Ve středu nás čekal výlet do Norska. Super, další čárka za stát, kde jsem ještě nebyla! (Tak samozřejmě o tohle zrovna nešlo.) Tak jsme kolem osmé ranní vyrazili ještě dál za polární kruh, než jsme byli doteď. Dřív jsem si myslela, že Laponsko je část severního Finska. Omyl. Je to oblast, kde žijí lidé z národu Sámi (správný překlad do češtiny je asi Laponci, i když lapp prý v norštině znamená hloupý...ve finštině ale lape znamená odlehlý, s čím bych více než souhlasila) a zahrnuje to asi severní půlku Norska, Švédska, kousek Finska a podstatnou část poloostrovu Kola. Mají svůj vlastní jazyk, nebo spíš několik svých jazyků, a jenom ve Finsku se mluví asi dvěma nebo třema z jejich dialektů. Náš kemp patřil pod "město" Inari, kde se mluvilo Inari-Sámi jazykem. (A záměrně to město píšu v uvozovkách, protože na ploše 500 km2 žije asi 1300 lidí. Vlastně tam žije víc sobů jak lidí. Přesto je to asi nejvýznamnější sídlo ve finském Laponsku.) Prý si ale jednotlivé skupiny Sámi lidí mezi sebou nerozumí, a to ne proto, že by jedna část byla z Norska a druhá z Finska. Oni si totiž nerozumí ani s Finy! Přesto je to ale oficiální jazyk a lidi si tady můžou vybrat, jestli chcou mít vzdělání ve finštině nebo v Sámi, můžou mít občanku ve svém jazyku, cedule jsou psané dvojjazyčně...takové laponské Turku. A abysme chytli pořádnou laponskou náladu, pustila nám Katja (naše průvodkyně ze St. Petersburku) Sofii Jannok jakožto zástupkyni Sámi hudby. Ukázka online :)
Laponci žili dost osaměle. Vlastně se živili chovem sobů a putovali tam, kam šli sobi. Něco jako Sámi vesnice v podstatě neexistovalo. Jediná taková osada je Utsjoki (a naše první zastávka vedla právě tam), kde stojí starý kamenný kostel a Sámové se tam scházeli na velké náboženské svátky. Osada byla jinak maličká, deset přístřešků uvnitř s krbem a udupanou hlínou (a to si troufám tvrdit, že náš klaustrofobní pokoj na Tuomiokirkonkatu je možná větší) a v této době tam kromě nás nebyla ani noha. Dnes už jejich tradičním způsobem života asi stejně skoro nikdo nežije...
Pak jsme byli velice blízko Norsku. Vlastně tak blízko, že se stačilo podívat doleva za zamrzlou řeku. V této oblasti se ale vyskytují vzácně lidi (vlastně mě docela fascinovalo, když se vedle cesty, která nevedla nikam, najednou objevil jeden dva domky), natož města/vesnice nebo státní hranice. Takže do Nuorgamu to byla dobrá hodinka cesty podél hranice s Norskem, než jsme dorazili do vesnice, která má sice jenom 250 obyvatel (a bar :)), ale dvě významná NEJ. Je to nejsevernější sídlo v EU (protože Norsko tam nepatří, že) a navíc nejsevernější státní přechod na světě. A nejspíš se tam nachází i nejsevernější K-Market na světě, ale to má asi význam jenom pro ty, co ten obchod mají vedle koleje. Nuorgam je ale mimo tyto svoje rekordy známý i pro lov lososů, kteří prý mají běžně dvacet kilo. Největší úlovek měl šestatřicet. Pěkný kousek, ne?
A sotva jsme překročili hranice, krajina se začala hodně rychle měnit. Už finské Laponsko bylo jiné - borovice a břízy sice najdete i u nás, ale podstatně košatější. No a za finsko-norskou čárou už tak úzké stromy začaly ještě řídnout, byly nižší a nižší, z bříz se stalo "něco jako zmutované břízy", borovice zmizely a většinu stromů reprezentovalo něco, co vypadalo jako zdřevnatělá vysoká tráva. Navíc narozdíl od Finska, které vypadá jako zasněžené Maďarsko (ok, přeháním, ale je to dost rovina) jsme se najednou ocitli v horách. Arktická krajina, hnědé zasněžené kopce občas zarostlé stromkama, takže to vypadalo jako strniště na bradě. Beze slova jsem žasla. A to nejlepší přišlo potom... Protože nejhezčí modrou na světě má Severní ledový oceán.
Když jsme dorazili do rybářské vesnice Bugøynes, všichni se rozběhli k oceánu. Někteří odvážlivci dokonce v plavkách a nezastavila je ani voda, která měla -3°C. Nojo, su máčka, že jsem to taky neudělala. Celou dobu jsem chtěla, ale když jsem ucítila ten ledový vítr a prošla se šedesáti centrimetrama sněhu v riflích, přešla mě chuť absolvovat to samé jenom v žabkách. A hlavně mi chyběl někdo, kdo by mě doopravdy vyhecoval to udělat. Protože koupání v arktických vodách vyžaduje notnou dávku odvahy nebo aspoň podporu někoho, koho znáte dýl než dva dny... A v tu chvíli jsem neměla ani jedno. No ale co. Řekla jsem, že pokud se to udělám, můžu umřít. Nekoupala jsem se, čiže ještě mě tu chvíli musíte trpět. :) Neodpustila jsem si ale aspoň dotek oceánu, i když jsme nejdřív museli projít ne zrovna chutnou směsí soli, písku a vody, než jsme stáli na normální pláži. A ta voda byla NESKUTEČNĚ studená. Ale při pohledu na celkové panorama jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu...
Pak jsme se vydali rozhlídnout po Bugøynes, barevná dřevěná vesnička, známá pro lov královských krabů, co má v zimě něco přes 200 obyvatel (a v létě asi dvakrát tolik). A i na lidech byl poznat rozdíl od Finska, protože byli mnohem otevřenější a hrozně milí. A i v takové díře mluvili anglicky (to je teda rozdíl spíš od Česka), fakt super... Nejdřív jsme zapadli do obchodu, kde nebylo vůbec nic, tak jsem chtěla jít na vedlejší poštu, abych mohla poslat pohled domů, a dveře mě dovedly do toho stejného obchodu. Trošku trapas. Pak jsme šli do jiného obchodu, kde jsme si mohli dát kus dortu a kafe úplně zadarmo, a navíc ta paní uvnitř byla neskutečně milá, tak jsem si aspoň koupila Fyrstekake - něco jako marcipánové koláčky - a výborné!
A ještě jedna perlička z Bugøynes nebo obecně z Norska a z Arctického oceánu - občas jsme viděli z autobusu rybí farmy, Katja nám ale řekla, že když ty ryby vyloví, posílají je většinou do Číny, kde je dají do plechovek a pošlou je zpátky. Že by to bylo zrovna za rohem...
Pak nás čekala dlouhá cesta domů se zastávkou na doplnění potravin. Před obchodem jsme viděli skupinku kol s obrovskýma pneumatikama a výbavou, jakoby si někdo vyjel na cykločundr. A vevnitř jsme zjistili, že to byli Češi. Tak jsme si chvilku pokecali, udělali zedvě fotky a pak zpátky do anglicko-finské reality.
A skvělý den ještě nekončil, protože když jsem večer šla ze sauny, skupinka lidí stála u arctic hole (díra v jezeře, kam byste měli vlézt po sauně) a bylo cítit, že něco visí ve vzduchu. Ptala jsem se, co je. Někdo viděl polární záři! A pak to začalo. Objevilo se něco zeleného a pomalu to začalo růst, měnit se, bylo to silnější, slabší...a nádherné. Mně ale byla docela zima, protože jsem do sauny šla jenom tak nalehko, tak jsem zaběhla domů pro foťák a víc oblečení. A milá polární záře zmizela. Zanedlouho se ale objevila další, tak jsme šli na jezero co nejdál od všech světel a vychutnávali si dechberoucí zelené divadlo uprostřed tmy. Ani to netrvala věčně, tak jsme se šli ohřát ke krbu. Když jsem pak šla k nám do chaty, přes celou oblohu byly vidět tři obrovské zelené pásy. Chvilku jsem čekala, než i ty zeslábly. V kuchyni jsme se potkali se spolubydlícím Kaiem a pěknou chvilku prokecali o blbostech a o Francouzech, než nás to přestalo bavit a rozhodli se jít do postele. Předtím jsem se chtěla ještě naposledy podívat, jestli není venku něco k vidění. A bylo. Nejsilnější ze všech polárních září a taky asi nejrychleji se měnící. Tak jsem byla ráda, že jsme to šli zkontrolovat...
Bohužel nemám žádnou vlastní fotku, protože mi až druhý den jeden Španěl řekl, že musím nastavit expozici nejmíň na 15 sekund, aby bylo na fotce něco vidět. A samozřejmě se večer zatáhlo a měla jsem po focení. Nejdůležitější je ale obrázek v paměti, ten nepotřeboval žádné speciální nastavení a nevymaže ho nikdo... No ale abyste z toho něco měli, půjčila jsem si fotku od Mika z Dánska (mimochodem jestli někdo sledujete HIMYM, tak tento kluk musel být Marshallův mladší brácha).
Poslední laponské pokračování příště :)
jajinka
Žádné komentáře:
Okomentovat