatímco ostatní členové rodiny se spokojí s jídlem z asia bistra a jejich běžné setkání s vlákninou probíhá přes produkty ala benefibra. Pejsek se podepisuje na pohled k Vánocům.

Ok, toto sice nechápu, ale ještě mě to nijak neomezuje. Horší je, když si pejskař myslí, že parky a chodníky jsou jenom psí a nechávají za sebou hromádky. V Lískovci běžné a útoky neminuly ani chodník před naším domem. Ale proč to uklízet? On si to dříve nebo později někdo odnese na botě (s trochou pomstychtivosti - nebo touhy po spravedlnosti - doufám, že to je jeden z těch nesběratelů) a do té doby vím, že si mám dávat pozor. Je ale trochu problém, když napadne centimetr sněhu. To se dává pozor blbě.

Ne, fakt mi nevadí psi. Ani ne všichni páníčkové. Jenom ti přiblblí.

Asi by se hodilo se představit...

Na počátku byla myšlenka. Pak druhá. A pak tu byla potřeba pustit myšlenky ven.

A tak si jajinka řekla: "Začnu si psát blog." A stalo se tak. Původně své intelektuální výplody ventilovala na nyxu, pak jí ale přišlo líto, že člověk musí projít tvrdým nyxáckým přijímacím řízením, aby si mohl přečíst, co tu děvčicu napadlo. Její kecy za tu dobu samozřejmě pozbyly aktuálnost, ale třeba v těch pár příspěvcích najde něco nesmrtelného, co bude moci zveřejnit i tady. Aspoň do doby, než se začne naplňovat pravý význam tohoto blogu.

Tak jo, konec vznešeného projevu a teď ve zkratce něco o mně pro ty, kdož mě neznají. Jmenuju se Jana, jsem studentkou Masarykovy univerzity a asi hodinu mám v batůžku dvě svázané bakalářky s mým jménem z oboru Podnikové hospodářství. Moje milovaná univerzita mi umožnila vycestovat na jaře přes Erasmus do Finska, a to je vlastně důvod, proč chci psát veřejně. Času je zatím dost, ale člověk si musí natrénovat, jaké to je, když jeho blog někdo čte/číst může :)

Kdybych měla definovat sama sebe, vychválila bych se do nebes a pak řekla, že jsem sobecká. Takže to udělám jinak. Nebudu říkat nic, však on si i náhodný návštěvník udělá obrázek, co je ta jajinka vlastně zač. A kdyby ne, vždycky je tu vizitka vpravo dole. Ta má vypovídací schopnost dostatečnou.

Takže co napsat na konec začátku? Snad jen popřát, aby čtení nikomu nezpůsobilo psychické potíže a třeba se našel i důvod, proč se sem někdy vrátit...