Awesome!

Občas je lepší dva týdny nevytáhnout paty z Tampere a místo cestování si užívat lidí. Takže tady máte pár postřehů z toho, co dělá Erasmus Erasmem. 

Na Moravě fašaňk, ve většině Evropy karneval, ve Finsku nic. Ale Tuomio(kirkonkatu 19) je mezinárodní půda, takže nápad se rychle chytl a sešlo se dost lidí v docela kreativních maskách, spousta fotek a pak si vážit toho, že ani po půlnoci nedošel sekuriťák, a spořádaně se přesunout někam jinam. Docela pěkná spářka. 

Minulou sobotu jsme se rozhodly s Kasiou a Agi, že vyzkoušíme Be-bop, protože historky, co kolem tohoto klubu kolovaly, zněly docela dobře. Vstup i šatna volné (ano, tady se za šatnu platí a cena obvykle nejde pod 2 éčka), do půlnoci Coca-Cola a Sprite zadarmo, navíc tam hraje dobrá muzika. Myslim, že tento klub není na finské půdě, že ten kousek Tampere koupil nějaký stát ze střední Evropy, který myslí na své studentské krajany :) Jenom jako "bonus" se tam kroutí slečny v parodiích na sukně a působí spíš jako odpuzovač, protože nikdo nezůstal na parketu, když se začaly tančit. Odnesly jsme si ale zkušenost, jak se snaží Fin, když není moc ožralý - doslova se mezi nás "vesral" a byl jak slepice, co opatruje svoje kuřátka, čímž nám celkem znemožnil svobodný pohyb/tanec. Co ale bylo docela zvláštní - on od nás stál normálně daleko (normálně pro Čecha, Fini udržují větší osobní vzdálenosti), ale byl hrozně předkloněný, aby nám byl blízko hlavou... Bylo to jak když někoho balí šestnáctiletý kluk a navíc introvert. Docela rychle nás to přestalo bavit, tak jsme si chtěly jít sednout, on za náma ale vystartoval, tak jsme změnily směr rovnou ven a šly jsme dom. Agi chtěla po cestě vyfotit teplotu na ceduli u divadla (-19,1), tak jsme čekaly asi pět minut, až přeběhnou všecky reklamy, a pak to chudina nestihla... Ale byl to fajn večer. 

Následovalo pár českých olympijských večerů, tzn. hokej ČR - Rusko (dokonce jsme to sledovali v česko-ruském složení), Martinin bronz, který jsme s Fandou neměli čím zapít, jak jsme si přiťukli posledním dezertním piškotem, co nám toho večera zbyl. A pak ignorace jakýchkoliv cizích jazyků do půl třetí místního času, mleli jsme česky o sto šest a až zpětně si člověk uvědomí, že mu to vlastně chybí.Na závod v rychlobruslení na 5000 m jsme byli prozíravější, koupili si dvě plzně, jenže zrada! Naši běžkaři byli tak šikovní, že jsme museli oslavit už jejich bronz a na Martinino zlato nám zbylo málo materiálu (naštěstí Fanda disponoval višňovicí). A šťáva došla taky internetu (finský přenos je tak o tři minuty pozadu a přece jenom potenciální šance na zlato je dobrý důvod, proč sledovat něco v přímém přenosu). Že se sekal internet při ostatních bruslařích, to eště nebylo tak hrozné, ale že se sekl internet v cílové rovince! To bylo pěkně naprd. Naštěstí se rozjel dřív než televize a dokonce plynule, takže jsme si mohli vychutnat konec závodu a velice pěkný český okamžik tady v tom anglickém moři... Pak jsme se ještě domluvili na ranní vstávání na hokej, čehož jsme pak docela litovali - ne protože jsme prohráli, ale protože jsme si ani nemohli říct, že jsme aspoň viděli pěkný hokej. 

Někam doprostřed by se hodilo napsat něco o naší malé sauně, která funguje v úterý, čtvrtek a neděli a sice tam chodíme pokaždý v jiný čas, ale víceméně pořád máme štěstí na ty stejné lidi. Ani kdyby ta sauna nebyla tak strašně příjemná, jak je, tak bych se tam vždycky hrozně těšila už jenom kvůli lidem... Naposledy se ale Tomovi (FRA) podařilo vykouzlit takové horko, že jsme víc času strávili ve sprchách.

Ve čtvrtek večer byla u nás Toga párty aneb oblečme se do prostěradla padesátkrát jinak, nejspíš to byl ten důvod, proč si všichni měnili v úterý povlečení. Postup byl celkem obvyklý - shromáždit se v common room, přijímat návštěvníky, pít, kecat... Tentokrát došel aj Juha, pro jeho fanoušky musím bohužel napsat, že neměl čepici Florida Panthers. Večer skončil se zlomenou židlí, ale jinak celkem čistým štítem, bavila jsem se skvěle a teoreticky jsem se naučila nové slovo - hyi vittu, prakticky je to pro mě zatím nevyslovitelné. Znamená to něco jako nechutné a Juhův kamarád Juha mi říkal, že bych to měla říct pokaždé, když uslyším Lapinkaari ("konkurenční kolej"). Toho jsem se musela trochu zdržet, protože další den byla párty tam. 

Téma bylo inside out, tzn. obléct si věci naruby. Popravdě ta spářka byla ale celkem divná, protože když jsme tam přišli, tak jsme tam byli jako cizinci, v místnosti, kde měla být už víc než půlhodiny akce, tak všichni jedli... A když se to trochu rozjelo, stejně nás to s Agi úplně nebavilo a spíš jsme se těšily, až půjdem někam jinam. Nakonec jsme ale odcházely mezi posledníma ještě s Fandou a Edwardem (NED)...a pro mě ta pravá párty začala, sotva jsme opustili Lapinkaari. Dokonce bych mohla popsat ten okamžik, kdy se to zlomilo: "Já bych si úplně skočil do sněhu." - "Když to uděláš, tak jdu do toho s tebou." České divokosti se chytil Edward, který se z ničeho nic vyslekl do půlky těla, to samé Fanda, svorně vylezli na kopec sněhu a začali se válet dolů. Kluci se po cestě házeli do sněhu, padali a my jsme s Agi měly o zábavu postarané. Pak jsme dorazili ke klubu Senssi, kde byla fronta tak na půl hodiny a když jsme se konečně dostali na řadu, sekuriťák nechtěl pustit Fandu dovnitř, protože si zapomněl občanku doma... Prej sorry, já tě neznám... Tak jsme se otočili všichni čtyři a za zvuků mezinárodních nadávek jsme zapadli do první hospody, co jsme potkali. A bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat! 

Čtyři piva na půlky, skvělé kecy a hlavně - skvělí lidi... Teď tomu sekuriťákovi děkuju, že nás tam nepustil... Po nějaké půlhodince nám číšník došel říct, že se za chvilku zavírá, což jsme pojali jako "dopijem a idem", on ale za minutu dvě přišel, že konec chvilky, donutil nás (a dokonce i mě) kopnout zbytek piva. A pak to přišlo - nezapomenutelná hláška večera, když Edward telefonoval a dotyčný na druhé straně hovoru se nejspíš zeptal, kde jsme: "Oh, we are in some kind of pub..." Skvělá lokace, prostě jsme v nějaké hospodě :) 

Po cestě jsme se domluvili, že máme hlad, tak si doma uděláme Fandovu pizzu, ale nakonec nás bylo na jednu Ristorante jedenáct (pozůstatky jiných spářek a hlavně Harry (UK), kterému se Fanda snažil vysvětlit, že všecko rozbije, když uprostřed řeči z Harryho židle kus upadl...). Nepomohlo ani to, že jsme ohryzali asi půl kila sýra, tak se Pit (LUX) s Edwardem rozhodli, že zajdou pro pořádnou pizzu někam do nonstopu. Moc dobrá snídaně ve čtyři ráno, následoval ještě popcorn, protože jsme společenskou místnost proměnili v kino, podívali se na jeden díl nějakého animáku a pak šli konečně spat...Byla to dost šílená noc, ale díky za ni!

Tak, a dnes nás možná čekají ještě palačinky v pátečním složení (mimochodem se z nás stávají palačinkoví experti), a večer vyrážím za polární kruh. Protože o tom je Erasmus - o cestování a hlavně o lidech.

jajinka

Tampereen Ammattikorkeakoulu = TAMK

Tak jo, Erasmus se oficiálně nazývá studijním pobytem, takže taky něco málo ke škole. A slibuju, že to bude kratší než předchozí příspěvky, abyste to mohli dočíst do konce. :)

Školní rok má tady čtyři periody, já tady trávím poslední dvě. Některé předměty trvají jednu periodu, některé víc, některé jsou zakončené zkouškou, na některé stačí projekt nebo docházka. Za stejný předmět můžete dostat různý počet kreditů podle toho, kolik mu hodláte věnovat času. A většina předmětů je mnohem víc interaktivních než v ČR, ale je to nejpíš tím, že international students jsou obecně aktivnější než čeští studenti...

Jako první předmět bych asi uvedla Marketing Planning and Strategy. Učí to dvě na první pohled sympatické dámy, které se představily více než desetiletou praxí v oboru, což oceňuju mnohem víc než desetileté citování Wööööheho skript. Tak jsem si myslela, že tento marketing bude konečně za něco stát. První hodiny (a případové studie) byly fakt dost zajímavé. Později to ale začalo směřovat k našemu úkolu - máme ve čtyřčlenných týmech zpracovat strategii pro skutečnou nebo vymyšlenou firmu a na konci periody (půlka března) prezentovat. Já jsem v týmu s Francouzkou, Francouzem a jedním Nigerem/Nigercem/Nigeřanem, kterého jsme naposledy viděli na první hodině, kdy nás nahnal do toho, abysme vymysleli strategii pro nějakou cestovku, kde pracuje. Čím víc se blížíme ke konci předmětu, tím míň víme, co máme dělat, ale tento jev pozoruju mezi všema, takže se zatím necítím znepokojeně :)

Číslo dvě - Finnish Culture and Society. Tento předmět se učí na Tampereen Yliopisto (ač byste tomu nevěřili, yliopisto je univerzita), ale díky super spolupráci místních universit pro zahraniční studenty tam můžeme chodit i my z TAMKu. Jsou to přednášky na různá témata, jak jinak než o Finsku. Každou přednášku má jiný externista, tak, aby se k nám dostaly informace od největších beden z Tamperského regionu. Občas je to zajímavé, třeba lekce komunikace s Finy byla jedna z nejlepších hodin, co jsem zažila, občas ale vytisklé slidy pokreslím bez souvislosti s obsahem přednášky.

Pak je tu můj oblíbený Scandinavian Business, který učí úžasně vtipný padesátník Markku Lampi. Sice neumí moc dělat s počítačem a nejspíš ani moc neví, co nás má učit, v každém případě se z jeho hodin dozvím spoustu zajímavostí a na konci mám vždycky pocit, že znám Finsko o něco líp. Možná i proto, že nás Markku bere ven - naposledy jsme byli na radnici, ve Finlaysonu a v Tuomiokirkko - lutheránský kostel, který byl postavený tak trochu na truc Rusům, vevnitř je dvanáct nahých apoštolů nafreskovaných podle reálných postav Tampere ze začátku století... No a taky prý půjdeme do sauny, zajedem si do Helsinek do parlamentu a tak dál, prostě abysme si Skandinávii osahali hlavně po té praktické stránce.

Tento týden začaly taky Area studies, což jsem si vybrala nouzově (Marketing Research byl nečekaně zrušen pro Erasmáky), mohli jsme si vybrat, jestli se chceme zabývat Evropskou unií nebo USA. A jelikož EU vede zase můj oblíbený Markku, moje volba byla jasná. A stejně si myslím, že pokud se mi někdy podaří proniknout do mezinárodního obchodu, budu spíš obchodovat s Evropou než s Amerikou (to jenom, abych si racionálně obhájila svoji emotivní volbu). Tento předmět bysme ale měli zakončit půlhodinovou prezentací, takže úplně easy to nejspíš nebude.

A nakonec finština. Tak toto není předmět v pravém slova smyslu, je to spíš sranda a Ieva (LIT) kvůli finštině nazývá čtvrtky "doughnuts day". Máme tam totiž vždycky zadarmo kafe, čaj a koblihy - ano, to je nejdůležitější charakteristika kurzu :) Jinak výuka probíhá tak, že skupinku zahraničních studentů si vezme na starost jeden domácí student, projde s náma cvičení, co máme na ten den připravené od Kirsti, a pak se většinou bavíme o čemkoliv jiném, jenom ne o finštině... I tak je naše komunikace víc indoevropská, než by název předmětu napovídal.

V příští periodě budu mít ještě International Trade and Contracts, tak uvidíme, co to bude zač. Ale přece jenom, můj obor se tady jmenuje International Business, tak bych měla mít zapsané taky něco z vlastního soudku.

Držte palce :)
jajinka

"Týjo, tady je voda" - Nordic tour, část druhá

Po třídenním intenzivním cestování jsme potřebovali novou šťávu, navíc Jarda nedojel do Finska kvůli Estonsku a Lotyšsku (doufám :)). Takže další dva dny jsme zůstali v Tampere.

V úterý jsme si dopřáli dlouhý spánek, místo snídaně otestovali menzu University of Tampere, já se pak vydala na marketing a Jarda říkal, že si práci taky našel. Večer jsem ho chtěla vzít aspoň na Scandinavian Business, on ale mé edukativní úmysly odmítl s tím, že přítomnost něčeho na práci je stále aktuální. Je pravda, že o skandinávském obchodu by se moc nedozvěděl, ale zase mohl být svědkem toho, jak jsem se vytahla s finským produktem kromě Nokie, který jsem znala před mým příjezdem. Jsem řekla, že Linux vlastně pochází z Finska (Fany:)). Ale prej ten Fin mluví švédsky. Jenom Francouzi se po mně blbě ohlídli, co s tím Linuxem mám...

Večer jsme ale chtěli podniknout něco finského, tak jsme vyzkoušeli saunu u nás na koleji a pak jsme si zašli na večeři. Chtěli jsme zkusit soba, ale jediné doporučení od Juhy bylo na jednu hospůdku, kde se dělala sobí pizza. Typicky finské jídlo, řekl by Ital. Ovšem zasazené do finských podmínek - v ceně byl totiž salát dle libosti a pak i kafe nebo čaj. Jsem si myslela, že máme jenom perfektní menzu, ale on je tady ten salát asi standard úplně všude. No a co říct k jídlu - pizza byla dobrá, ale netuším, co z toho byl ten sob. Takže můžu říct, že mi chutnal, ale nevím jak. 

Ve středu jsme začali s prohlídkou centra Tampere, vzali jsme to přes Keskustori ke knihovně, podívali se dovnitř (mně se tam prostě hrozně líbí, zvlášť ta samoška na půjčování knížek), našli jsme dokonce pár titulů v češtině/slovenštině a pak jsme chtěli jet autobusem na Pyynikki aneb moje nejoblíbenější místo v Tampere. "Někde" jsem vyčtla, že existuje celodenní lístek na cestování MHDčkem, bohužel se nedal koupit u řidiče a on byl jeden z těch pár výjimek, co neuměl anglicky. Jenom říkal něco jako "Frenklin". Tak jsme se optali děvčice před knihovnou, jestli neví, a ona nás poslala zpátky na Keskustori, naštěstí Tampere je celkem malé a nebylo to daleko. Co jsem ale chtěla říct, ta holka taky moc anglicky neuměla (celkem pech potkat dvě výjimky během dvou minut), ale hrozně se snažila a bylo na ní vidět, jak nám chce pomoct. Ponaučení - stačí chtít a domluvíte se s kýmkoliv...

Když jsme měli lístek, nasedli jsme na autobus, dovezli se poblíž věže Pyynikki (samozřejmě jsme mohli jet ještě jednu zastávku dál, ale kdykoliv tam jedu, tak vystoupím blbě), prošli se kousek lesem a vylezli nahoru. Chytli jsme nádherné počasí, teploměry ukazovaly sice něco kolem -8°C, ale svítilo slunko, na obloze ani mráček a ani nefoukalo - byl to jeden z nejhezčích dní, co jsem v Tampere zažila. Výhled shora byl krásný jako obvykle, můžete odtud totiž vidět obě jezera a Needle, což tvoří typické panorama. Dole v kavárně jsme si dali "kahvi ja munkki" - hrnek kafe a děravou koblihu v cukru snad s citronovou kůrou... A měli jsme to štěstí, že to bylo dokonce ještě teplé. Příjemná ukázka Finska. 

Pak jsme pokračovali dál do Pispaly, projít se kolem dřevěných domečků až dolů k jezeru, chtěli jsme dojít až na ostrov, jak se nám to podařilo na jednom výšlapu s holkama. Za ty tři týdny ale napadlo mnohem víc sněhu, než jsem si myslela, kolem 30 cm, a cestičky nebyly moc prošlapané. Běžkařská stezka byla sice vyježděná, ale ta nesměřovala k ostrovu. Tak jsme se rozhodli vyšlapat si vlastní stezku. Tak si jdem, kocháme se krásným dnem (ano, ten rým je záměr), když najednou Jarda říká tónem, jakým někomu oznamujete, že jste našli desetník: "Týjo, tady je voda." Tak jsme se otočili a ne zrovna pomalým krokem se vrátili aspoň na běžkařskou stezku. I když dva měsíce mrzne a je zrovna k mínus deseti, člověk trochu znejistí, když uprostřed jezera stojí dva centimetry ve vodě... Pak jsme se chtěli dostat k ostrovu jinou cestou, narazili jsme ale na stejný problém. Tentokrát jsme ale tak nezazmatkovali a Jarda dokonce udělal pár fotek svých rozbředlých stop. Přiznám se, že už jsem na něho byla víc hrdá než za tuto ukázku odvahy, ale jsme pořád naživu, tak co... :)
Nakonec jsme se museli vrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli, protože všude jinde nám led roztával pod nohama a přece jenom, i sto metrů je pěkný kousek od břehu. A koupat v jezeře se má po sauně a rozhodně ne v zimních bundách. Než jsme se ale dostali na pevnou zem, voda na botech zmrzla, takže jsem měla na špičkách dvoucentimetrovou ledovou krustu...

Ono i na tu saunu došlo, ale vzali jsme to nejdřív přes TAMK přes oběd (pět minut do zavíračky) a pak na chvilku domů. Kolem šesté jsme vyrazili autobusem do veřejné sauny v Rauhaniemi, samozřejmě jsme zase vystoupili blbě (budiž mi ale omluvou, že jsem tam byla jenom jednou a ještě k tomu pěšky), já jsem si koupila permanentku a za chvilku jsme se potkali vevnitř. Teplota přes sto stupňů porazí i Rexonu. A nejlepší je to, co následuje, když už to horko nemůžete vydržet - jít si zaplavat do díry v zamrzlém jezeře. Ok, slovo zaplavat je dost nadnesené, člověk je ve vodě tak tři vteřiny, jenom namočit a ven... A to o tom nesmíte přemýšlet, jinak se zastavíte pod kolenama. Ten pocit je docela nepopsatelný - z jedné strany vám to vyrazí dech, cítíte, jak vám tělo obalí vrstva ledu, když se chcete chytnout zábradlí, tak vám k němu přimrzá ruka...na druhou stranu je to jako omládnout o pár let. A je docela sranda, že vám ani v plavkách není venku zima, když venku mrzne. 

Večer jsme měli jít na pivo s Juhou (mise foto s největší celebritou všech Erasmů v historii), za Kasiou ale přijel její kluk a přivezl nějaké polské alkoholické speciality a protože spářka se rozjížděla více než příjemně, zavolali jsme Juhu k nám na kolej. Bohužel nakonec nemohl přijít, protože ztratil peněženku se všema kartama, takže měl ten večer dost jiné starosti... Naštěstí ji druhý den našel jeho kamarád a vrátil mu ji. Díky, Finsko! V každým případě - Kasiina spolubydlící, která nikdy nepila (je z Taiwanu), měla po tomto večeru na FB "Now I know what is Polish vodka..." Velice výstižné :)

A nám se to začalo krátit. Čekal nás poslední celý den, který jsme se rozhodli strávit v Turku (Åbo), protože nám odtud jel večer trajekt do Stockholmu. Turku je asi nejvíc švédské město ve Finsku, i když pět procent Švédů nezní tak závratně. V každém případě je tam jediná švédská univerzita ve Finsku a všechny názvy ulic jsou bilingvní. Jinak je to hezké město, zvlášť dřevěné ulice poblíž přístavu. A narozdíl od zbytku Finska je Turku docela kopcovité. Že by tam toho bylo nějak moc k vidění, to se asi říct nedá, rozhodně nic pro lovce památek. Celkový dojem byl ale více než sympatický, řekla bych takové typické finské městečko. Bohužel se nám nepodařilo jít na hrad (protože zavíral čtyři minuty po našem příchodu), tak jsme se pak odebrali do přístavu, chvilku se zabývali obědem (protože za 6 eur jsme dostali největší pizzu v mém životě - měla jsem problémy sníst půlku a k pak mi k večeři stačila jedna třetina toho zbytku), zeptali se, jestli musíme na Ålandech měnit loď (Juha říkal, že jo), paní nám řekla, že ne, tak jsme spokojeně nastoupili na trajekt Isabela. Tentokrát jsme ingorovali program lodi a radši jsme z naší klaustrofobní kajuty udělali ještě klaustrofobnější místo, roztahli postele a šli brzo spat. Já jsem si během noci udělala pár přestávek na hledání signálu, protože jsem čekala důležité zprávy z mého druhého domova (Jamaica u Břeclavě), a pokaždé jsem překvapila náhodné kolemjdoucí, co dělám bosky na chodbě. 

O půl sedmé švédského času jsme dorazili do Stockholmu, vyhodili zbytky kebabu (pizza přece jenom vydrží víc, heč), a dali jsme se na turbo prohlídku švédské metropole. Kvůli mně jsme to vzali jinou stranou než posledně, čas byl ale během chvilky až moc nebezpečně blízko odjezdu autobusu na letiště, tak jsme se vrátili, našli terminál a já se chtěla začít loučit. Jarda ale řekl, že pojede se mnou až na letiště (vědět to ráno, tak určitě zvolíme lepší trasu po Stockholmu), i když chápu, že deset lonker na zádech není nejlepší výbava na dlouhé procházky. Tak jsem se chtěla rozdělit aspoň o tu pizzu, jenže v autobuse jsme zjistili, že moje pizza je na Isabele v koši a to, co tvarově odpovídalo italské specialitě, je docela obživlý kebab. Skončil v koši taky. 

No a na letišti už není o čem psát. Za chvilku mi letělo letadlo do Rigy (pak pauza šest hodin a pak "domů" do Tampere), takže jsme se docela rychle rozloučili a šli si hledět každý svých letištních povinností. Těsně za první kontrolou jsem zjistila, že mám v kapse Jardovu čepici, ale stejně mi sluší víc...co už :)

No jak to zakončit? Byl to úžasný týden, ale nějaké závěrečné kecy by asi nebyly moc veselé...tak prostě jenom díky, žes tu byl, a doufám, že sis to taky užil :) Protože já si to užila hrozně moc. 

Pusa všem :)

jajinka

Nordic tour, část první

Zdar děcka,

fakt na vás nekašlu, jenom na vás nemám čas :)

Zažila jsem skvělé dva týdny, které asi budu muset nějak rozdělit, nebo se na jeden zátah upíšu, navíc se všichni zděsíte, že je to hrozně dlouhé a nebude se vám to chtít číst. Takže na začátek aspoň něco k cestě do Rigy a zpátky. 

Takže naše cesta se začala neoficiálně v pátek 6. února odpoledne, kdy jsem sedla na autobus č. 61 směrem na letiště v Pirkkale, našla správný terminál (kde funguje i Ryanair), a čekala na letadlo z Frankfurtu. A pak už jsem jenom vyhlížela, kde se mezi cestujícími objeví můj milý Jarda (pro pohárky - Jara :) a osobně preferuju jméno Jarúšek). Samozřejmě byl mezi posledními, teda určitě poslední z těch, co jsem vnímala, protože zbytek mi pak byl tak nějak jedno...

Pátek se nesl ve znamení regenerace, naše plány byly totiž velkolepé. Popravdě jsem strávila poslední týden hledáním hostelů, jízdenek a turistických informací. Náhodou skvělá práce. No ale v každém případě Jarda měl po noci na letišti a nás čekalo pěkných pár kilometrů na nohách. 

Helsinki
Ráno jsme vstali v čas, na který se bojím myslet, protože je to strašně strašně brzo, ale chtěli jsme stihnout vlak o půl osmé. Při chystání svačiny mě ještě čekalo setkání s lehce podnapilým filozofem rozjímajícím nad svým zpackaným životem a pak jsme vyrazili na nádraží. Čekalo na nás menší překvápko - pokladny otvíraly až o půl osmé (dvě minuty před odjezdem vlaku) a automaty nebraly ani jednu z našich karet. Navíc návod byl finsky nebo švédsky, ale stejně jsme se k žádné kloudné akci nedostali. Tak jsme změnili plán, zamířili na autobusové nádraží a počkali na expresbus Tampere - Helsinki. Za dvě hodiny jsme zastavili v něčem, co připomínalo garáž a teoreticky se to tvářilo jako konečná, tak jsme se rozhodli vystoupit (přestože někteří lidi zůstali uvnitř)...a když se autobus znovu rozjel, měl napsaný opačný směr. Tak nevim, jestli i u long-distance busů je na znamení i konečná jako v Tampere :)

V Helsinkách jsme se nejdřív našli ulici, která směřovala k Sibeliovu památníku - byl to nějaký hudebník a jmenuje se podle něho jediná konzervatoř ve Finsku. Naše cesta vedla kolem pobřeží, tak jsme v jednu chvíli neodolali a šli si šlápnout na moře. Další cíl byl olympijský stadion (symbolicky týden před zahájením), pán u pokladny očividně nepochopil vtípek o studentské slevě (spíš se tvářil, že by nejradši všem studentům dal přirážku) a vyjeli jsme nahoru na věž. Výhled krásný, dokonce i na vedle hrající fotbalisty. Jarda se mě snažil přesvědčit, že to nejsou žádné lamy, ale pro někoho, kdo nepozná ani offside, je to prostě jenom fotbal...

Po sportovní části Helsinek jsme naznali, že je čas se najíst, tak jsem se vytahla s tipem na Golden RAX (za 9,50 neomezená konzumace, na výběr bylo hlavně italské jídlo, ale takové lasagne sem nejedla ani v Itálii...neříkejte Italkám :)), po cestě jsme ale měli polovičku památek, co jsme měli zakroužkované v mapě. Prostě umím spojit příjemné s užitečným (a navíc jsem taky strašně skromná). Po obědě jsme si dali ještě jedno kolečko podobnou trasou, protože jsme měli čas a protože jsme předtím některé budovy z hladových důvodů vynechali. K večeru jsme prošli dost neturistické pobřeží, abysme si užili i těch pravých Helsinek, a na chvilku jsme zapadli taky do malého kostelíku. Během asi pěti minut začala mše (ve finštině), mně to nevadilo a mému protějšku bylo blbé se zvednout, tak se stalo, že jsme měli v sobotní podvečer i jakýsi religiózní zážitek...Pak už nás čekala jenom Helsinská katedrála (zavřená) a pravoslavný kostel, který k zavření neměl daleko, v každém případě jsme se tam stihli vetřít a vevnitř to stálo za to. Pár nočních fotek za pomoci odpadkových košů a pak pomalu do přístavu a přejet trajektem do Tallinnu.

Na lodi jsme využili duty free shopu, jako správní Moraváci (ok, podle sebe soudím Jardu) jsme si koupili flašku růžového ze Španělska a našli jsme si místo někde v nejvyšším patře, kde byla malá pravděpodobnost, že nám někdo zatrhne veřejnou konzumaci alkoholu. Po necelých třech hodinách jsme z hlášení ve finštině a estonštině poznali, že se blížíme k Tallinnu, usadili se poblíž východu a pak chvilku obdivovali, jak se může člověk trefit s takovým "hovadem" ke konkrétnímu východu, navíc eště na vodě, když loď nemá žádné kolečka. Za pomoci nějakých erasmaček jsme pak v Tallinnu našli náš hostel, doplatili zbytek do 5 eur za osobu a pak to vzali přes koupelnu rovnou do postele. 

Tallinn
Ráno jsme posunuli budík o půlhodinku, seznámili se s našima spolubydlícíma ze St. Peterburgu, abysme se hned zase rozloučili a vyrazili do Tallinnských uliček. Tallinn je fakt krásné město, v zimě klidné, čisté, bez zbytečných jeřábů, ale přesto si neříkáte u každé druhé budovy, že by potřebovala opravit. Navíc obrovská výhoda pro turistu - historické centrum je krásně pohromadě, dokonce obehnané hradbama. A dvě takové zajímavosti - vůbec tam nemají synchronizované semafory, takže když máte přejít ulici přes tři ostrůvky, chytnete aspoň dvě červené. Druhá věc se týká taky semaforů - na některých byly odpočty, kolik času zbývá do konce zelené nebo červené. Sympatický nápad. 

Kolem náměstí byly chodící reklamy ve stylu středověké krčmy a snažili se nás nalákat do předražené hospody. Jeden týpek nám dal nějaké mince a že když půjdem do té jeho knajpy, tak dostanem šnaps zadarmo. To víš že jo, a ztratíme ten grošák, ne? :) Oběd jsme vyřešili teda velice estonsky - dali jsme si pizzu. Pak jsme vyrazili na nějaký kopeček, odkud byl hezký výhled na toto kouzelné město. Před třetí jsme opustili hradby, ve Stockmanovi si koupili sušenky Tallinn ve slevě a protože náš autobus jel až o třičtvrtě na čtyři a mělo to být hned za rohem, zapadli jsme na chvilku ještě do kavárny. 

Ulici, odkud náš autobus odjížděl, jsme našli ještě celkem snadno. Problém byl, že začínala číslem 1 a nádraží mělo číslo 46. (Ale na http://www.eurolines.ee to bylo fakt naznačené na opačném konci!) Super, když máte deset minut do odjezdu. Tak jsme se rozběhli, na chodníku bylo tak deset cm rozsoleného sněhu, navíc s batohem a mojí kondičkou to nebylo nic lehkého. Batoh jsem proto docela brzo postoupila Jardovi, i když i tak to vypadalo docela beznadějně. Zvlášť když činžák, který vypadal jak pět slepených baráků, měl jedno číslo (a nebyl jediný takový). Najednou ale vypadlo patnáct až dvacet čísel a my jsme stáli před nádražím (to mohlo být tak 15:44:28), se štěstím začátečníka jsme našli téměř okamžitě náš autobus, nasedli a do dvou minut jsme vyjeli. Ufff. Měli jsme exkluzivní místa na prvních dvou sedadlech, takže jsme měli výhled na pěkný kus Estonska a Lotyšska (teda až na to, že nám došla voda v ostřikovači). 

Riga
Kolem osmé jsme stanuli na lotyšské půdě a vydali se hledat central hostel. Tentokrát to bylo trochu složitější, protože jsme neměli pořádnou mapu (jenom "made by jajinka"), za chvilku už jsme se ale mohli vyprasit v posteli. Ne ale na dlouho, protože jsme se rozhodli, že kašlem na únavu a půjdem objevovat noční Rigu. Nadšení nám sice moc dlouho nevydrželo, ale máme pár dobrých fotek a taky jsme viděli vymakané noční osvětlení - jak jsme se později dozvěděli, tak tam bývá něco jako festival světel a Lotyši se naučili hrát s barvama. Vypadalo to zajímavě a většinou dost hezky. Večer jsme zakončili lonkerem, které jsme si koupili někde mezi Finskem a Estonskem na lodi. Náš spolubydlící, kterého jsme soukromě nazvali Sergej, nakonec nedorazil. 

Ráno jsme měli sraz s Jurgisem, kluk, který studoval v Brně na JAMě a náhodou ho znám. Takže jsme po dvou dnech neorganizovaného toulání měli taky jednou průvodce. Bylo to docela zajímavé, protože toho věděl strašně moc k historii a snad ke každému trochu významnějšímu domku, co jsme potkali. Klobouk dolů... Navíc nás zavedl i tam, kde by to wikitravel.org neudělala, třeba do nejvyššího patra nějakého hotelu, odkud byl parádní výhled na Rigu. Pomohl nám najít hospodu, kde se dalo platit kartou (zlaté Finsko) a navíc to nebylo drahé, takže ochutnali něco typicky lotyšského i s desertem. Dokonce jsme dostali nějakou lotyšskou bonboniéru (zatím je nerozdělaná u mě na poličce) a cédéčko s lotyšskýma lidovkama, popravdě jsem se ale po půlce musela vrátit k mojí milované Detve, ale neříkejte mu to :) Já to doposlouchám, ale potřebovala jsem si odpočinout nějakou normální muzikou :)

Jinak Riga by se určitě líbila těm, co říkají, že Praha je nejhezčí město na světě. Má s ní dost společného, je obrovská, spousta památek, ale taky důvěru nevzbuzující existence kolem nádraží. Jenom není tak předražená. Resp. možná je, ale pro turistu z ČR/Finska ty ceny byly relativně v pohodě. Mně se teda Riga líbila taky, ale na Tallinn teď asi dlouho žádné město mít nebude. Maximálně Stockholm, až tam jednou strávím celý den nebo dva. 

K večeru jsme měli trochu problémy s lístky na letiště - tady se totiž v autobuse nedá platit kartou jako ve Finsku a ve stánku se prodávají lístky jenom na pět cest centrum - letiště. Zas tak skvělá ta Riga nebyla, že bych se tam musela tolikrát vracet, abych využila tu jízdenku pětkrát. Tak nám Jurgis půjčil jeden a půl latu, abysme kvůli takové blbosti nemuseli měnit peníze, rozloučili se a tentokrát s pořádným předstihem dorazili na letiště. (Aspoň jednou jsme si mohli dopřát pořádnou rezervu.) Přes letištní kontrolu jsme pronesli dokonce deodorant a zbyteček zubní pasty a pak nás čekala jenom nějaká hodinka v letadle. Bohužel bylo zamračené, takže viděli jenom, jak vypadá tma ve vysoké nadmořské výšce (úplně normálně). Když sme ale přistávali, bylo docela hezké proletět skrz vrstvu vaty z mraků. 

V Tampere jsme ignorovali všechny neexistující party a šli nabrat síly na další dny naší Nordic tour. A já jdu nabrat síly na další článek, doporučuju podobný postup :)

J&J