This is the end

Vím, že tohle asi lidi doma nechcou slyšet, ale ještě tak týden před odjezdem byl návrat domů to poslední, co jsem chtěla. Od té doby, co odjela Agi, se ale něco zlomilo. Agi nebyla jediná, kdo odjel. Vlastně jsem musela říct "see you" skoro všem, které jsem měla fakt ráda a přitom zůstat čím dál víc sama v Tuomiu. To, co se dřív jevilo jako supr nápad (tedy odjet co nejpozději), pozbylo všechnu suprovost, když jsem si uvědomila, jak divný týden mě čeká.

Tak jo, nechci opomenout návštěvu Pohárků, která byla moc fajn. Potkali jsme se v nedělu kolem desáté v Helsinkách, což pro mě znamenalo vstávat na autobus 7,50. A když jdete spát za světla (ok, ve Finsku to není problém, když se vlastně pořádně nestmívá, ale v tu dobu už by myslim bylo světlo aj u nás), tak přezdívka situace jako "hangover suicide" je docela výstižná. Agi, Marysia (POL) a Alex měli rozlučku... Pořád jsem ale měla tak dvouhodinovou spánkovou výhodu před Kristýnkou, Marťou a Zdeňou a ten hangover se mě samozřejmě netýkal :)

V Helsinkách jsme posvačili na střeše kostela vytesaného do skály, děcka mi dovezly kus nejlepšího žvance pod sluncem - CHLEBA! Prej už byl starý a ne dobrý... Ale sorry, po půl roce ve Finsku vím líp, co je to špatný chleba :) Další zastávka byl Olympijský stadion, Sibeliův památník a procházka po pobřeží, v centru jsme potkali Edwarda, Ciosu (IRL) a Bekki (CAN), přičemž Edward byl rozpoznán okamžitě podle způsobu, jakým přecházel zelenou (ale o tom někdy příště a nejspíš anglicky). Pak se ozval hlad, namířili jsme do Golden RAX na neomezenou žranicu, nakonec se stavili do lutheránské a pravoslavné katedrály a skoro nestihli vlak. Skoro.

Při daném stavu únavy bych fakt nečekala, jak se vyvine večer. Jako jo, hráli jsme hokej, ale zase v málo lidech se blbě fandí. Teda když si myslíte, že šest Čechů je málo. A když se k tomu přidají kromě Rusky Zoe úplně všichni, kteří se v tu dobu nachází v common room na třetím patře, dostanete nádhernou pročeskou atmosféru, že je vlastně úplně jedno, jak kdo hraje. Můj nejlepší hokej v životě, a to jsem sledovala dohromady tak pět minut...No a pak se stačilo ztratit taky na pět minut a common room získal aroma curry, lokální povodeň, šlehačkovou dekoraci a sekuriťáka. Tentokrát ale "Vartija" pochopil, že přišel ve fázi spářky, kdy po sobě uklízíme (ne, nechtěli jsme přivodit uklizečkám infarkt, přece jenom si už užily dost...).

Pondělek celý propršel (takže nějaká prohlídka sice byla, ale slunko by nás všechny potěšilo víc) a do plánů nesedlo ani to, že public sauna, do které jsem měla volnou polovičku permanentky, byla mimořádně zavřená. Naštěstí jsem z hodin s Markkem věděla, kde najít nejstarší public saunu ve Finsku, zkusili jsme tam pro jistotu zavolat a sice to bylo dost drahé, ale zážitek stál za to. Sauna byla oddělená, takže pěkně na hambato. Místo sprch společná káď, kam pořád tekla voda, a pokud se chceš umýt, tak za pomoci kýblu nebo žufánku. Sauna nebyla nijak uzavřená, stačilo vyjít nahoru po pár schodkách. Když jsme ale potřebovali utéct, protože nějaký šílený Fin chrstl na kameny (nebo podle vůně na dřevěné uhlí na kamnech) fakt nerozumné množství vody, zdálo se to strašně daleko dolů do normální teploty. Všechno vypadalo hrozně staře, pochopitelně, ale mělo to svoje kouzlo... Ještě jedno "poprvé" jsem v pondělí měla. Okoštovala jsem tu jejich slavnou mustaa makkaru. Je to něco jako rýžové jelito připravené na oleji a podávané s marmeládou z "lingonberry" - něco jako brusinky, ale nemyslím, že pro to máme český ekvivalent. Chtěla jsem soba, no ale taky to bylo typicky finské. Večer návštěva oblíbené hospody Groove, s většinou "mých" lidí naposled...A pak poslední good night, girlS.

Ránem začal můj nejhorší den na Erasmu. Protože holka, která byla prvním člověkem ráno a posledním večer, kterého jsem viděla, odjela. Nejenže jsem si za pět měsíců hodně zvykla, já jsem ji měla fakt hodně ráda. A pořád mi chybí její good morning (ač v jedenáct), všechny ty blbosti, co jsme spolu dělaly, palačinky, oblíbené songy...chybí mi moje maďarská sestra. Naštěstí jsem měla do večera ještě moravskou společnost (i když pro ně asi moje společnost zrovna veselá nebyla), dokonce i počasí se umoudřilo, tak jsme si dali okruh po pobřeží jižního jezera, přes pláž, věž Pyynikki, Finlayson a pak byl čas zamávat i jim. Večer měl právo stát úplně za nic, sílu přátelství ale poznáte, když vám není úplně hej. Mně pomohl Fanda a Edward. Ještě s dalšíma pár přeživšíma jsme utopili smutky ve flašce fisu, i první půlka Zdeňové slivovice vzala za své. Večer končil běháním po stolech (nebo to byly irské tance?) a v docela dobré náladě. Edward si přestěhoval madračku ke mně a na Agině posteli spal Fanda. Jak jsem byla ráda, že jsem první noc nemusela spát sama... Kiitos, kluci...

Pak přijeli Edwardovi rodiče (hurá, příležitost, jak spotřebovat sauna kartu, až na to, že taťkovi Scholtensovi to nedělalo dobře od srdce), večer jsem měla jednu z posledních příležitostí vařit pro někoho, tedy pro ně, a pak mi odvezli nejlepšího kamaráda posledních pěti měsíců. Edward si svůj odjezd náležitě užil. Uklízečky asi míň. Začínalo to ale být zatraceně divné... Přijeli Fandovi rodiče, odjeli i s Fandou. Všichni odjížděli. Poslední oběd s Bartem. Poslední oběd s Juhou. Později než já už odjela jenom Aida a Ieva (LIT) - a teoreticky Edward, který se vrátil z Ruska rozloučit se a pokračoval na dvoutýdenní saunatour po Finsku. To pak přijdete na to, že je čas jet domů. I sebelepší Erasmus musel jednou skončit...

I když jsem měla co dělat, dost jsem se poslední dny toulala. Poslední noc (bez absolutní tmy) třeba s Ievou, ale taky dost sama. Zaprvé nebylo už moc s kým, zadruhé jsem se chtěla "rozloučit" s městem, které jsem si během posledních týdnů fakt zamilovala. Město, které je otevřené lidem, které vám dovolí užít si absolutní svobodu a dýchat volněji než kdekoliv jinde na světě. Nejspíš je na mojí lásce k Tampere podepsaná i láska k lidem, které jsem tam poznala, nicméně vím, že se vrátím. Ukázat svým dětem, kde jejich maminka byla dokonale šťastná.

Poslední vzpomínka na můj finský domov jsou Edwardovy modré oči. Pak bylo potřeba otřít slzy a mezitím už vlak opustil Tampere...



jajinka

Veď mě dál, cesto má...

Když jsem se vrátila zpátky do Tampere, Edward na druhý den naplánoval roadtrip, protože studenti programu Art and Media si můžou půjčit dodávku (foťák, ateliér...). Když mi o tom říkal, se zvýšenou teplotou jsem odpověděla, že uvidím. Ráno mi bylo pořád divně, tak jsem chtěla omezit svůj pobyt mimo Tuomio na oběd s Fandou na UTA. Když mi přišla SMSka, jestli se můžu nachystat, přestalo mi být zle.

Musím se přiznat, že jsem nebyla hodná. Přemluvila jsem Agi, aby jela s nama, místo aby šla na finštinu. Jenomže ona z toho stejně kredity neměla, takže... Po cestě jsme nabrali ještě Alexe (UK) a mohli jsme vyrazit.

Náš cíl nebyl jasný nikomu z nás. Nápad "Jeďme do Nokie" bych uvítala víc o měsíc dřív, ale zase chápu pocity těch, co ještě nevzali svoji Nokiu "domů". Když má něco tak známé jméno a je to tak blízko, tak by byl přece hřích tam nejet už jenom pro ten pocit. No a s našimi zkušenostmi jsme most s výhledem na tovární ostrov našli poměrně snadno, otočili se a jeli zpátky. Teda zpátky - zpátky přes most, abysme to jediné, co stojí za podívání v Nokii, viděli dvakrát. Jenom "Všichni se podívejte doleva" nefungovalo, protože Alex seděl v protisměru. No a kam jsme jeli potom, to je všem záhadou. Většinou doleva, občas doprava, prostě jak jsme to zrovna cítili, že by mohlo fungovat. Než nás jakési doleva zavedlo na polňačku dost mimo civilizaci. Fanda, který se zrovna vrátil z Litvy, říkal, že to vypadá podobně. Z čehož vznikla teorie, že jsme projeli teleportem a ocitli se v Litvě.

První zastávku jsme si udělali u jakéhosi jezera (věděli jste, že v Litvě je jich tolik jako ve Finsku?), přeskákali pár kamenů a zavřeli se zase zpátky do auta, protože tam hrozně foukalo. A v autě v party room (zadní část za řidičem měla uspořádání spíš jak kupéčko ve vlaku) nás čekala svačinka. Pak jsme náhodným systémem dojeli kamsi k obrovskému dřevěnému domu, v okolí se pásly kozy, nikde ani noha...a protože cesta dál nevedla, pokračovali jsme opačným směrem k maličké vesničce, kde stály domy opačné velikosti. Většina z nás by mohla dosáhnout na vrchol střechy (Ok, nejspíš ne Agi a nejspíš ne Edward, ale bylo nás pět...). Nakonec jsme zastavili kdesi u nádraží, přeběhli koleje a slezli dole k jezeru, hodili pár žabek (teda já jsem hodila tak akorát cihlu) a pak Edward dostal super nápad zatáhnout za nějaký řetěz. Vytáhl past na ryby - kurnik, jsme si mohli udělat grilovačku... No a pak jsme byli najednou zpátky na normální cestě, cedule ukazovaly směr Tampere, tak jsme zamířili domů. S menší nehodou. Nemůžu říct, že bysme bourali, protože ani jednomu vozu se nic viditelného nestalo, ale nejspíš jsme lehce ťukli do toho auta před nama. Řidič byl v naprostém klidu, vzal si Edwardovo číslo občanky pro pojišťovnu (ale ani ne adresu nebo něco podobného) a nakonec ho poplácal po rameni. Když jsme se ptali, jestli ho pozval na večeři, tak řekl, že skoro. Fini...

 A protože si můžem půjčit auto víc než jednou, a protože příležitostí udělat to podruhé ubývá, zopakovali jsme si výlet ve více lidech (a trochu s programem) včera. Oproti původní sestavě Alex nemohl, ale namísto něho jel Veikko (FIN), Ciosa (IRL), Bekki (CAN) a Ieva (LIT). Spářka mohla začít! Nejdřív jsme ale potřebovali doplnit zásoby jídla a pití, takže jsme zastavili u opuštěného K-marketu (byl natolik opuštěný, že tam personál nemluvil anglicky) a protože tam prodávali pohledy, poslali jsme si navzájem pozdravy domů. Vyptali jsme si od prodavaček propisku a když jsem ji chtěla vrátit, tak že nenene, to je dobrý. Jedinou anglickou větou se mě zeptala, odkud su, Czech republic už jí nic neříkalo, ale naštěstí moje finština disponuje i slovem Tsekki. Dostala jsem za to extra pohlednici gratis a taky nějakou mapu, která jak mě tak napadá zůstala v autě... Způsobili jsme ale všeobecný poprask, protože nějaký kluk před obchodem nás pozoroval a pak se nás optal taky, odkud jsme. Odpověď "tak různě z Evropy a z Kanady" ho trochu zaskočila, že se zeptal eště, co tam chceme (rozhodně ne ve zlém, zvědavost). Copak můžem zato, že to bylo po cestě? :)

Když bylo na čase poobědvat, zajeli jsme k náhodnému jezeru. Na molu se opaloval (ano, to je to, co jsme tady ve Finsku děláme, když v ČR prší) polonahý Fin dávno za padesátkou, kolem pár chat, vypadalo to dost soukromě. Když jsme vyskákali s auta, ten Fin se zvedl a šel k nám. Chtěli jsme se zeptat, jestli tam nebudem vadit, ale Veikko říkal, že to je v pohodě. Ten Fin se nám nakonec vyhnul a my jsme šli zkusit, jaká je voda, a namočit si kotníky. Fanda si je namočil až po krk a Edwardovi a mně pomohla k mokrým zádům cákající Ieva. Musí se jí ale nechat, že se pak koupala celá a ještě k tomu v hadrech.

Blížil se další Fin. Takže asi jsme tam fakt vadili, no neva, najdem si další jezero, ve Finsku je jich kolem 200000... "Tam na molu je lepší voda a jestli chcete jít do sauny, tak je zrovna nahřátá." Z tohoto se mi má chtít domů?

Na molu jsme si udělali piknik, slunko svítilo, ani ta voda nebyla tak studená, jak byste čekali, když před měsícem teprv roztálo, hrozně příjemné to bylo. Když za náma přišel další Fin nám ukázat, kde je záchod, už nás to nemělo překvapit. Překvapilo. My jsme zvyklí čekat problémy, Fini jsou zvyklí být v pohodě.

Pak jsme vyrazili směr národní park Seitseminen krásnou zelenou krajinou s občasnou skupinkou červených dřevěných domečků. V takových minivesničkách asi musíte víc dbát na dobré vztahy se sousedy...V národním parku jsme udělali dva okruhy - jeden kratší na místo, kde si nepamatuju, co přesně jsme měli vidět (v každém případě jsem si fakt vychutnávala nádherné ticho, divoce popadané stromy, vřesoviště i stezky přes rašelinu), druhý okruh začínal na staré farmě, která byla postavená na kamenech vlastně ve vzduchu. Vevnitř to vypadalo jak na selské usedlosti z konce 19. století, v chlívku byly dokonce slepice a kohout, jehož vzhled by záviděl kdekterý vesničan. Z farmy jsme pokračovali na místo, kde rostly až 400 let staré borovice. Možná kmeny nebyly tak tlusté, tak by středoevropan očekával (ale tady je vlastně zima), nicméně nahoře v koruně rostly divoce pokroucené větve a některé stromy se začaly jakoby točit do spirály. Zajímavé místo. Škoda, že jsme tam někde nemohli přespat - ve Finsku se může v národním parku jak tábořit, tak dokonce rozdělávat oheň, tady lidem věří, že po sobě nenechají bordel...a oni to v 99% případů fakt neudělají. Jenom Edward musel vrátit auto do večera. I tak bylo super, že si ho mohl půjčit...

Úžasný způsob, jak strávit odpoledne, skvělá společnost a ze všeho nejlepší byla ta svoboda, s jakou jsme se toulali kdesi uprostřed ničeho (btw u prvního výletu jsem označila na picase místo pořízení jako nowhere, ze srandy jsem zatrhla možnost "Ukázat na mapě" a značka se objevila v Oklahomě...), prostě dělej, co tě zrovna napadne... Docela nápadně mi to připomíná celý život na Erasmu. A bude mi to jaksi chybět...



jajinka

Je príma být doma

Hlavně, když o tom chcete psát po dvou týdnech, kdy si uvědomíte, že se váš život ve finském "doma" nebezpečně blíží ke konci a že vám bude strašně chybět. Řekla bych "co už", ale vím, že vyrovnat se s opravdovým koncem bude na víc než pouhá dvě slova.

Odjezd z Finska nebyl lehký. Zaprvní to bylo trochu stresující kvůli sopce, která neměla dávno od své poslední aktivity a hlavně všichni hrozili výbuchem té větší kamošky. Zadruhé to znamenalo zmeškat Vappu jakožto asi největší finskou spářku v roce (přesný význam neznám, má to něco společného s koncem semestru vysokoškoláků, ale prakticky to probíhá tak, že se celé Tampere - potažmo Finsko - hromadně ožere. Těžiště finských oslav bývá Tammerkoski - řeka spojující obě jezera. Aspoň pak mají ryby co žrat...). Zatřetí moje připravenost na zkoušku se nezdála být více než dostatečnou. A hlavně, jet domů znamenalo ukrojit týden z posledních pár dní. A že teď má cenu každá minuta. Ale jak říká Edward, občas musíš udělat něco pitomého, abys dostal, co chceš. Tak doufám, že se ta blbá zkouška povedla (teda podle percentilu vím, že jo. Teď už jenom zjistit, jestli je s takovým povedením spokojená i FSS).

Aspoň finské počasí mi přálo - vyprovodila mě mlha a osm stupňů, z toho se dobře utíká. A cesta se taky dala v pohodě zvládnout, ve Frankfurtu jsem měla něco málo přes hodinku na přestup, takže moje lety i s tou pauzou trvaly kolem šesti hodin. Taky jsem tam potkala Milese (CHI) z pátého patra, který letěl náhodou stejným letadlem z Tampere a druhý den pokračoval do Prahy. Do Brna se mu nechtělo, hm.

Dvě historky z letadla:
#1 Sotva jsme při letu Tampere - Frankfurt byli v nějaké té rozumné výšce, že jsme se mohli odpoutat (nevím, proč bych to měla dělat, ale dost lidí se na to očividně třepe), někteří lidi okamžitě vystartovali na záchod. Seděla jsem dost vepředu, takže jsem měla přehled :). Jedna z těch dotyčných, co po patnácti minutách ve vzduchu nemohli vydržet, měla dost zapamatovatelný vzhled. Takže když jsem ji viděla za hodinu přešlapovat podruhé, docela mě to překvapilo (neměla totiž vzhled pětiletého děcka, k pětce by se měla přidat nula a eště by to nejspíš bylo málo). Jenomže ona šla i potřetí! Tak nevím, možná začínám chápat tu pitomou reklamu na Urinal.
#2 V letadle do Bratislavy za mnou seděli nějací Slováci a celou dobu mleli. A víte co? Byla to hrozná otrava jim rozumět. Angličtinu pořád umím vyfiltrovat, že prostě vypnu a nerozumím. U finštiny nic filtrovat nemusím, tam nerozumím tak nějak přirozeně :) (i když jsem dostala z finského kurzu za 5, což je tady nejlepší známka). Slovenštinu filtrovat neumím. A ta baba byla hrozně blbá. Určitě si umíte představit lepší dvě hodiny, než když je strávíte nad přemýšlením, jak je někdo blbý...

V Bratislavě na mě čekala rodinná delegace s českým lepeňákem, dostala jsem českou pusu (žádné západní třikrát na líčko) a vyrazili jsme eště víc k domovu. Bylo to zvláštní. Po cestě nikde žádné jezera, zato jsem po čtyřech měsících viděla větrolam.

Doma všecko zůstalo při starém. Dokonce jsem měla pocit, že v koupelně na poličce jsou stejně poskládané šampony, jak když jsem odjížděla. Jenom jsem najednou neměla vychytané místo, odkud poteče moje požadovaná teplota vody, kliky od dveří byly jiného tvaru a výšky než ty naše v Tuomiu a při první noci po čtyřech měsících v nejlepší posteli na světě jsem odmítla svůj starý polštář, protože jsem si zvykla spát skoro na rovném.

Samozřejmě setkání s blízkýma lidma bylo moc hezké. Hlavně ten pocit, že se nic nezměnilo. A asi i to, že na vás doma někdo čeká.

O něco míň příjemné bylo setkání s pracovníkama služeb. Jediné, co jsem slyšela od prodavačky v obchodě, byla cena. Poděkovat a pozdravit jsem musela sama. Hyvä. Na obecní úřad jsem vyrazila za účelem vyřízení volebního průkazu, v kanceláři jsem vysvětlila situaci a bez odpovědi na pozdrav jsem poslouchala minutu mlčení a pak "Tady ten pán byl před vama". Vtipnost situace kulminovala, když paní referentka nemohla najít prázdný formulář dokonce ani na PC/internetu, tak opisovala ručně nějakou starou žádost. No ale volební průkaz mi došel dneska, takže příští týden hurá do Helsinek na ambasádu :)

Co mně ale zklamalo, tak v Brně v hospodě neměli kofolu! Tak jsem se těšila a nakonec jsem si musela dát pivo. Zase na druhou stranu, to pivo mělo pěnu.

Venku jsem si připadala jako v pohádce. Oproti Finsku to byl pořádný rozdíl - všecko rozkvetlé (dokonce i nějaký ten strom na prvomájovou pusu), voňavé, bzučící, v Brně svítila teplota 27°C a mně proběhlo hlavou, že do tolika už umím počítat jenom v eurech (i když aktuálně můžu říct, že zatímco v ČR řádí povodně, vysoké teploty dorazily i na sever a my tu chodíme na pláž v plavkách a noční pikniky v mikině).

Ten týden utekl rychleji, než jsem si myslela, a za chvilku byl čas jet zase "domů". A jak se mojí dušičce nechtělo opouštět Tampere, mojemu tělu se nechtělo z Česka (ani když jsem dostala smsku, že zítra konečně budu zpátky). V noci z neděle na pondělí jsem dostala horečku a do Brna jsem odjela s 38°. Moje první zastávka byla v lékárně pro paralen a céčko. No a samozřejmě díky této skutečnosti byla noc ve Frankfurtu na letišti ještě horší, než jsem předtím čekala. Ještěže tam byla Peťa, co studovala v Tampere semestr přede mnou, a aspoň jsme si mohly dělat společnost.

Finsko mě přivítalo studeným větrem a vlhkým počasím, a já jsem to vzala přes Hesburger do postele. Vzbudila jsem se kolem deváté večer, v pokoji byla Agi, za chvilku došel Edward a Fanda a my jsme nad pohárkem moravského vína prokecali několik hodin. Ostatně jsem měla slíbené, že až se vrátím, tak to oslavíme (s dodatkem - s českým jídlem :)).

Teď abych se začala pomalu chystat na další výlet do rodné domoviny, ale od té doby budu jezdit na návštěvu do Finska...

jajinka

"I want to go to Finland." Rusko poprvé a naposled.

Asi týden před Velikonocemi jsme měli jakousi informační schůzku, kde nám všem sebrali pasy a slíbili shledání v autobuse do St. Petersburgu. A protože je to tu moje jediné ID, musela jsem jet do Ruska.

I za tak krátkou dobu v Schengenu člověk odvykne pasovým kontrolám, tohle byla navíc moje první cesta s vízem (proto samozřejmě ty caviky s pasem). Není to ale nic zvláštního...jenom otrava. Kontrola víza na finské straně, vyplnění jakéhosi imigračního lejstra, kontrola na ruské celnici a taky nám prohlídli autobus. Takového strachu, že by někdo chtěl jet načerno do Ruska?

Člověk asi čeká nějaký rozdíl okamžitě po přejezdu/přechodu čáry. On tam fakt byl. Ženská u přepážky na ruské straně hranice byla zřetelně nerudná, žádný pokus o angličtinu, dostat účet ve směnárně je taky nejspíš nadstandard a ještě jsme dostali pomalu vynadáno, že jsme se vůbec dovolili zeptat. Krajina se moc nezměnila, jeli jsme ale pořád po celkem přijatelné asfaltce někde lesem, takže nějaký extra vhled do ruského venkova jsme neměli. Až na to, že kolem silnic byl neskutečný bordel, vlastně jako bysme tři hodiny projížděli skládkou...

Do Petersburgu jsme dojeli kolem páté-šesté, ubytovali se v hotelu Moskva**** (kde nás okamžitě liskl smrad z cigaret v pokoji, ale jinak to tam bylo pěkné, hlavně výhled z obrovského okna byl super) a protože nám zbývaly nějaké dvě hodiny času, vyrazily jsme s Agi na opatrnou prohlídku okolí.

Můžete potkat přezdobený palác a o blok dál hnusné baráky, které doslova křičí, že nemůžou za to, jak vypadají. To komunisti. Přímo v centru je snad smetiště, stačí se podívat za nízký betonový plot, vedle relativně neutrálně vyhlížejícího ředitelství ruského Telekomu oplocené (a nasvícené!) oratisko. Že tu něco nehraje? A to nemluvím o průjezdu předměstím, protože snad i vězení u nás vypadá romantičtěji.

Dávaly jsme si celou dobu dost pozor - nevypadat jako turisti (takže schovat foťák pod bundu a v případě velikosti mojeho Olympusu se vydávat za slečnu na přelomu pátého a šestého měsíce těhotenství), vyhýbat se na úzkém chodníku Rusům, protože oni to nikdy neudělají, přebíhání silnic taky lahůdka. V Tampere se nebojím chodit na červenou (protože za měsíc chodění pěšky vysledujete, kde a kdy si to můžete dovolit), v Petersburgu bylo o hubu přejít na zelenou. Protože všichni jezdí jak prasata. Sami Rusi (průvodci) nám říkali, že pravidla silničního provozu tam sice jsou, ale to ještě neznamená, že se respektují. Uprostřed bordelu, šílených řidičů a architektonické schizofrenie se nám brzo zastesklo po Finsku...

Večer nás čekala ruská večeře v krásné hospůdce - pět chodů včetně boršče, spoooousta vodky podle ruských alkoholických pravidel - nikdy nepij sám, bez jídla a bez důvodu (takže nás čekala štamprla za zdrovije, za družbu, za brúdršaft, for Edward :) a tak dál, prostě najít záminku splnit "davaj, nalivaj". Dělala jsem si čárky za štamprle a napočítala jsem jich devět... Dokonce nám hrála živá hudba, chlap s harmonikou, jeden perkusák a ženská s úžasným hlasem, všichni v krojích, naučili nás pár ruských spářkových her i zazpívali Kaťušu. Tak mě napadá, že pro ně to musí být jak pro moravské cimbálky "vínečko bílý, jsi vod mý milý". V každém případě úroveň zábavy udrželi velmi vysoko a povedl se jim i jeden pěkný vtípek - když si ta Ruska měla vybrat v rámci jedné hry něco jako muže svého srdce, vybrala Jakoba (GER), který je známý jako pěkný děvkař. Ostatně svoji pověst dokázal i na afterparty v klubu Rossi, sbalil tam nějakou Rusku, druhý den se prý i s nějakou další náhodnou vyspal. Jenom přemýšlím, jestli je tak odvážný, nebo tak blbý.

Ano ano, afterparty, neopomenutelná část zájezdu do Ruska. Diskotačka skvělá (i když po takové přípravě - kdo by se nebavil). Jenom tam bylo spousta bohatých čumilů střední generace (a spousta mladých holek se na to chytla...) a taky tam bylo nakouřené jak v českém pajzlu. Člověk si tak rychle zvykne, že nekouřit v hospodě/klubu/baru je normální... Únava se ale díky brzkému rannímu vstávání projevila a začaly jsme s Agi a ještě s Magali (FRA) hledat čtvrtého do party. Bloumat v noci po Rusku není dvakrát bezpečné, fungují tady ale něco jako soukromé taxíky, že jenom zvednete ruku, řeknete kam chcete jet a za kolik a dotyčný vás buď sveze nebo ne. Jenomže my jsme byly pořád tři holky, tak jsme zkusily smlouvat s regulérním taxikářem. Nejdřív si řekl o 500 rublů, my jsme mu odpověděly dvě stovkama, tak slevnil na tři sta (což byl asi dvojnásobek ceny oproti těm soukromým), ale my jsme se radši chtěly dostat v pořádku do postele než ušetřit v euro a pár centů na osobu. Za takovou cenu ale aspoň nemusel být tak protivný jako zbytek Ruska...

Druhý den jsme opustili Petrohrad, přejeli kousek do městečka Pushkin do Kateřinského paláce. Tolik zlata pohromadě jsem v životě neviděla... Občas jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu. Ke konci prohlídky jsem byla ráda za každou místnost, která si nezasloužila obrázek... Z výkladu si bohužel nic nepamatuju, protože nit jsem ztratila celkem brzo - byl to samý Alexandr, Mikuláš, Kateřina, k tomu čísla nebo přívlastky tipu veliký, hrozný, klacek, nebo jenom číslo (a těch taky nebylo málo).

Cesta tam a zpátky taky brala dech, bohužel tím negativním způsobem. Hřbitov uprostřed oranice a hroby tak namačkané u sebe, až člověk začal pochybovat o jakékoliv pietě toho místa, do toho smuteční průvod s křiklavě barevnými věnci po kolena se brodící v bahně... Vesnice ze zerzavých plechových boud nebo ještě líp - kopa hlíny s dveřma a komínem... Moje první setkání se zemljankou mi vyrazilo dech asi úplně nejvíc z celého Ruska...

Odpoledne jsme se vrátili do (falešné) civilizace do kostela "rozlité krve", který stojí na místě, kde zabili před více než sto rokama cara. Jinak je to ten nejtypičtější obrázek z Petersburgu. Vnitřek taky úchvatný, celé je to zdobené mozaikou, zase spousta zlata a nám začínalo být jasné, proč Alex (UK) po Rusku říkal, že zlato už nemůže ani vidět. Poblíž se nacházel trh se suvenýry, tak jsme si zkusily zasmlouvat (a fungovalo to), nakoupily nějaké blbosti a pak hurá do Moskvy. Hotelu samozřejmě. Zase chvilka času na odpočinek a večer nás autobus zavezl do Michalovského divadla na Labutí jezero. Super zážitek - vidět něco, co je pro Rusko tak typické, v čem jsou tak dobří a ještě nejspíš neznámější balet na světě. A kdo že napsal muziku? Že by taky Rus? :) Bylo to moc hezké, občas jsem žasla nad tím, co baleťáci předváděli, protože když skákali, tak se snad zastavovali ve vzduchu... Moje nejoblíbenější postava byl naprosto nevýznamný "the orange guy", který tam plnil roli nějakého poslíčka (a v jednom z dějství dokonce změnil barvu), ale to, co předváděl, bylo parádní. Po baletu tentokrát žádná diskotačka, koupily jsme si nějaké ruské Lonkero (Black Russian) a sušenky a kecaly u holek Polek (Marysia a Julia) v pokoji.

Sobotní dopoledne jsme strávili v autobuse projížďkou po Petrohradě - ráno bojová loď Aurora, ze které je teď spíš muzeum, ale je volně přístupná. Pak jsme přejely k Petropavlovské pevnosti, prohlídli si kostel, a vlastně celý komplex, počkali, až se v pravé poledne vystřelí z děla - pořádná šupa - a pak nás čekala katedrála sv. Izáka, jedna z nejmohutnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Dovnitř jsme tentokrát nešly, rozhodly jsme se s Agi pošetřit nějaký peníz a stejně nás víc lákala panoramatická vyhlídka nahoře. Vyběhli jsme 201 schodů do jedné postranní věžičky, pravá lahůdka mě ale teprv čekala - z věže se dostat na kopuli po schodech, které jenom tak visely v šílené výšce (lahůdka číslo dvě byla sejít po nich dolů). Ale tak co bych pro ten výhled neudělala...navíc strach se dostavil jaksi v půlce a otočit se by pro mě bylo nejspíš mnohem těžší, než to vylézt dvakrát. Pak jsme se jenom toulaly kolem, sraz byl ve tři u Zimního paláce aneb Ermitaže, počasí nám vyšlo nádherně, že se dalo chodit po venku dokonce v krátkém tričku. A na náměstí za Zimním palácem bylo tolik prostoru a fakt taková uvolněná atmosféra, když lidi jenom tak seděli na zemi nebo hráli frisbee...až jsem si uvědomila, že mi to trochu ve Finsku chybí. A hlavně to slunko... Jedno ale téměř hororové story - když jsme přecházely po přechodu cestu, mohly jsme být tak uprostřed na zebře, když se v dálce objevilo auto. Silnice široká, rychlost vysoká. Agi byla rozumná - prostě nepřemýšlela (to nevypadá dobře vedle sebe - rozumný a nepřemýšlet :)) a šla. Já jsem se zastavila. Jenomže to auto nebylo jedno, za ním následovaly tři pruhy v každém směru a já uprostřed toho... Ale žiju :) naštěstí...

Zimní palác jsme spíš proběhli, protože člověk by potřeboval tak týden a ne tři hodiny, aby si to prošel pořádně. Vevnitř je totiž sbírka umění, která šlape na paty Louvru, obrazy opravdových mistrů, od Rembrandta přes da Vinciho a van Gogha (čti chochha) po Moneta, raritou byly kulaté stoly zdobené mozaikou z milimetrových barevných skel, čehož si člověk všiml až tak z dvaceti centimetrů...

No a večer... Limuzíny čekaly naleštěné před hotelem celou dobu, Diana nám k tomu jenom dodala ruské šampaňské a CDčko s párty-muzikou a noční projížďka Petrohradem mohla začít. Nemůžu říct, že bysme si kromě přestávek nějak užili noční město, spářka v limuzíně ale byla skvělá. A ty přestávky, kdy jsme se sjely s druhou várkou, ťukali si s plastovýma kelímkama a to všecko na nejhezčích místech nádherně osvětleného města...bylo to moc hezké. Kromě posledních deseti minut. Tak na záchod se mi snad ještě nechtělo... (Jo, a Juha na při poslední přestávce vyřešil svoje toaletní problémy po chlapsku - do řeky :)) Tak jsme změnily plány, zamířily s Agi znovu do klubu, protože to bylo blíž než hotel (tzn. záchod byl blíž), navíc jsme znovu chytly partymood. Návštěva WC byl asi můj nejhezčí okamžik toho večera :) A i ta spářka byla fajn, nebýt mírných trablí Tonyho (FRA), který omylem kopl do sklínky pod gaučem, samozřejmě se rozbila a hned se seběhli asi čtyři sekuriťáci a chtěli 200 rublů nebo zavolat policajty. Drahá sklenička...možná o to levnější byla cesta dom. Tentokrát s doprovodem jsme stopli první auto, řidič souhlasil se 150 rublama, zadal adresu hotelu do navigace a jeli jsme. Dovedlo nás to sice na správnou ulici, ale přesně na opačný konec. A Nievskij prospekt má něco kolem pěti kilometrů... Tak Tony toho Rusa navigoval, přestože řidič nemluvil anglicky... Domů jsme se dostali, asi nějaký zázrak nebo co. A ten Rus si ani nestěžoval, že nás zavezl za levno, on nejspíš souhlasil s cenou, protože nevěděl, kam vlastně pojede... Asi nováček, ale narozdíl od ostatních zaběhnutých se snažil být milý. Příjemné zjištění, že všichni nejsou stejní. Chvilku jsme si vykládali u nás v pokoji, chvilku se stavili na chodbovici ve vyšším patře a v pět už jsem měla všeho plné zuby...Osprchovat ve žluté vodě (dokonce ani ve čtyřhvězdičkovém hotelu neteče z kohoutku pitná voda) a spat.

Poslední den jsme šli do Yusupovského paláce, kde zabili Rasputina, plus samozřejmě to bylo hodnotné i z té honosné stránky. Ale byl to náš poslední program po poslední noci a byli jsme trošku unavení, přestože to bylo fakt zajímavé. Pak už nás čekala jenom cesta domů se všema těma otravnýma celníma procedúrama a návštěvou duty free shopu. Jenom taková perlička - koupila jsem si tam Finlandiu a lonkera :) Protože půllitrovku ruské vodky jsem měla už z Petersburgu a oficiálně můžeme převézt jenom litr tvrdého. No a na hranicích se ruská prodávala jenom v litrovkách a fakt se mi nechtělo zbytečně si dělat problémy, kdyby celníky napadlo, že studenti nejspíš budou pašovat alkohol (a že jich bylo). Naštěstí se o nás nestarali.

Ve Finsku se nám s Agi znatelně ulevilo. Přestože ten výlet byl super a St. Petersburg je krásný, bylo to zároveň jedno z nejhorších míst, co jsem viděla, a do Ruska mě už nikdo nedostane... Čtyři dny stačily na to, aby to člověku otevřelo oči. A fakt jsem ráda, že se v Česku máme tak dobře, jak se máme.

Zdravstvujte, druzia,


jajinka

Nokia: Connecting people. Ericson: connecting... connecting... connecting...

Víceméně od začátku Erasmu jsme s Agi plánovaly, že se zajedeme podívat do Nokie. Ne proto, že by tam bylo něco zajímavého k vidění - sami Fini nás od toho zrazovali. Ale ruku na srdce, kolik Čechů zná Tampere? A kolik Čechů zná Nokiu?

Vždycky, když internetová předpověď slibovala pěkné počasí a my jsme naplánovaly cestu tam, tak hustě sněžilo, byla hrozná kosa nebo jsme trošku zaspaly. A protože Nokia je tak blízko (nějakých 20 minut autobusem), chtěly jsme mít náš výlet co nejdokonalejší. A proč si to kazit od začátku blbým počasím.

Minulou středu jsme neměli moc co dělat, tak jsme s Agi vzaly foťák a šlu udělat pár fotek do lutheránského kostela. Když jsme pak chtěly jít dom, venku začínalo pomalu svítit slunko, po týdnu deště a mlhy! Tak jsme přemýšlely, že si půjdem sednout někam ven a jenom si užívat slunečních paprsků. A pak Agi napadlo, že vlastně můžem jet do Nokie...

Bylo za pět tři, na internetu sme našly první autobus, zaklepaly na Kasiu, že má pět minut na nachystání a v 15,15 už seděly v lince č. 79. Za chvilku nás autobus vysadil uprostřed ničeho, ona Nokia fakt není nějaká turistická atrakce. Je to industriální město tak o velikosti Břeclavi. Žádná továrna na telefony. Teda už ne.

Skrz Nokiu teče řeka, která odvádí vodu z jezera Pyhöjärvi (a protože jsou spojené kanálem, tak vlastně i z Näsijärvi) do Baltského moře, a v Nokii byl asi dvacetimetrový spád, který přímo vyzýval k postavení vodní elektrárny. A kde je energie, tam může být průmysl, tak se v Nokii (a pod značkou NOKIA) začal vyrábět papír a později gumáky, kabely a pneumatiky. A sedmdesátých letech je napadlo dělat telefony... První NMT telefon byl zkonstruován v Nokii, první mobilní hovor se uskutečnil v Tampere v roce 1991 (se zařízením od Nokie). A pak ten mobilní boom si asi pamatujete. A určitě uznáte, že v něm Nokia hrála velkou roli. Dnes už je telefonní továrna pryč, ředitelství v Espoo a výroba v Salu (a v Asii samozřejmě). Jméno města zůstává pořád stejné :)

A to byl přesně ten důvod, proč jsme tam jely - vyfotit se u cedule, protože všechny máme Nokiu. Teda nevím, co Kasia, jí se totiž celý ten nápad přestal líbit, sotva jsme dorazily. Že tam není nic k vidění (ano, Fini asi měli důvod, proč nás na to upozorňovali). Když jsme šly ke kostelu (jakožto jednu z mála oficiálních "turistických atrakcí"), za chvilku začala brblat, že je to daleko. Pak jsme hledaly jakýsi most, to už byla úplně protivná, tak jí Agi řekla, že jestli chce frflat, ať radši jede dom. A ona se fakt otočila a šla na autobus. Nejdřív nás to trochu zarazilo, pak jsme ale uznaly, že ten zbytek výletu jsme si užily víc. Obecně, když moc nečekáte, můžete si užít i návštěvu místa, které za moc nestojí.

Most jsme nenašly, teda ne ten, co byl na wikitravel.org. Náš most vypadal jak obyčejná silnice, ale poskytoval luxusní výhled na tovární komplex na malém ostrůvku. Na továrny docela hezké. Tak jsme chtěly spokojeně jet domů. Autobus nám ujel asi o deset minut a vlak jel za dvě hodiny. Nějaký dřívější autobus zastavoval v Nokia Pysäki, nemohli jsme ale najít nikoho anglicky mluvícího, kdo by nás nasměroval na tuto zastávku. Nějaký starší pán nás dokonce poslal do Tampere. Tak jsme na chvilku zapadly do obchodu, pak šly hledat nádraží, že si koupíme lístek a sednem si tam. Koleje jsme našly, nápis Nokia taky, ale něco, co teoreticky mohla být nádražní budova, bylo zamčené. Nevyvíjelo se to úplně dobře, ten vlak byl poslední spoj, ale nic nenasvědčovalo tomu, že v Nokii zastavuje. A hlavně, v šest ráno nás na Keskustori čekal autobus do Ruska...

Vydaly jsme se hledat nějaké lidi, na ulicích v centru fakt mrtvo, a najednou na křižovatce vidím autobus 71 s nápisem Keskustori. Sedmdesátjedničky jezdí přes Tampere, tak říkám, že možná je to náš bus. Začaly jsme mávat, řidička zastavila na zastávce vedle autobusového nádraží, počkala, až nám naskočí zelená na přechodu, a s úsměvem řekla, že ano, jede do Tampere. Měly jsme pořádný kus štěstí. Jo, a když jsme druhý den vyprávěly tu historku Finům v autobuse, dozvěděly jsme se, že to pysäki znamená zastávka, díky, starý pane :)

Perlička na závěr (ano, už budu končit) - včera v hodině Scandinavian Business se Markku rozhodl, že je příliš hezky na to, abysme seděli ve třídě, a vzal nás na projížďku po Tampere a okolí a okolí znamenalo i Nokiu. Nejlepší bylo, že to udělal i den předtím v Area Studies, jenom byla hrozná škoda, že nikdo z nás neměl foťák. Výhled z dvou vyhlídkových věží uprostřed lesa byl úchvatný, a muzeum veteránů taky stálo za to. A dokonce za nás platil kafe a munkki! Bude vypadat jako úplatek, když mu dovezu z krátké české návštěvy aspoň čokoládu? :)

jajinka

Hyvää pääsiäistä!

Na prožívání jakýchkoliv svátků v cizině je pěkné to, že se zaručeně budou lišit od toho, co znáte z domova. Nám tady svátky jara začaly už aprílem, princip byl sice stejný, ale kvalita vtípku předčila možná všecky první dubny dohromady.
Mohlo být pondělí večer, něco jsme s Fandou vařili, když si vzpomněl, že viděl něco ve svojí schránce, a šel se tam podívat. Vrátil se za pět minut, ve tváři směs pobavení a zmatení a podával mi nějaký papír. V rohu logo TOASu (něco jako správa kolejí), adresa, Dear Mr Blahoudek...

"V posledních týdnech jsme zaznamenali spoustu stížností týkajících se užívání našeho zařízení. Vyskytly se také nějaké škody, které musí být nahrazeny. Po dotazování jsme zjistili, že jste se na tom také podílel a rádi bychom vás pozvali na schůzku, kde můžete být konfrontován s videem a ostatními stížnostmi. V TOASu jsme již rozhodli přestěhovat jednoho nebo více obyvatel jinam. Předtím, než ale učiníme konečné rozhodnutí, chceme si promluvit se všemi zúčastněnými. Je jednodušší pro obě strany, když se sejdeme ve společenské místnosti ve 3. patře namísto naší kanceláře. Chceme vás tedy pozvat na schůzku ve čtvrtek 1. dubna v 19,00. V případě dalších dotazů mě kontaktujte.

S pozdravem,

Kari Kaukonen"


Co to je za blbost? Jediné škody, o kterých jsme věděli, byly dvě nebo tři zlomené židle, které už předtím nevypadaly zrovna zdravě, a možná ukradená dopravní značka, která se nám objevila na chodbě, ale neměla nic společného s TOASem. Hlavně Fanda fakt nepatří mezi lidi, kteří by vyřvávali po nocích. Na to by byli možná jiní adepti (a tento dopis dostalo asi deset lidí), ale stejně, jaké dotazování, kdo to nabonzoval? Kdo může být takový křivák, snad když mi něco vadí, tak nejdřív řeknu, než napíšu stížnost na TOAS... A jestli se bude muset někdo stěhovat, tak ty poslední dva měsíce na Erasmu nejspíš trochu zhořknou... Celé Tuomio se dva dny nebavilo o ničem jiném, atmosféra houstla...

Ve čtvrtek se sešli "ti špatní" plus třikrát větší skupina podporovatelů, a Martijn s Jorritem (NED) konečně všem řekli, že to byl prostě apríl. Následoval smích, potlesk, video  (doufám, že to bude fungovat). Lepší vtip jsem nezažila...

Velikonoce taky nepostrádaly originalitu. Jedna polka se rozhodla zorganizovat velké mezinárodní velikonoce, takže jsme se poskládali na jídlo, pití, rozdělili na národnostní skupiny a od sobotního odpoledne nakupovali (taky vám připadá perverzní věda "Poszukaj majonezu", i když víte, že je to polski?) a prali se o kuchyně. Výsledkem byla velkolepá žranica nejrůznějších chutí, kde jsme se skupinově vrhli na jídlo a do hodiny taky skupinově fučeli nad plným žaludkem. Česká skupina čítající Fandu, mě a podporu mojí milé maďarské spolubydlící se rozhodla upéct chleba, který nám trochu překvasil, ale po tom sladisku lidi vzali za vděk i tím. No a ze zbytku umím pojmenovat jenom tiramisu a jabkový koláč, ale v rámci sladkých orgií jsem toho ochutnala mnohem víc... Slečna organizátorka by občas potřebovala víc nadhledu a míň důležitosti, ale i tak to byla povedená akce. Pak se lidi rozutekli, Edward ve své kanceláři (místnost vedle sauny, která se před pár dny proměnila v malou výstavní halu s jeho a Ciosinými (IRL) fotkami) roztáhl půjčený projektor, my si roztáhli matračky a polštáře a udělali si improvizované kino.

Po dvoch filmech se dost lidí zvedlo a šlo na anglickou mši, když jsou ty Velikonoce, večer se slavily Giuliiny (ITA) a Guyomovy (CAN) narozky, než sekuriťák všechny vyhnal někam do hospody. My, kterým se nechtělo, jsme si v "kině" konečně zapli Forresta Gumpa, na kterého jsme čekali s Agi celé odpoledne. Moc plno nebylo, kromě nás dvou se nočního promítání účastnil jenom Edward coby jediný člověk, který to uměl ovládat (a troufl si na to sahat), než nám sekuriťák o půl třetí došel říct, ať to ztlumíme. Tak jsme to ztlumili úplně a přesunuli se k nám do pokoje. Edward si chtěl hrát na psychologa (perfektní zábava především pro mě jako pozorovatele) a vlastně u nás zůstal až do rána, protože jsme se rozhodli, že budem spát všichni dohromady hlavama k sobě, vykládali si potmě a připadli si jak na letním táboře. Vzbudili jsme se tak nějak svorně o půl dvanácté, udělali si tousty se sýrem a Edward se rozběhl do školy vrátit promítačku.

I na šlahačku došlo, sice místo žile to bylo jenom šátkem, ale od uschnutí mě to snad uchrání. Díky, Fando :) A druhému Fandovi posílám díky 1479.407km jihojihozápadně za slivovicu, kterou jsme dneska slavnostně dorazili a flašku zařadili mezi erasmácké trofeje. Na písničku si počkám na Pohárky, už jenom dva týdny, moc se na vás těším, děcka :)

jajinka

Erasmácké patálie

Občas se nedaří. Ale to asi nezáleží na zemi, kde se právě nacházíte.

Ano, i šprta mohou postihnout problémy se školou. Nejdřív za to mohl marketing a můj skvělý tým čítající dva Francouze a mě. Zpočátku vypadali jako sympaťáci, později ale objevíte, co obnáší práce v mezinárodním týmu. Totálně odlišné názory. Nic mojeho nebylo dost dobré. Když jsem o něčem francouzském pochybovala já, oni byli dva. Takže jsem po docela krátké době rezignovala na pouhé technické připomínky, nějaký podíl na kreativě jsem vzdala, protože hádat se mi fakt nechtělo a oni by mi stejně odpověděli s tím hrozným francouzským přízvukem, který mě nutil ptát se po každé druhé větě "What?".

Když ale přišli s tím, že moje část na jedné z meziprezentací vlastně nebyla žádná práce a jenom ctrlc-ctrlv (což rozhodně ne, protože na těch pitomých stránkách Air-France - hádejte, kdo vybral tuto společnost - byl text zakomponován do obrázků a přeskakoval nezávisle na tom, jak jsem to stíhala číst), nakonec tu část smazali a dostala jsem k prezentování něco jiného, než jsem si chystala, došla jsem dom tak naštvaná, že jsem na chudinu Agi chrlila nadávky půl hodiny. Lepší spolubydlící bych si ale nemohla přát, vytáhly mě s Kasiou do Passion baru, daly jsme si bílého Rusa a zase bylo dobře.

Další blbý den přišel přesně o týden později. Podnikové hospodářství mi možná nestačí a rozhodla jsem se, že k tomu zkusím jít na žurnalistiku. Poslední termín na SCIO testy bude 29. května, všecko v pohodě stíhám. Možná bych se mohla podívat, jestli už se přihlašuje. A jaká příjemné překvapení mě nečeká uvnitř... FSS MU uznává maximálně termín z 1. května... Jezdit domů dva týdny před koncem Erasmu je trochu hloupé, že? Takže asi žádná žurna, no co, můžu se spokojit s naší nudnou katedrou...

Nemůžu. To je tak, když se chcete vzdát a někdo vám to nedovolí. Musím přijet a udělat přijímačky. Ostatně cena letenek nebyla tak hrozná a Tampere-Frankfurt-Bratislava a Praha-Frankfurt-Tampere mě vyšlo na nějakých 60 EUR. A kde je ten problém? Že u tří letů ze čtyř svítí posledních pár míst a nemůžete si je booknout, protože "an error occured"? Zkusit to znovu, jasně, ale dosáhla jsem jenom toho, že se error změnil v duplicate booking, což mě teda rozhodně neuklidnilo. Dala jsem tomu přestávku přes Scandinavian Business, kde jsem dvě hodiny poslouchala Francouze, kteří mleli do výkladu. Moje láska k nim zase o něco poskočila.

Přestávka nepomohla, potřeba jet dom se změnila v touhu a celý ten rezervační proces dávno překročil určitou mez, tak jsem volala Jardovi, ostatně to byl on, kdo mě nenechal vykašlat se na vlastní sen. A samozřejmě, že s jeho pomocí (a kartou) to šlo, prostě anděl dokonce i pro tak blbý den... Děkuju...

A ještě perlička, když máte fucking Tuesday, problémy s letenkami jsou příliš nicotné, než aby to stačilo. Dostala jsem email od garanta oboru, že si nemůžu zapsat International Trade, protože si to zapsalo hodně Finů a pro exchange studenty není místo. Tak mi to vysvětlete. Zaregistrujete si něco v listopadu, přičemž ostatní to udělají na začátku března, ale není pro vás místo. Máte jeden semestr na to, abyste si mohli zapsat konkrétní předmět, ale není pro vás místo. A nakonec, musíte měnit Learning Agreement a vyřídit všecku tu otravnou byrokracii, ale přednost dostane finský student, který předmět může absolvovat za rok a celou věc vyřídí kliknutím (teda v českém ISu by to udělal). Zvláštní praktiky Tamperské univerzity aplikovaných věd, zvlášť když problémy s předmětem nemáte poprvé (na začátku semestru jsem se dozvěděla oficiálně až na první hodině Marketing Research, že předmět není pro Erasmáky).

No, co teď? Mít po celou čtvrtou periodu čtyři lehké předměty, nebo si zapsat Professional Selling, přestože mi to nesedí do mých cestovatelských plánů? Zkusila jsem druhou možnost, protože s normálním učitelem se dá domluvit na nějaké práci navíc. Ale ne s touto učitelkou. Prej na cvika vůbec chodit nemusíme, ale ona se postará o to, aby to bolelo. To mě ještě nezastrašilo. Když mi ale naordinovala prezentaci (která dělá 30% známky) na pátek, kdy budu v Rusku, to už se mi přestávalo líbit. Ani po slušném mailu to posunout nechtěla, že si to můžu leda vyměnit (super, když máte kontakt jenom na holku, která má prezentaci ve stejný den nebo s ní už začala, a příští hodina je dva dny před dnem D). Tak jsem se obrátila na ochotnější osobu - Mirju Onduso, koordinátorku, která mi za dvě hodiny odpověděla nejhezčí větou toho dne - Deleted! Takže plán pro čtvrtou periodu - učit se na české zkoušky, začít psát diplomku, přečíst si Kalevalu v angličtině, chodit na dlouhé procházky a na tu ženskou, co postrádá kromě trochy ochoty i vkus na oblíkání, se co? Vykašlat.

Poslední dvě historky nesouvisí přímo s Erasmem, ale když už si stěžuju, ať je to všecko při jednom. Tři dny zpátky jsem si ve škole uvědomila, že mě bolí oko. Když jsem pak šla kolem zrcadla, všimla jsem si příčiny, pravé horní víčko bylo tak dvakrát až třikrát větší než levé. Jsem si říkala, že spánek to třeba vytáhne, což se samozřejmě nestalo. Zavolala jsem na AXU, že nejspíš musím jít k doktorovi (je to oko a ne rýmečka) a co mám dělat, nakonec jsem se ale vlezla do volné zdravotní péče ve studentském centru, kde mi sestra řekla, že zánět tam není, mám počkat dva tři dny a mělo by to splasknout samo (že kapky mi stejně nepomůžou). Tak čekám, velikost se moc nemění, ale aspoň už to nebolí při každém mrknutí.

No a nakonec něco veselejšího, i když to fyzicky bolelo podstatně víc než zbytek zápisku dohromady. Po dvou měsících jsem se rozhodla, že nepotřebuju šalinkartu, když cesta do školy trvá půlhodinky (bez sněhu 25 min). Navíc mě baví chodit. Ve středu jsem si šla ze školy, v podchodu trochu ledu, ale co, po třech měsících jsem si zvykla... A liskla jsem sebou na zem. No a jelikož je jaro už i v Tampere, led zrovna suchý nebyl. Super, když musíte jít s mokrým zadkem přes celé město :) Sice mi teď zápěstí mění barvu každý den, ale aspoň historka je to dobrá.

Hodně štěstí všem :)



jajinka

Ultimate survivor

V pátek odpoledne jsme se nechali s dalšíma asi padesáti lidma odvézt na civilizační očistu do národního parku Seitseminen. Čekal nás víkend v chatě bez elektřiny, bez tekoucí vody (a bez internetu). 

Naše jediná technika byl autobus, který nás přivezl na chatu, dodávka (za celý víkend nepoužitá ani jednou), zetři baterky a jeden telefon pro případ nouze. Zbytek jsme si museli obstarat sami. Tak jsme se rozdělili na skupiny - jedni měli na starosti dřevo a oheň (ale sekání dřeva mě bavilo, tak jsem se jim chvilku vetřela do řemesla), druzí se starali o světlo - svítili jsme jenom petrolejkama a svíčkama. Jedna skupina pro saunu (protože přežít ve Finsku neznamená vzdát se sauny!), další byli nosiči vody a pak dvě skupiny do kuchyně, jedna na vaření a jedna na umývání nádobí. Zkuste si tipnout, co mě postihlo? Ano, správně, to poslední. 

Chata byla nejdřív pěkně vymrzlá a vevnitř nadýmené, protože studený komín nechtěl táhnout. Tak jsme se motali bez cíle po venku, ohnivá skupina sekala dřevo, Mathias (GER) a Juho (FIN) - pozor, ne "můj" Juha - vyklidili ohniště a rozdělali oheň venku. Juho měl něco jako škrkátko, které produkovalo spoustu jisker, ale zapálit s tím obyčejné piliny bylo docela těžké a povedlo se mu to, až když to po půl hodině pomíchal s novinama. Samozřejmě jsme měli sirky a nemuseli spoléhat na tuto vychytávku, ale teda nevim, jak bysme si poradili, kdybysme měli křesat kamínky. 

Pak začalo být v chatě relativně obyvatelno a začala vařící směna. Na večeři jsme měli meatballs s rýží, těstovinový salát a šťávu. Pak "konečně" přišla na řadu naše směna. Zas tak moc práce jsme neměli, protože jsme jedli z papírových talířů, i když vydrhnout centimetr připálené rýže s baterkou nám dalo trochu zabrat. Ale zvládli jsme to! Mezitím saunagroup připravila (co jiného než) saunu - zato ale pravou finskou, kde se topilo dřevem, žádná elektrika. Bylo tam pěkně horko, skoro jako v Rauhaniemi v Tampere. Jenom žádné jezero nadohled, takže na ochlazení jsme museli vzít zavděk válením ve sněhu. Zato jsme si mohli vybrat z vnitřní nebo venkovní sauny ve stanu. Ta druhá byla fakt maličká a ne úplně horká, ale zase kolikrát se vám podaří stát ve sněhu a přitom se potit? 

Po sauně jsem se u krbu zakecala s Gaëlle, jednou z mála normálních Francouzů/ek, a pak jsme šli s Manuelem k ohni a uměli jsme si to skvěle načasovat, protože nám zrovna přinesli klobásky na opečení. Spálila jsem si prst, ale za tu chuť to stálo. Není nad táborák v březnu. 

Když jsme šli spát, zase jsme měli na výběr - stan nebo chatu, a šla bych radši do stanu, ale můj spacák byl jenom do 10 stupňů, žádná karitačka a přestože se tam topilo, nebyla jsem si jistá o svoje ledviny. Ani v chatě jsem si na horko zrovna nestěžovala, ale z polospánku si pamatuju brblajícího Simona, jak nadává na horní patro postele, že je tam 40 stupňů. Dole mohlo být těch mých 10...

Druhý den po snídani nás čekala bojovka ve skupinách a sice nám to nikdo neřekl, ale su přesvědčená, že jsme skončili na posledním místě a měli jsme dostat speciální cenu pro loosery. Měli jsme různé úkoly - postavit stan, přičemž jediná věc k dispozici byla plachta (a větve, které bysme jakože našli v lese), projít skrz pavučinu, aniž bysme se dotkli sítě, postavit improvizované nosítka a projít se s raněným, pár hádanek ohledně stromů a zvířátek a nakonec rozdělat oheň, což se nám podařilo tak minutu po limitu a eště by se dalo pochybovat o tom, že by takový chcípák hořel dýl než pět minut. No co, oběd jsme si zasloužili a dokonce ani to nádobí nebylo připálené jak po první večeři...

Odpoledne byla na programu kratší nebo delší túra, přičemž ta delší měla 7 km. Než jsme vyšli, tak jsem o délce dlouhé túry měla jiné představy, ale nakonec to bylo až dost. V Tampere bylo před odjezdem do divočiny třicet nebo čtyřicet čísel sněhu, tady v lese mohl ležet dobrý metr. A cestičky jsme neměli zrovna prošlapané. Na stezkách sice ležely klády dřeva, jenomže byly dost úzké, nějakých deset centrimetrů možná, a samozřejmě pod sněhem, takže to bylo dost o štěstí se trefit. Tak v polovině případů jsem zajela víc než půl metru do sněhu a někdy bylo prostě jednodušší následovat stopy přede mnou, než pokoušet štěstí. V každém případě jsem si připadala jako ožralá a nejspíš jsem tak i vypadala, teda soudě podle toho, jak vypadali ostatní. Občas vás totiž ten sníh překvapí a i když jste přesvědčení, že stoupáte na dřevo, není tomu tak a pak chytnete supr vangla, který zezadu vypadá jak balet v podání hrocha po narkóze...
No a díky tomu, že v jedné fázi jsme se hlavně brodili vysokým sněhem, některé děcka začaly brblat, takže delší túra se ještě rozdělila na dvě skupiny, jedna se vrátila a druhá překonala chvilku nepohodlí a užila si celých sedm kilometrů. Čtyři hodiny. Mně se vracet nechtělo, únavu jsem necítila, procházka vysokým sněhem mě bavila, v lese bylo možná ještě větší ticho než v Laponsku (extrahujeme-li od jedenácti přeživších až do konce), a to, že jsme se nemohli moc rozhlížet, protože jsme se museli dívat víc pod nohy než po přírodě - no a co... Kdo chtěl, tak si to vychutnal, a kdy až se nám znovu podaří tam jít znovu a navíc v zimě... Je pravda, že ke konci bych nejradši vláčela nohy za sebou a jaksi to nešlo kvůli hlubokému sněhu, stejně to ale za to stálo. A na únavu jsme zapomněli docela rychle, protože jsme šli spát mezi čtvrtou a pátou čerstvě letního času.

Večer nás čekal na zahřátí nějaký teplý nápoj, co připomínal svařák bez alkoholu a s mandlema, ráda bych napsala název, ale bylo to finsky. :) Na večeři - tradá - meatballs s rýží a bez salátu, protože jsme dávku na dva dny zkonzumovali už v pátek. A překvápko - losos (v jazyce litevském lašiša) grilovaný nad ohněm. Mmmmmmmmňam... Čekalo na nás taky rozluštění hádanek z bojovky - dostali jsme papír s nějakýma situacema a naším úkolem bylo určit, ke komu z tutorů to patří. Občas to byla docela sranda - zjistit, že Juho se líbal s chlapem nebo že Niko vyhrál soutěž krásy, plus doprovodné historky k tomu. A zbytek večera měl být doslova v naší režii - každá skupina dostala papírek, kde bylo napsané jenom místo a tři čtyři postavy a my jsme z toho vymysleli příběh a pozděj ho zahráli. Dostali jsme Madonnu, 50 Cents, Michaela Jacksona a velikonočního zajíčka a školní kavárnu. Původně jsme chtěli otrávit Jacksona hnusným finským kafe, nedařilo se nám ale zasadit ostatní postavy do příběhu, tak jsme to trochu okořenili dvojsmyslama, Jackson chtěl svést Madonnu, ale ona preferuje mustamakkara (tamperská specialita, v překladu černá klobása a vypadá to jak jelito), tak si měla vybrat 50 Cents, Jackson začal žárlit a chtěl ho odstranit, zavolal si na pomoc velikonočního zajíčka, ale protože ten mustamakkara nejí, rozhodl se sežrat Michaela se slovy "kani kani kani" - ten den jsme totiž dopoledne všichni hráli hru na zajíčky a kani kani byla její podstatná část. Přestože to ještě pět minut před "vystoupením" vypadalo na trapas, lidi se docela smáli. Ostatní skupiny se taky pochlapily a tak do půlnoci jsme měli o zábavu postarané. 

Pak jsme se rozutekli každý po svojem, já jsem většinu času strávila u ohně, asi do čtvrt na čtyři, než jsme si uvědomili, že se posunul čas. A jedna drobná katastrofa (to zní jako oxymorón, co?): Isabel (GER) šla ze sauny a jenom tak od cesty prohlásila - "Jé, hoří nám stan..." Naše venkovní sauna chytla od kamen a kluci se tam hned rozběhli a zaházeli to sněhem, takže sice je v celtě díra, ale naštěstí se nic horšího nestalo. Jenom mě trochu přešla chuť spát pod stanem. A hrozně se mi líbil způsob, jakým to Isabel řekla, mi to připomínalo "Týjo, tady je voda." :)

V neděli jsme jenom posnídali, pouklízeli a bylo načase vrátit se zpátky do Tampere. Sprcha, měkká postel, Facebook...a vlastně spousta věcí, bez kterých jsme se krásně obešli. Hlavně ta poslední.

Jako ocenění jsme dostali diplom za absolvování kurzu a všem nám byl udělen titul ultimate survivor. Tak bacha na nás!

jajinka



P.S. Po kurzu vyvstala jiná situace, kterou je potřeba přežít. A to, že někteří lidi začínají jezdit domů. Dneska mě čeká poslední ahoj Simonovi...a pak doufat, že si někdy udělá cestu z Zurrichu k nám nebo že se naskytne příležitost mně jet do Švýcarska...protože tento kluk je fakt kamarád a vždycky bude... 

Reindeers on your left. Laponsko, část čtvrtá.

Když jsme někam jeli a Katja nás upozornila na soby, většinou jsme se všichni nahrnuli na tu stranu, kde je naše průvodkyně viděla. Abysme to neměli tak těžké, ve čtvrtek k večeru jsme navštívili sobí farmu. 

Byl pro nás připravený bohatý program. Nejdřív něco jako kratičká přednáška nebo instruktáž, i když nás zajímali sobi spíš z praktického hlediska. Od hladění jsme byli důrazně odrazováni - sobi to prý fakt nemají rádi a vzhledem k tomu, že jejich parohy byly ve výšce našich očí, nebyl by to nejlepší nápad. Krmení jim ale z nějakého důvodu nevadí a každý sme dostali hrst granulí. No, zapomněla jsem si rukavice a sobíci žgryndali (sorry všem, kdo nerozumí, ale bohužel neznám lepší slovo, které by vystihovalo situaci), takže jsem si to krmení zkusila dvakrát třikrát a pak šla hledat umyvadlo - zaprvní to studilo, zadruhé to nebylo dvakrát příjemné :)

Pak jsme dostali lekci, jak chytnout soba do lasa a mohli jsme si to zkusit na kusu dřeva s parohama. Úspěšnost byla tak 50:50, no mně by taky pomohlo, kdyby se ten sob hýbal... Pak pro nás nějaké soby zapřáhli za sáňky a my jsme si mohli užít pětiminutové severské safari. Byla to docela sranda, hlavně focení sobího zadku z pozice pasažéra.

A mezitím jsme docela vymrzli, tak nás pozvali dovnitř, nalili kafe do dřevěného hrnečku (prý nevhodný do myčky, ale jinak velice trvanlivý), dostali jsme k tomu sušenku a jedna Sámi paní v kroji nám k tomu zazpívala joiku. Je to technika zpěvu, kdy zvuk vzniká někde hluboko v krku (nejspíš, nerozuměla jsem přesně) a díky tomu se dá zpívat hodně vysoko a nahlas. Sámové to používali, aby vyplašili soby, když se blížilo nebezpečí, a taky aby se domluvili mezi sebou. Takové joiku je prý je to slyšet i kilometr dva daleko. No ale k této konkrétní Laponce - nejdřív si nahřála buben nad ohněm, aby měla nějaký doprovod, a pak začala zpívat. Takový hlas by jí mohla závidět i Kaťa Bízová! A byla v tom energie jako v písničkách z Detvy, super zážitek. Jako bonus jsme dostali řidičák na soba a jeli si užít poslední večer do Vasatokky. Simon mě uháněl o palačinky (mimochodem včera na spářce se o nich vyjádřil, že byly "fucking good", moje ego se hned cítí líp) a Adrian (SPA) rozpustil čokoládu s banánem. Doslova sladké orgie.

P.S. Věděli jste, že ve Finsku neexistuje něco jako divoký sob? Všichni mají svého majitele a i když pobíhají po lesích, jsou vlastně domestikovaní. Většinu z nich vlastní Sámi a pokud si dobře pamatuju, tak rodina z této farmy jich měla něco přes 500.

Ne, ještě nekončím, ale druhá část se bude týkat jiného, i když pro Laponsko neméně typického živočišného druhu. Z volitelného programu posledního dne jsem si totiž vybrala husky safari. Nejdřív nás čekala přestávka na suvenýry v Saariselce, protože přece jen psů na farmě nemají tolik, abysme mohli jet všichni najednou. Když jsme se střídali, Simon z přechozí várky jenom řekl, že to smrdí dobře. Ano, tak zní opravdové nadšení :) Náhodou ti psi byli hrozně milí a mazliví. Ale musím uznat, že měl celkem pravdu a sotva jsem přijela domů, dala jsem si prát rukavice. 

Na začátku jsme dostali lekci, jak řídit a být řízen, bylo to dost jednoduché, protože jediná naše funkce byla brzda. Pak se jedna z nás usadila do saní, já jsem byla první řidič, stoupla jsem si na lyžiny či jak to nazvat a čekala, až nám odvážou psy. Ti nejdřív vypadali celí žhaví, nadšení je ale opustilo nějak moc rychle. Stejně tak moji kolegyni, když se s ní dost brzo po začátku naklonily saně. No ale zpátky k psům. Nejdřív se rozběhli za skútrem celkem s chutí, ale pak začali zpomalovat, až se úplně zastavili. Někteří se začali válet ve sněhu, někteří si udělali toaletní přestávku (a někteří svoje toaletní záležitosti zvládali předím za běhu). Jenže je nepovzbudilo vůbec nic, ani skútr před nima, ani "perkele" z úst jejich normálního pána. Tak nás z prvního místa posunuli na třetí a přivezli nám na skútru dalšího huskyho. Bylo to jak nová šťáva, protože psům se najednou chtělo utíkat a všecko by bylo super... kdyby se psi před náma nerozhodli, že převezmou úlohu líné lemry. Takže kdežto předtím jsem těm psům musela celkem pomáhat (taková saňoběžka), teď jsem většinu času stála na brzdě a bylo mi jich upřímně líto, že jím to musím tak ztěžovat. A občas mi bylo líto i řidiče na saních před náma, protože cítit psí čumák těsně za zadkem (když jsme nestihli naše psy dostatečně zkrotit) taky není úplně ok.

Pak se nám podařilo tak trochu sjet z cesty a víceméně se vyklopit a když jsme vytáhly saně na stezku, rovnou jsme se vyměnily. Mohla jsem si užít, že nemusím nikoho tlačit a můžu fotit, řízení ale bylo stejně lepší. Taková jakási turistická zodpovědnost... No a i na kůži ze soba byla za chvilku zima. A proto nás čekala v dřevěné chatě palačinka a horký džus. Začínám si myslet, že den bez palačinek je jako den bez čokolády, a den bez čokolády je jako den bez slunce (ahá! - proto jsem měla na začátku erasmu takovou spotřebu :)). Sedlo to dobře. A celkově o jízdě na psím spřežení...nejspíš to bylo jednou v životě, takže jsem si to celkem vychutnala.  

Pak jsme odjeli zpátky do Saariselky podstoupit další z volitelných programů a vybrali jsme si lázně, protože se s tím dal zabít čas a bylo to za přijatelnou cenu. Ok, husky safari bylo HODNĚ drahé, takže nad stejně drahým snowmobilem jsem ani nezačala přemýšlet. (Když nad ním přemýšlím teď, stejně mě neláká...) A lázně byly fajn, jenom nevím, co z toho považovat za lázeňský prvek. Vypadalo to jako takové kryté koupaliště se saunou a vířivkou (studenou). No a protože jsem se chtěla trochu vyhřát, sauna byla jedna z prvních zastávek. Dalo se tam jít jenom bez plavek, ale klasická finská byla oddělená. Pak jsem chtěla zkusit tureckou saunu (s párou a něčím krásně voňavým), vlezla jsem tam, sedla si, a děvčica od vedle mi prozradila, že je to mixlé. Nejdřív se mi v hlavě ozval alarm jako "aha, fakt", pak jsem si ale řekla, že stejně tam není vidět na krok víc než obrys, tak co. Občas dokážu překvapit sama sebe.

A najednou byl večer, čas nastoupit do autobusu a vyrazit zpátky na jih. Čím rychleji uteklo těch pět skvělých dní v Laponsku, tím pomaleji se táhla cesta domů. Ale stálo to za to. Takže až někdy pojedete do Finska, nezapomeňte jet za polární kruh...

jajinka

Arktické doteky. Laponsko, část třetí.

Ve středu nás čekal výlet do Norska. Super, další čárka za stát, kde jsem ještě nebyla! (Tak samozřejmě o tohle zrovna nešlo.) Tak jsme kolem osmé ranní vyrazili ještě dál za polární kruh, než jsme byli doteď. 

Dřív jsem si myslela, že Laponsko je část severního Finska. Omyl. Je to oblast, kde žijí lidé z národu Sámi (správný překlad do češtiny je asi Laponci, i když lapp prý v norštině znamená hloupý...ve finštině ale lape znamená odlehlý, s čím bych více než souhlasila) a zahrnuje to asi severní půlku Norska, Švédska, kousek Finska a podstatnou část poloostrovu Kola. Mají svůj vlastní jazyk, nebo spíš několik svých jazyků, a jenom ve Finsku se mluví asi dvěma nebo třema z jejich dialektů. Náš kemp patřil pod "město" Inari, kde se mluvilo Inari-Sámi jazykem. (A záměrně to město píšu v uvozovkách, protože na ploše 500 km2 žije asi 1300 lidí. Vlastně tam žije víc sobů jak lidí. Přesto je to asi nejvýznamnější sídlo ve finském Laponsku.) Prý si ale jednotlivé skupiny Sámi lidí mezi sebou nerozumí, a to ne proto, že by jedna část byla z Norska a druhá z Finska. Oni si totiž nerozumí ani s Finy! Přesto je to ale oficiální jazyk a lidi si tady můžou vybrat, jestli chcou mít vzdělání ve finštině nebo v Sámi, můžou mít občanku ve svém jazyku, cedule jsou psané dvojjazyčně...takové laponské Turku. A abysme chytli pořádnou laponskou náladu, pustila nám Katja (naše průvodkyně ze St. Petersburku) Sofii Jannok jakožto zástupkyni Sámi hudby. Ukázka online :) 

Laponci žili dost osaměle. Vlastně se živili chovem sobů a putovali tam, kam šli sobi. Něco jako Sámi vesnice v podstatě neexistovalo. Jediná taková osada je Utsjoki (a naše první zastávka vedla právě tam), kde stojí starý kamenný kostel a Sámové se tam scházeli na velké náboženské svátky. Osada byla jinak maličká, deset přístřešků uvnitř s krbem a udupanou hlínou (a to si troufám tvrdit, že náš klaustrofobní pokoj na Tuomiokirkonkatu je možná větší) a v této době tam kromě nás nebyla ani noha. Dnes už jejich tradičním způsobem života asi stejně skoro nikdo nežije...

Pak jsme byli velice blízko Norsku. Vlastně tak blízko, že se stačilo podívat doleva za zamrzlou řeku. V této oblasti se ale vyskytují vzácně lidi (vlastně mě docela fascinovalo, když se vedle cesty, která nevedla nikam, najednou objevil jeden dva domky), natož města/vesnice nebo státní hranice. Takže do Nuorgamu to byla dobrá hodinka cesty podél hranice s Norskem, než jsme dorazili do vesnice, která má sice jenom 250 obyvatel (a bar :)), ale dvě významná NEJ. Je to nejsevernější sídlo v EU (protože Norsko tam nepatří, že) a navíc nejsevernější státní přechod na světě. A nejspíš se tam nachází i nejsevernější K-Market na světě, ale to má asi význam jenom pro ty, co ten obchod mají vedle koleje. Nuorgam je ale mimo tyto svoje rekordy známý i pro lov lososů, kteří prý mají běžně dvacet kilo. Největší úlovek měl šestatřicet. Pěkný kousek, ne?

A sotva jsme překročili hranice, krajina se začala hodně rychle měnit. Už finské Laponsko bylo jiné - borovice a břízy sice najdete i u nás, ale podstatně košatější. No a za finsko-norskou čárou už tak úzké stromy začaly ještě řídnout, byly nižší a nižší, z bříz se stalo "něco jako zmutované břízy", borovice zmizely a většinu stromů reprezentovalo něco, co vypadalo jako zdřevnatělá vysoká tráva. Navíc narozdíl od Finska, které vypadá jako zasněžené Maďarsko (ok, přeháním, ale je to dost rovina) jsme se najednou ocitli v horách. Arktická krajina, hnědé zasněžené kopce občas zarostlé stromkama, takže to vypadalo jako strniště na bradě. Beze slova jsem žasla. A to nejlepší přišlo potom... Protože nejhezčí modrou na světě má Severní ledový oceán. 

Když jsme dorazili do rybářské vesnice Bugøynes, všichni se rozběhli k oceánu. Někteří odvážlivci dokonce v plavkách a nezastavila je ani voda, která měla -3°C. Nojo, su máčka, že jsem to taky neudělala. Celou dobu jsem chtěla, ale když jsem ucítila ten ledový vítr a prošla se šedesáti centrimetrama sněhu v riflích, přešla mě chuť absolvovat to samé jenom v žabkách. A hlavně mi chyběl někdo, kdo by mě doopravdy vyhecoval to udělat. Protože koupání v arktických vodách vyžaduje notnou dávku odvahy nebo aspoň podporu někoho, koho znáte dýl než dva dny... A v tu chvíli jsem neměla ani jedno. No ale co. Řekla jsem, že pokud se to udělám, můžu umřít. Nekoupala jsem se, čiže ještě mě tu chvíli musíte trpět. :) Neodpustila jsem si ale aspoň dotek oceánu, i když jsme nejdřív museli projít ne zrovna chutnou směsí soli, písku a vody, než jsme stáli na normální pláži. A ta voda byla NESKUTEČNĚ studená. Ale při pohledu na celkové panorama jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu...

Pak jsme se vydali rozhlídnout po Bugøynes, barevná dřevěná vesnička, známá pro lov královských krabů, co má v zimě něco přes 200 obyvatel (a v létě asi dvakrát tolik). A i na lidech byl poznat rozdíl od Finska, protože byli mnohem otevřenější a hrozně milí. A i v takové díře mluvili anglicky (to je teda rozdíl spíš od Česka), fakt super... Nejdřív jsme zapadli do obchodu, kde nebylo vůbec nic, tak jsem chtěla jít na vedlejší poštu, abych mohla poslat pohled domů, a dveře mě dovedly do toho stejného obchodu. Trošku trapas. Pak jsme šli do jiného obchodu, kde jsme si mohli dát kus dortu a kafe úplně zadarmo, a navíc ta paní uvnitř byla neskutečně milá, tak jsem si aspoň koupila Fyrstekake - něco jako marcipánové koláčky - a výborné!
A ještě jedna perlička z Bugøynes nebo obecně z Norska a z Arctického oceánu - občas jsme viděli z autobusu rybí farmy, Katja nám ale řekla, že když ty ryby vyloví, posílají je většinou do Číny, kde je dají do plechovek a pošlou je zpátky. Že by to bylo zrovna za rohem...

Pak nás čekala dlouhá cesta domů se zastávkou na doplnění potravin. Před obchodem jsme viděli skupinku kol s obrovskýma pneumatikama a výbavou, jakoby si někdo vyjel na cykločundr. A vevnitř jsme zjistili, že to byli Češi. Tak jsme si chvilku pokecali, udělali zedvě fotky a pak zpátky do anglicko-finské reality.

A skvělý den ještě nekončil, protože když jsem večer šla ze sauny, skupinka lidí stála u arctic hole (díra v jezeře, kam byste měli vlézt po sauně) a bylo cítit, že něco visí ve vzduchu. Ptala jsem se, co je. Někdo viděl polární záři! A pak to začalo. Objevilo se něco zeleného a pomalu to začalo růst, měnit se, bylo to silnější, slabší...a nádherné. Mně ale byla docela zima, protože jsem do sauny šla jenom tak nalehko, tak jsem zaběhla domů pro foťák a víc oblečení. A milá polární záře zmizela. Zanedlouho se ale objevila další, tak jsme šli na jezero co nejdál od všech světel a vychutnávali si dechberoucí zelené divadlo uprostřed tmy. Ani to netrvala věčně, tak jsme se šli ohřát ke krbu. Když jsem pak šla k nám do chaty, přes celou oblohu byly vidět tři obrovské zelené pásy. Chvilku jsem čekala, než i ty zeslábly. V kuchyni jsme se potkali se spolubydlícím Kaiem a pěknou chvilku prokecali o blbostech a o Francouzech, než nás to přestalo bavit a rozhodli se jít do postele. Předtím jsem se chtěla ještě naposledy podívat, jestli není venku něco k vidění. A bylo. Nejsilnější ze všech polárních září a taky asi nejrychleji se měnící. Tak jsem byla ráda, že jsme to šli zkontrolovat...
Bohužel nemám žádnou vlastní fotku, protože mi až druhý den jeden Španěl řekl, že musím nastavit expozici nejmíň na 15 sekund, aby bylo na fotce něco vidět. A samozřejmě se večer zatáhlo a měla jsem po focení. Nejdůležitější je ale obrázek v paměti, ten nepotřeboval žádné speciální nastavení a nevymaže ho nikdo... No ale abyste z toho něco měli, půjčila jsem si fotku od Mika z Dánska (mimochodem jestli někdo sledujete HIMYM, tak tento kluk musel být Marshallův mladší brácha).

Poslední laponské pokračování příště :)
jajinka

Přežila jsem. Laponsko, část druhá.

Po načerpání nezbytných sil nás teda nečekala žádná pohodička. V osm ráno nás nahnali do místnosti, která připomínala třídu, pěkně sednout a poslouchat. Ne, teď přeháním, bylo to něco jako teorie, jak přežít v Laponsku v zimě. Bylo to docela zajímavé, i když některé rady mi připadaly trochu jako z jiného světa (např. že bych měla nosit při sobě lopatu jako základní výbavu). Ale jinak si to aj domyslíte - oblíkat se na vrstvy, do lesa pokud možno s gpskou, mobilem, vždycky říct, kam jdu... Protože ztratit se nebo zranit v Laponsku není žádná sranda. Na celou oblast mají jeden vrtulník (zbytek se objíždí snowmobilama), nejbližší zdravotní centrum je v Ivalu (asi 50 km) a to se tomu ještě přezdívá "show finger hospital" - že vám tam akorát prstem ukážou směr do Rovaniemi, kde je nemocnice. Jenomže to je dalších 300 km... Takže si určitě domyslíte, že málokteré laponské dítko se narodilo v porodnici.

A pak jsme začali s praktickou výukou. Rozdělili se na dvě skupiny, nafasovali zmíněné lopaty a měli udělat aspoň metr a půl vysokou hromadu ze sněhu. A protože jsme měli z předchozí přednášky zakázané se potit, pobíhali jsme po Laponsku v -15 ve svetru. Za chvilku ale nebylo co dělat, protože nás bylo na jedno iglú asi deset. Pak jsme nechali naši hromadu uležet (prý to potřebuje aspoň tři hodiny) a šli chytat ryby. Stejně jsme ale potom z bezpečnostních důvodů vydlabávali předpřipravené kopy sněhu. Sice mi bylo trochu líto, že jsme si iglú nepostavili od začátku do konce, ale zase sto kilo sněhu není úplně sranda, když se udělá někde v NDR chyba a spadne vám to za krk. Nejdřív jsme do té hromady zapíchali asi třiceticentimetrové dřevěné kolíky - když zevnitř narazíte na kolík, víte, že stěna má teď asi 30 cm a dlabat dál není dobrý nápad. Pak jsme udělali metrový vchod a pak začali rýpat i do prostoru. Ne že bych měla někdy klaustrofobii, ale už jsem se cítila líp než při tvorbě iglú zevnitř. Když ale bylo hotovo, dovnitř se vlezlo osm sedících lidí a bylo tam až překvapivě teplo. Jasně, teplota je ten důvod, proč se iglú staví (třeba když musíte přespat v lese), ale ten rozdíl mě překvapil.

Tak, a teď k rybaření. Teda, "rybaření". Nejdřív jsme museli vyvrtat díru do 80cm ledu, nebyla to zrovna lehké, mně stačilo vyvrtat 90 stupňů - jenom abych si to zkusila. Pak jsme z díry vybrali sníh (a někteří taky ochutnali vodu z jezera, kam se hrabou všecky minerálky...), na maličkou plastovou udičku nasadili červa a spustili to dolů. Občas jsme s tím zahýbali, ale jediné, co jsme chytli, byl kus řasy. Takže v tomto ohledu bysme nepřežili. Některým ale při čekání na úlovek omrzla struna... Někteří proti mrazu bojovali horkým džusem, který pro nás lidi z Vasatokky (náš kemp) ohřívali na ohni. Bylo to strašně strašně sladké, ale cokoliv teplého bylo velmi vítané.

Naštěstí oběd se nevařil z našich úlovků, leda že bysme měli možnost ulovit klobásky a bramborovou kaši. Museli jsme si to ale přece jen nějak zasloužit, naším úkolem bylo rozdělat oheň. Instruktor nám nejdřív ukázal, jak to dělat - z kolíků doslova nakrájet lupínky, když nemáte sekyrku, stačí použít nůž a polínko... Sirky jsou v povinné výbavě Laponce, tak jsme se naštěstí nemuseli zabývat křesáním kamínků. A přestože naše a Lauriho lupínky se moc nepodobaly, oheň chytl celkem rychle a my jsme se mohli přesunout k ohni k obědu. Milé bylo, že podle finských tradic nechyběl ani chleba s máslem a po obědě kafe.

Pak jsme dostali sněžné boty, mapu a gpsku a rozběhli se po laponských lesech hledat devět checkpointů. Narozdíl od našich kolegů, kteří tímto programem prošli ráno a místo nás se jali chytat ryby (a chytli!), jsme měli ulehčenou práci - měli jsme prošlapané cestičky a tak ty boty nebyly ani tak potřeba. Stejně jsme ale občas šli vlastní cestou, abysme si užili, že se nezaboříme do sněhu půl metru, ale jenom dvacet až třicet cm. Všechno jsme bohužel nenašli, některé krabičky s otázkami byly nejspíš moc dobře ukryté. Cena pro vítěze ale stejně žádná nebyla, tak jsme si to obešli spíš tak pro srandu. Dokonce ani pod mým vedením jsme se neztratili, zezačátku ale bylo divné, že se musíte hýbat, aby vám ta mašinka ukazovala nějaký směr.

Teď strategicky přeskočím středu, protože výlet do Norska si zaslouží speciální prostor. Ve čtvrtek dopoledne náš čekal další kurz, tentokrát v běžkování. Hrozně jsem se na to těšila, protože tady na těch rovinkách jsou pro běžky myslím parádní podmínky, navíc jsem to nikdy nedělala. Nejdřív se mi teda podařilo spadnout dřív, než kurz začal. Pak jsem začala šoupat nohama, jak nás to učili instruktoři, a až po chvilce jsem přišla na to, že to i klouže, když to lyžím dovolím. Po patnáctiminutovém tréninku jsme se vydali na projížďku po jezeře a lesem. Skupinka přede mnou docela rychle ujela a protože mě nikdo nepředjížděl, připadala jsem si jak vedoucí looserů. :) Než jsem zjistila, že to, co slyším za sebou, jsou moje běžky. Takže děcka, co mě psychicky hnaly dopředu, byly vlastně imaginární. Je ale pravda, že pak jsem si to vychutnala mnohem víc bez špatného svědomí, že někoho zdržuju (a navíc mi udělalo trochu dobře, že jsem se dokázala trhnout, aniž bych to chtěla). Občas jsme na sebe čekali, takže jsem nejela sama celou trasu, a taky se mi jednou rozvázala bota, čehož jsem si všimla hned poté, co jsem se postavila na nohy. Samozřejmě jsem sletěla hned zas (takže sorry všem, co jeli za mnou a rozbila jsem jim stopu :)). Bylo to ale parádní...endorfiny pracovaly...

Po pasta carbonara k obědu (díky Francesce a Giulii za lekci italské kuchyně) jsme se se Simonem rozhodli, že půjdem ven udělat pár fotek, protože bylo nádherně. Na svahu před Vasatokkou jsme potkali nějaké sáňkaře, chvilku je pozorovali, jak se snaží trefit na improvizovaný můstek, taky si sjeli svůj kopeček a já jsem pak chtěla jít konečně do lesa. Simona přešla chuť, tak jsem vyrazila sama. Kdyby to tak viděli instruktoři! Nejen, že jsem u sebe neměla lopatu, šla jsem tam dokonce bez mobilu a bez toho, abych někomu řekla, kam vlastně jdu. Ono se to ale těžko hlásí, když to nevím... Nakonec jsem ale byla mnohem radši, že jsem sama, protože tam bylo dokonalé ticho a to se ve dvou slyší těžko. Možná tak silné nic už nikdy neuslyším. Pak jsem se rozhodla vrátit do Vasatokky a projít ještě na chvilku na jezero. Prý to není bezpečné pro pěší, ale je to ok pro snowmobily, haha. V každém případě, když jsem slyšela nedaleko ode mě prasknout led, nebyla jsem zrovna nešťastná, že jsem blízko od břehu. Pak začalo zapadat slunko a Laponsko dostalo meruňkový nádech. Jestli to bylo pěkné? Bralo to dech!

Toť k našemu hraní si na rodilého Fina. Na dva dny to bylo super, ale obdiv těm lidem, kteří tam žijí celý život...

jajinka

Lapám po dechu. Laponsko, část první.

Tolik zážitků v jednom týdnu jsem asi ještě neměla. Nejen vidět, ale i slyšet, osahat, zkusit, ochutnat...a ne tak ledajaké věci!

Popravdě jsem se toho výletu trochu bála, protože jsem nevěděla o nikom, kdo pojede se mnou. Bylo to trochu divné, protože ten týden jsme měli prázdniny. Jedna velká skupina z Tampere už tam sice byla, ale určitě zdaleka ne všichni... Takže jsem ani nevěděla, jestli se těším. Ještě dvacet minut před odjezdem autobusu jsem jedla poslední palačinku (hmm, bydlet v centru má něco do sebe) a pak jsem prostě protlačila svůj kufr přes hromady změklého sněhu...

A na autobusovém nádraží se mi strašně oddechlo, potkala jsem tam Simona (ten stejný Švýcar, co jel se mnou do Lahti) a bylo hrozně fajn znát někoho tak hezky od začátku. Kromě něho s námi jeli ještě tři Francouzi z TAMKu (které jsem předtím v životě neviděla), Němec Kai (který s Finskem jinak nemá nic společného) a dokonce Sofie kdesi od České Lípy, která studuje v Turku. 

Na cestu nevzpomínám zrovna s láskou, protože jsme vyjeli o půl osmé večer z Tampere a do Vasatokky přijeli druhý den v deset večer. Sice s přestávkama, ale našich 1200-1300 km mohlo zabrat 17-18 hodin čistého času a uznejte, že to může trochu bolet...

Naše první zastávka byla v Kemi, kde každý rok staví hrad ze sněhu a ledu. To by člověk nevěřil, jak dokonalou architekturu můžete postavit ze zmrzlé vody. Vevnitř bylo pár tématických místností jako třeba pokojík Santa Clause, podstatnou část ale tvořil hotel s postelemi ze sněhu, prý je to oblíbené místo na svatební cestu, no ale dejte pokoj, i když jsem ležela na kůži ze soba, byla ta postel pěkně studená! Další částí hradu byl třeba bar nebo kaple, vypadalo to krásně, takový stůl z ledu... Ale stát přes hodinu ve sněhu byla výzva i pro boty do -25°C. Venku jsme si sjeli sáňkařskou dráhu a jeli do Rovaniemi. Nevím, jestli tam bylo něco k vidění, protože naše jediná zastávka byla v Lidlu nakoupit jídlo na skoro celý týden pro celou naši skupinu (Simon, Kai, Sofie a já. Francouzi byli převeleni do jiného pokoje a Belgičanky, co s náma měly sdílet pokoj, jsme nemohli najít). Trochu jsme to přehnali s množstvím, ale 12 € na osobu a plnou penzi na pět dní je myslím super. 

A pak to bylo asi deset minut, než jsme proťali polární kruh. Jestli se něco změnilo? Asi ne, jenom najednou všude hrály koledy. Takový konec října v Brně. Přijeli jsme totiž do vesnice Santa Clause. Přestože toho dědu v podstatě nemám ráda, jeho návštěva byla hrozně milá. Ve vesnici byla pošta, odkud můžete poslat pohled domů a můžete si vybrat, jestli ho chcete poslat teď, nebo až k Vánocům, nebo můžete napsat přímo Santovi o své vysněné dárky. Takovou Ježíškozradu jsem ale nechtěla podstoupit. Pak jsme šli přímo za Santou. Dům, kde má kancelář, vypadá jako takový nestrašidelný dům hrůzy, všechno se hýbe, všude jeho pomocníci, vánoční výzdoba... Kdybych byla menší, tak bych brečela štěstím. Jo a Santa, hrozně milý děda, ale nevim, asi byl nějaký falešný. Když jsme se mu představili, tak řekl, že má něco rozjednané i v ČR. Tak to teda pěkně kecal! A to by neměl, ne? Pak nám jeho poskok nabídl fotku nás a Santy za 30 €, tak jsme poděkovali a šli se porozhlídnout po trochu míň předražených suvenýrech. Zůstalo u rozhlížení.

Kdybyste ale chtěli znát legendu o Santovi, tady ji máte:
Malému finskému klukovi Nicolausovi bylo asi deset, když se jeho rodičům narodilo čtvrté dítě a neměli peníze na to, aby ho mohli přes zimu uživit. Bohužel žádná rodina ve vesnici nebyla tak bohatá, aby si ho mohli vzít natrvalo k sobě, tak se domluvili, že se budou střídat - každá rodina ho bude mít rok a na Vánoce ho předají dál. Mladý "Santa" (mimochodem v tom filmu byl strašně podobný na Štěpánku) pak nechával u domovních dveří dřevěné hračky pro děti z rodin, u kterých už byl. Pak ale přišel chudý rok, nikdo si ho nemohl vzít k sobě, jenom zlý Iisakki, který ho chtěl před pár lety shodit ze skály. Všiml si totiž jeho vyřezávaných hraček a říkal si, že by mu Nicolaus mohl pomoct s jeho obchodem... Nicolaus po večerech vyřezával hračky pro děti (jako každé Vánoce), jednou ho u toho načapal Iisakki, nejdřív si myslel, že kluk krade, pak mu ale začal pomáhat a jejich vztah se od základu změnil. Když byl starý a odešel k synovi, nechal Nicolausovi svoji dílnu a ten se rozhodl, že bude rozdávat dárky pro všechny děti v okolí (prý bylo sobecké, že dával hračky jen těm rodinám, které pomohly jemu). Chtěl celý rok vyrábět hračky a ukázat se jenom na Vánoce. A aby to stihl, pořídil si soby, ti ho nejdřív nechtěli poslouchat, ale paní, co mu je prodala, mu poradila, že když bude mít na sobě červenou čepici, budou na něho líp reagovat...
Zbytek už nebyl zajímavý :) A taky zapomněli na ten dodatek s Coca-Colou...

Nás pak čekal poslední únavný kousek cesty, večeře, sauna, postel...
Dobrou noc a zase příště!

jajinka

Zimní hry v Lahti

Fajn, nebude to chronologické, ale zápisek z Laponska si vyžaduje mnohem mnohem víc času. A Lahti bylo taky plné emocí, takže...

V noci po cestě ze Stockholmu jsem potkala Švýcara jménem Manuel, se kterým jsme prokecali dobré dvě hodiny o českých a švýcarských sportovcích. Když jsem pak nadhodila, že chci jet do Lahti na skoky na lyžích, tak okamžitě řekl, že jede se mnou. Nakonec se k nám přidal ještě Simon, taky Švýcar, kterého znám hlavně z Laponska. Pak stačilo najít autobus, omrknout cenu lístků a nastavit budík na 5:45. Ráno se přemluvit k vstávání (nebylo to pěkné, zvlášť po předchozí noci v autobuse), nachystat pár lepeňáků a o půl sedmé mě čekali kluci na Tuomiokirkonkatu.

Cestu do Lahti jsme víceméně prospali, po hodině náš autobus ale začal tak skákat, že jsem si radši zapla bezpečnostní pás, abych neskočila ze snu na vedlejší sedadlo. Ještě jsme zavtipkovali, že jsme si mysleli, že jedem na skoky na lyžích a ne na skoky s autobusem a mohli opět vyrazit na procházku do věčných lovišť.

V Lahti jsme byli poměrně brzo, měli jsme dvě až tři hodiny na to, abysme si prohlídli město, našli areál a chytli dobré místo. My jsme ale změnili pořadí - nejdřív najít areál (protože kluci chtěli mít lístek v ruce), kromě pár stánkařů samozřejmě ani noha. Potkali jsme ale skupinku se slovenskýma vlajkama, oni si všimli, že se na ně culím, tak jsem řekla "zdravim" a společné nadšení téměř neznalo mezí. Jak zjistili, že su Češka, hned nás pozvali na štamprlu (Švýcaři se nad těmato praktikama velice podivovali). A tak se stalo, že jsem pila první finskou vodku za celý svůj Erasmus. Co bylo ale zvláštní - měla jsem docela problémy s nima mluvit slovensky - většinou jsem měla tendence jim odpovědět anglicky. S češtinou, resp. mým dialektem, takové problémy nemám. No ale i tak mi moji slovenštinu nepřímo docela pochválili ("A to mi nehovor, že si Češka."), což mi udělalo strašně dobře :)
Mimochodem ti Slováci ve Finsku tři roky makají a neumí ani slovo finsky a dokonce ani anglicky. Že pracují se Slovákama. Potkat tady tak málo Čechů bylo fakt štěstí...

V areálu jsem si koupila pořádnou finskou čepici, protože jsem konečně našla něco, co zavánělo finskýma barvama. Kluci se mi trochu smáli, protože jsem měla radost jak malá holka. Protože jsme pořád měli dost času, vrátili jsme se do města jakože na ty památky, dohromady tam ale nebylo co k vidění, tak jsme se stavili na čokoládu a na záchod a před jedenáctou se vrátili do areálu. U stánku s klobáskama jsme si všimli vlajky na tváři uzeninové slečny, doporučila nám dětský koutek, jestli chceme taky. Chtěli jsme.

Pak začal závod v běhu na lyžích družstev žen na 4x5 km, neměli jsme ale moc strategické místo. Start jsme viděli z dálky a běžkyně kolem nás prosvištěly tak jednou za 5-7 min. Na muže jsme se přesunuli do "kotle", kde jsme měli větší přehled a taky viděli na obrazovku. Bylo to ale fajn, sice tam nebyli Češi ani Češky, to fandění (hop-hop-hop nebo hyvä-hyvä) bylo docela příjemné. Celkově tam byla taková všeobecně super atmosféra, a nejlepší to bylo vždycky, když sportovci vjeli na stadion. Roj vlajek, podpořeno nějakou muzikou, hodně mě to bavilo.

Pak jsme si všimli, že se začalo skákat (zkušební kolo), a jelikož ani muži neměli české ani švýcarské družstvo, přesunuli jsme se pod můstek. Až po chvilce jsme si všimli, jak skvělý flek jsme chytli. Postáváme, vykládáme si, a najednou kolem nás prošel Andy Kuettel! A nebyl jediný, protože jsme stáli skoro u uličky, kudy prošli všichni skokani. Časem se nám podařilo protlačit ještě blíž. Co z toho vyplývá? Mám spoustu fotek tváří, které moc dobře znám ze sportovních přenosů, pět autogramů, plácla jsem si s Harrim Ollim a navíc jsem zažila hodinu a půl mezi lidma, kteří tancovali zimou i nadšením, všichni fandili všem (teda když skákal nějaký "Tsekistä", tak jsem obvykle křičela sama, hmm), parádní nálada.

Po závodech jsme vyrazili na autobus, aniž bysme věděli, kdy jede. Se štěstím začátečníka jsme nečekali víc jak deset minut... A pak následoval ještě jeden vtipný okamžik, kdy jsme SLYŠELI Manuela spat :)

Za rok jedem do Harrachova, ne?

jajinka

Awesome!

Občas je lepší dva týdny nevytáhnout paty z Tampere a místo cestování si užívat lidí. Takže tady máte pár postřehů z toho, co dělá Erasmus Erasmem. 

Na Moravě fašaňk, ve většině Evropy karneval, ve Finsku nic. Ale Tuomio(kirkonkatu 19) je mezinárodní půda, takže nápad se rychle chytl a sešlo se dost lidí v docela kreativních maskách, spousta fotek a pak si vážit toho, že ani po půlnoci nedošel sekuriťák, a spořádaně se přesunout někam jinam. Docela pěkná spářka. 

Minulou sobotu jsme se rozhodly s Kasiou a Agi, že vyzkoušíme Be-bop, protože historky, co kolem tohoto klubu kolovaly, zněly docela dobře. Vstup i šatna volné (ano, tady se za šatnu platí a cena obvykle nejde pod 2 éčka), do půlnoci Coca-Cola a Sprite zadarmo, navíc tam hraje dobrá muzika. Myslim, že tento klub není na finské půdě, že ten kousek Tampere koupil nějaký stát ze střední Evropy, který myslí na své studentské krajany :) Jenom jako "bonus" se tam kroutí slečny v parodiích na sukně a působí spíš jako odpuzovač, protože nikdo nezůstal na parketu, když se začaly tančit. Odnesly jsme si ale zkušenost, jak se snaží Fin, když není moc ožralý - doslova se mezi nás "vesral" a byl jak slepice, co opatruje svoje kuřátka, čímž nám celkem znemožnil svobodný pohyb/tanec. Co ale bylo docela zvláštní - on od nás stál normálně daleko (normálně pro Čecha, Fini udržují větší osobní vzdálenosti), ale byl hrozně předkloněný, aby nám byl blízko hlavou... Bylo to jak když někoho balí šestnáctiletý kluk a navíc introvert. Docela rychle nás to přestalo bavit, tak jsme si chtěly jít sednout, on za náma ale vystartoval, tak jsme změnily směr rovnou ven a šly jsme dom. Agi chtěla po cestě vyfotit teplotu na ceduli u divadla (-19,1), tak jsme čekaly asi pět minut, až přeběhnou všecky reklamy, a pak to chudina nestihla... Ale byl to fajn večer. 

Následovalo pár českých olympijských večerů, tzn. hokej ČR - Rusko (dokonce jsme to sledovali v česko-ruském složení), Martinin bronz, který jsme s Fandou neměli čím zapít, jak jsme si přiťukli posledním dezertním piškotem, co nám toho večera zbyl. A pak ignorace jakýchkoliv cizích jazyků do půl třetí místního času, mleli jsme česky o sto šest a až zpětně si člověk uvědomí, že mu to vlastně chybí.Na závod v rychlobruslení na 5000 m jsme byli prozíravější, koupili si dvě plzně, jenže zrada! Naši běžkaři byli tak šikovní, že jsme museli oslavit už jejich bronz a na Martinino zlato nám zbylo málo materiálu (naštěstí Fanda disponoval višňovicí). A šťáva došla taky internetu (finský přenos je tak o tři minuty pozadu a přece jenom potenciální šance na zlato je dobrý důvod, proč sledovat něco v přímém přenosu). Že se sekal internet při ostatních bruslařích, to eště nebylo tak hrozné, ale že se sekl internet v cílové rovince! To bylo pěkně naprd. Naštěstí se rozjel dřív než televize a dokonce plynule, takže jsme si mohli vychutnat konec závodu a velice pěkný český okamžik tady v tom anglickém moři... Pak jsme se ještě domluvili na ranní vstávání na hokej, čehož jsme pak docela litovali - ne protože jsme prohráli, ale protože jsme si ani nemohli říct, že jsme aspoň viděli pěkný hokej. 

Někam doprostřed by se hodilo napsat něco o naší malé sauně, která funguje v úterý, čtvrtek a neděli a sice tam chodíme pokaždý v jiný čas, ale víceméně pořád máme štěstí na ty stejné lidi. Ani kdyby ta sauna nebyla tak strašně příjemná, jak je, tak bych se tam vždycky hrozně těšila už jenom kvůli lidem... Naposledy se ale Tomovi (FRA) podařilo vykouzlit takové horko, že jsme víc času strávili ve sprchách.

Ve čtvrtek večer byla u nás Toga párty aneb oblečme se do prostěradla padesátkrát jinak, nejspíš to byl ten důvod, proč si všichni měnili v úterý povlečení. Postup byl celkem obvyklý - shromáždit se v common room, přijímat návštěvníky, pít, kecat... Tentokrát došel aj Juha, pro jeho fanoušky musím bohužel napsat, že neměl čepici Florida Panthers. Večer skončil se zlomenou židlí, ale jinak celkem čistým štítem, bavila jsem se skvěle a teoreticky jsem se naučila nové slovo - hyi vittu, prakticky je to pro mě zatím nevyslovitelné. Znamená to něco jako nechutné a Juhův kamarád Juha mi říkal, že bych to měla říct pokaždé, když uslyším Lapinkaari ("konkurenční kolej"). Toho jsem se musela trochu zdržet, protože další den byla párty tam. 

Téma bylo inside out, tzn. obléct si věci naruby. Popravdě ta spářka byla ale celkem divná, protože když jsme tam přišli, tak jsme tam byli jako cizinci, v místnosti, kde měla být už víc než půlhodiny akce, tak všichni jedli... A když se to trochu rozjelo, stejně nás to s Agi úplně nebavilo a spíš jsme se těšily, až půjdem někam jinam. Nakonec jsme ale odcházely mezi posledníma ještě s Fandou a Edwardem (NED)...a pro mě ta pravá párty začala, sotva jsme opustili Lapinkaari. Dokonce bych mohla popsat ten okamžik, kdy se to zlomilo: "Já bych si úplně skočil do sněhu." - "Když to uděláš, tak jdu do toho s tebou." České divokosti se chytil Edward, který se z ničeho nic vyslekl do půlky těla, to samé Fanda, svorně vylezli na kopec sněhu a začali se válet dolů. Kluci se po cestě házeli do sněhu, padali a my jsme s Agi měly o zábavu postarané. Pak jsme dorazili ke klubu Senssi, kde byla fronta tak na půl hodiny a když jsme se konečně dostali na řadu, sekuriťák nechtěl pustit Fandu dovnitř, protože si zapomněl občanku doma... Prej sorry, já tě neznám... Tak jsme se otočili všichni čtyři a za zvuků mezinárodních nadávek jsme zapadli do první hospody, co jsme potkali. A bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat! 

Čtyři piva na půlky, skvělé kecy a hlavně - skvělí lidi... Teď tomu sekuriťákovi děkuju, že nás tam nepustil... Po nějaké půlhodince nám číšník došel říct, že se za chvilku zavírá, což jsme pojali jako "dopijem a idem", on ale za minutu dvě přišel, že konec chvilky, donutil nás (a dokonce i mě) kopnout zbytek piva. A pak to přišlo - nezapomenutelná hláška večera, když Edward telefonoval a dotyčný na druhé straně hovoru se nejspíš zeptal, kde jsme: "Oh, we are in some kind of pub..." Skvělá lokace, prostě jsme v nějaké hospodě :) 

Po cestě jsme se domluvili, že máme hlad, tak si doma uděláme Fandovu pizzu, ale nakonec nás bylo na jednu Ristorante jedenáct (pozůstatky jiných spářek a hlavně Harry (UK), kterému se Fanda snažil vysvětlit, že všecko rozbije, když uprostřed řeči z Harryho židle kus upadl...). Nepomohlo ani to, že jsme ohryzali asi půl kila sýra, tak se Pit (LUX) s Edwardem rozhodli, že zajdou pro pořádnou pizzu někam do nonstopu. Moc dobrá snídaně ve čtyři ráno, následoval ještě popcorn, protože jsme společenskou místnost proměnili v kino, podívali se na jeden díl nějakého animáku a pak šli konečně spat...Byla to dost šílená noc, ale díky za ni!

Tak, a dnes nás možná čekají ještě palačinky v pátečním složení (mimochodem se z nás stávají palačinkoví experti), a večer vyrážím za polární kruh. Protože o tom je Erasmus - o cestování a hlavně o lidech.

jajinka