Ultimate survivor

V pátek odpoledne jsme se nechali s dalšíma asi padesáti lidma odvézt na civilizační očistu do národního parku Seitseminen. Čekal nás víkend v chatě bez elektřiny, bez tekoucí vody (a bez internetu). 

Naše jediná technika byl autobus, který nás přivezl na chatu, dodávka (za celý víkend nepoužitá ani jednou), zetři baterky a jeden telefon pro případ nouze. Zbytek jsme si museli obstarat sami. Tak jsme se rozdělili na skupiny - jedni měli na starosti dřevo a oheň (ale sekání dřeva mě bavilo, tak jsem se jim chvilku vetřela do řemesla), druzí se starali o světlo - svítili jsme jenom petrolejkama a svíčkama. Jedna skupina pro saunu (protože přežít ve Finsku neznamená vzdát se sauny!), další byli nosiči vody a pak dvě skupiny do kuchyně, jedna na vaření a jedna na umývání nádobí. Zkuste si tipnout, co mě postihlo? Ano, správně, to poslední. 

Chata byla nejdřív pěkně vymrzlá a vevnitř nadýmené, protože studený komín nechtěl táhnout. Tak jsme se motali bez cíle po venku, ohnivá skupina sekala dřevo, Mathias (GER) a Juho (FIN) - pozor, ne "můj" Juha - vyklidili ohniště a rozdělali oheň venku. Juho měl něco jako škrkátko, které produkovalo spoustu jisker, ale zapálit s tím obyčejné piliny bylo docela těžké a povedlo se mu to, až když to po půl hodině pomíchal s novinama. Samozřejmě jsme měli sirky a nemuseli spoléhat na tuto vychytávku, ale teda nevim, jak bysme si poradili, kdybysme měli křesat kamínky. 

Pak začalo být v chatě relativně obyvatelno a začala vařící směna. Na večeři jsme měli meatballs s rýží, těstovinový salát a šťávu. Pak "konečně" přišla na řadu naše směna. Zas tak moc práce jsme neměli, protože jsme jedli z papírových talířů, i když vydrhnout centimetr připálené rýže s baterkou nám dalo trochu zabrat. Ale zvládli jsme to! Mezitím saunagroup připravila (co jiného než) saunu - zato ale pravou finskou, kde se topilo dřevem, žádná elektrika. Bylo tam pěkně horko, skoro jako v Rauhaniemi v Tampere. Jenom žádné jezero nadohled, takže na ochlazení jsme museli vzít zavděk válením ve sněhu. Zato jsme si mohli vybrat z vnitřní nebo venkovní sauny ve stanu. Ta druhá byla fakt maličká a ne úplně horká, ale zase kolikrát se vám podaří stát ve sněhu a přitom se potit? 

Po sauně jsem se u krbu zakecala s Gaëlle, jednou z mála normálních Francouzů/ek, a pak jsme šli s Manuelem k ohni a uměli jsme si to skvěle načasovat, protože nám zrovna přinesli klobásky na opečení. Spálila jsem si prst, ale za tu chuť to stálo. Není nad táborák v březnu. 

Když jsme šli spát, zase jsme měli na výběr - stan nebo chatu, a šla bych radši do stanu, ale můj spacák byl jenom do 10 stupňů, žádná karitačka a přestože se tam topilo, nebyla jsem si jistá o svoje ledviny. Ani v chatě jsem si na horko zrovna nestěžovala, ale z polospánku si pamatuju brblajícího Simona, jak nadává na horní patro postele, že je tam 40 stupňů. Dole mohlo být těch mých 10...

Druhý den po snídani nás čekala bojovka ve skupinách a sice nám to nikdo neřekl, ale su přesvědčená, že jsme skončili na posledním místě a měli jsme dostat speciální cenu pro loosery. Měli jsme různé úkoly - postavit stan, přičemž jediná věc k dispozici byla plachta (a větve, které bysme jakože našli v lese), projít skrz pavučinu, aniž bysme se dotkli sítě, postavit improvizované nosítka a projít se s raněným, pár hádanek ohledně stromů a zvířátek a nakonec rozdělat oheň, což se nám podařilo tak minutu po limitu a eště by se dalo pochybovat o tom, že by takový chcípák hořel dýl než pět minut. No co, oběd jsme si zasloužili a dokonce ani to nádobí nebylo připálené jak po první večeři...

Odpoledne byla na programu kratší nebo delší túra, přičemž ta delší měla 7 km. Než jsme vyšli, tak jsem o délce dlouhé túry měla jiné představy, ale nakonec to bylo až dost. V Tampere bylo před odjezdem do divočiny třicet nebo čtyřicet čísel sněhu, tady v lese mohl ležet dobrý metr. A cestičky jsme neměli zrovna prošlapané. Na stezkách sice ležely klády dřeva, jenomže byly dost úzké, nějakých deset centrimetrů možná, a samozřejmě pod sněhem, takže to bylo dost o štěstí se trefit. Tak v polovině případů jsem zajela víc než půl metru do sněhu a někdy bylo prostě jednodušší následovat stopy přede mnou, než pokoušet štěstí. V každém případě jsem si připadala jako ožralá a nejspíš jsem tak i vypadala, teda soudě podle toho, jak vypadali ostatní. Občas vás totiž ten sníh překvapí a i když jste přesvědčení, že stoupáte na dřevo, není tomu tak a pak chytnete supr vangla, který zezadu vypadá jak balet v podání hrocha po narkóze...
No a díky tomu, že v jedné fázi jsme se hlavně brodili vysokým sněhem, některé děcka začaly brblat, takže delší túra se ještě rozdělila na dvě skupiny, jedna se vrátila a druhá překonala chvilku nepohodlí a užila si celých sedm kilometrů. Čtyři hodiny. Mně se vracet nechtělo, únavu jsem necítila, procházka vysokým sněhem mě bavila, v lese bylo možná ještě větší ticho než v Laponsku (extrahujeme-li od jedenácti přeživších až do konce), a to, že jsme se nemohli moc rozhlížet, protože jsme se museli dívat víc pod nohy než po přírodě - no a co... Kdo chtěl, tak si to vychutnal, a kdy až se nám znovu podaří tam jít znovu a navíc v zimě... Je pravda, že ke konci bych nejradši vláčela nohy za sebou a jaksi to nešlo kvůli hlubokému sněhu, stejně to ale za to stálo. A na únavu jsme zapomněli docela rychle, protože jsme šli spát mezi čtvrtou a pátou čerstvě letního času.

Večer nás čekal na zahřátí nějaký teplý nápoj, co připomínal svařák bez alkoholu a s mandlema, ráda bych napsala název, ale bylo to finsky. :) Na večeři - tradá - meatballs s rýží a bez salátu, protože jsme dávku na dva dny zkonzumovali už v pátek. A překvápko - losos (v jazyce litevském lašiša) grilovaný nad ohněm. Mmmmmmmmňam... Čekalo na nás taky rozluštění hádanek z bojovky - dostali jsme papír s nějakýma situacema a naším úkolem bylo určit, ke komu z tutorů to patří. Občas to byla docela sranda - zjistit, že Juho se líbal s chlapem nebo že Niko vyhrál soutěž krásy, plus doprovodné historky k tomu. A zbytek večera měl být doslova v naší režii - každá skupina dostala papírek, kde bylo napsané jenom místo a tři čtyři postavy a my jsme z toho vymysleli příběh a pozděj ho zahráli. Dostali jsme Madonnu, 50 Cents, Michaela Jacksona a velikonočního zajíčka a školní kavárnu. Původně jsme chtěli otrávit Jacksona hnusným finským kafe, nedařilo se nám ale zasadit ostatní postavy do příběhu, tak jsme to trochu okořenili dvojsmyslama, Jackson chtěl svést Madonnu, ale ona preferuje mustamakkara (tamperská specialita, v překladu černá klobása a vypadá to jak jelito), tak si měla vybrat 50 Cents, Jackson začal žárlit a chtěl ho odstranit, zavolal si na pomoc velikonočního zajíčka, ale protože ten mustamakkara nejí, rozhodl se sežrat Michaela se slovy "kani kani kani" - ten den jsme totiž dopoledne všichni hráli hru na zajíčky a kani kani byla její podstatná část. Přestože to ještě pět minut před "vystoupením" vypadalo na trapas, lidi se docela smáli. Ostatní skupiny se taky pochlapily a tak do půlnoci jsme měli o zábavu postarané. 

Pak jsme se rozutekli každý po svojem, já jsem většinu času strávila u ohně, asi do čtvrt na čtyři, než jsme si uvědomili, že se posunul čas. A jedna drobná katastrofa (to zní jako oxymorón, co?): Isabel (GER) šla ze sauny a jenom tak od cesty prohlásila - "Jé, hoří nám stan..." Naše venkovní sauna chytla od kamen a kluci se tam hned rozběhli a zaházeli to sněhem, takže sice je v celtě díra, ale naštěstí se nic horšího nestalo. Jenom mě trochu přešla chuť spát pod stanem. A hrozně se mi líbil způsob, jakým to Isabel řekla, mi to připomínalo "Týjo, tady je voda." :)

V neděli jsme jenom posnídali, pouklízeli a bylo načase vrátit se zpátky do Tampere. Sprcha, měkká postel, Facebook...a vlastně spousta věcí, bez kterých jsme se krásně obešli. Hlavně ta poslední.

Jako ocenění jsme dostali diplom za absolvování kurzu a všem nám byl udělen titul ultimate survivor. Tak bacha na nás!

jajinka



P.S. Po kurzu vyvstala jiná situace, kterou je potřeba přežít. A to, že někteří lidi začínají jezdit domů. Dneska mě čeká poslední ahoj Simonovi...a pak doufat, že si někdy udělá cestu z Zurrichu k nám nebo že se naskytne příležitost mně jet do Švýcarska...protože tento kluk je fakt kamarád a vždycky bude... 

Reindeers on your left. Laponsko, část čtvrtá.

Když jsme někam jeli a Katja nás upozornila na soby, většinou jsme se všichni nahrnuli na tu stranu, kde je naše průvodkyně viděla. Abysme to neměli tak těžké, ve čtvrtek k večeru jsme navštívili sobí farmu. 

Byl pro nás připravený bohatý program. Nejdřív něco jako kratičká přednáška nebo instruktáž, i když nás zajímali sobi spíš z praktického hlediska. Od hladění jsme byli důrazně odrazováni - sobi to prý fakt nemají rádi a vzhledem k tomu, že jejich parohy byly ve výšce našich očí, nebyl by to nejlepší nápad. Krmení jim ale z nějakého důvodu nevadí a každý sme dostali hrst granulí. No, zapomněla jsem si rukavice a sobíci žgryndali (sorry všem, kdo nerozumí, ale bohužel neznám lepší slovo, které by vystihovalo situaci), takže jsem si to krmení zkusila dvakrát třikrát a pak šla hledat umyvadlo - zaprvní to studilo, zadruhé to nebylo dvakrát příjemné :)

Pak jsme dostali lekci, jak chytnout soba do lasa a mohli jsme si to zkusit na kusu dřeva s parohama. Úspěšnost byla tak 50:50, no mně by taky pomohlo, kdyby se ten sob hýbal... Pak pro nás nějaké soby zapřáhli za sáňky a my jsme si mohli užít pětiminutové severské safari. Byla to docela sranda, hlavně focení sobího zadku z pozice pasažéra.

A mezitím jsme docela vymrzli, tak nás pozvali dovnitř, nalili kafe do dřevěného hrnečku (prý nevhodný do myčky, ale jinak velice trvanlivý), dostali jsme k tomu sušenku a jedna Sámi paní v kroji nám k tomu zazpívala joiku. Je to technika zpěvu, kdy zvuk vzniká někde hluboko v krku (nejspíš, nerozuměla jsem přesně) a díky tomu se dá zpívat hodně vysoko a nahlas. Sámové to používali, aby vyplašili soby, když se blížilo nebezpečí, a taky aby se domluvili mezi sebou. Takové joiku je prý je to slyšet i kilometr dva daleko. No ale k této konkrétní Laponce - nejdřív si nahřála buben nad ohněm, aby měla nějaký doprovod, a pak začala zpívat. Takový hlas by jí mohla závidět i Kaťa Bízová! A byla v tom energie jako v písničkách z Detvy, super zážitek. Jako bonus jsme dostali řidičák na soba a jeli si užít poslední večer do Vasatokky. Simon mě uháněl o palačinky (mimochodem včera na spářce se o nich vyjádřil, že byly "fucking good", moje ego se hned cítí líp) a Adrian (SPA) rozpustil čokoládu s banánem. Doslova sladké orgie.

P.S. Věděli jste, že ve Finsku neexistuje něco jako divoký sob? Všichni mají svého majitele a i když pobíhají po lesích, jsou vlastně domestikovaní. Většinu z nich vlastní Sámi a pokud si dobře pamatuju, tak rodina z této farmy jich měla něco přes 500.

Ne, ještě nekončím, ale druhá část se bude týkat jiného, i když pro Laponsko neméně typického živočišného druhu. Z volitelného programu posledního dne jsem si totiž vybrala husky safari. Nejdřív nás čekala přestávka na suvenýry v Saariselce, protože přece jen psů na farmě nemají tolik, abysme mohli jet všichni najednou. Když jsme se střídali, Simon z přechozí várky jenom řekl, že to smrdí dobře. Ano, tak zní opravdové nadšení :) Náhodou ti psi byli hrozně milí a mazliví. Ale musím uznat, že měl celkem pravdu a sotva jsem přijela domů, dala jsem si prát rukavice. 

Na začátku jsme dostali lekci, jak řídit a být řízen, bylo to dost jednoduché, protože jediná naše funkce byla brzda. Pak se jedna z nás usadila do saní, já jsem byla první řidič, stoupla jsem si na lyžiny či jak to nazvat a čekala, až nám odvážou psy. Ti nejdřív vypadali celí žhaví, nadšení je ale opustilo nějak moc rychle. Stejně tak moji kolegyni, když se s ní dost brzo po začátku naklonily saně. No ale zpátky k psům. Nejdřív se rozběhli za skútrem celkem s chutí, ale pak začali zpomalovat, až se úplně zastavili. Někteří se začali válet ve sněhu, někteří si udělali toaletní přestávku (a někteří svoje toaletní záležitosti zvládali předím za běhu). Jenže je nepovzbudilo vůbec nic, ani skútr před nima, ani "perkele" z úst jejich normálního pána. Tak nás z prvního místa posunuli na třetí a přivezli nám na skútru dalšího huskyho. Bylo to jak nová šťáva, protože psům se najednou chtělo utíkat a všecko by bylo super... kdyby se psi před náma nerozhodli, že převezmou úlohu líné lemry. Takže kdežto předtím jsem těm psům musela celkem pomáhat (taková saňoběžka), teď jsem většinu času stála na brzdě a bylo mi jich upřímně líto, že jím to musím tak ztěžovat. A občas mi bylo líto i řidiče na saních před náma, protože cítit psí čumák těsně za zadkem (když jsme nestihli naše psy dostatečně zkrotit) taky není úplně ok.

Pak se nám podařilo tak trochu sjet z cesty a víceméně se vyklopit a když jsme vytáhly saně na stezku, rovnou jsme se vyměnily. Mohla jsem si užít, že nemusím nikoho tlačit a můžu fotit, řízení ale bylo stejně lepší. Taková jakási turistická zodpovědnost... No a i na kůži ze soba byla za chvilku zima. A proto nás čekala v dřevěné chatě palačinka a horký džus. Začínám si myslet, že den bez palačinek je jako den bez čokolády, a den bez čokolády je jako den bez slunce (ahá! - proto jsem měla na začátku erasmu takovou spotřebu :)). Sedlo to dobře. A celkově o jízdě na psím spřežení...nejspíš to bylo jednou v životě, takže jsem si to celkem vychutnala.  

Pak jsme odjeli zpátky do Saariselky podstoupit další z volitelných programů a vybrali jsme si lázně, protože se s tím dal zabít čas a bylo to za přijatelnou cenu. Ok, husky safari bylo HODNĚ drahé, takže nad stejně drahým snowmobilem jsem ani nezačala přemýšlet. (Když nad ním přemýšlím teď, stejně mě neláká...) A lázně byly fajn, jenom nevím, co z toho považovat za lázeňský prvek. Vypadalo to jako takové kryté koupaliště se saunou a vířivkou (studenou). No a protože jsem se chtěla trochu vyhřát, sauna byla jedna z prvních zastávek. Dalo se tam jít jenom bez plavek, ale klasická finská byla oddělená. Pak jsem chtěla zkusit tureckou saunu (s párou a něčím krásně voňavým), vlezla jsem tam, sedla si, a děvčica od vedle mi prozradila, že je to mixlé. Nejdřív se mi v hlavě ozval alarm jako "aha, fakt", pak jsem si ale řekla, že stejně tam není vidět na krok víc než obrys, tak co. Občas dokážu překvapit sama sebe.

A najednou byl večer, čas nastoupit do autobusu a vyrazit zpátky na jih. Čím rychleji uteklo těch pět skvělých dní v Laponsku, tím pomaleji se táhla cesta domů. Ale stálo to za to. Takže až někdy pojedete do Finska, nezapomeňte jet za polární kruh...

jajinka

Arktické doteky. Laponsko, část třetí.

Ve středu nás čekal výlet do Norska. Super, další čárka za stát, kde jsem ještě nebyla! (Tak samozřejmě o tohle zrovna nešlo.) Tak jsme kolem osmé ranní vyrazili ještě dál za polární kruh, než jsme byli doteď. 

Dřív jsem si myslela, že Laponsko je část severního Finska. Omyl. Je to oblast, kde žijí lidé z národu Sámi (správný překlad do češtiny je asi Laponci, i když lapp prý v norštině znamená hloupý...ve finštině ale lape znamená odlehlý, s čím bych více než souhlasila) a zahrnuje to asi severní půlku Norska, Švédska, kousek Finska a podstatnou část poloostrovu Kola. Mají svůj vlastní jazyk, nebo spíš několik svých jazyků, a jenom ve Finsku se mluví asi dvěma nebo třema z jejich dialektů. Náš kemp patřil pod "město" Inari, kde se mluvilo Inari-Sámi jazykem. (A záměrně to město píšu v uvozovkách, protože na ploše 500 km2 žije asi 1300 lidí. Vlastně tam žije víc sobů jak lidí. Přesto je to asi nejvýznamnější sídlo ve finském Laponsku.) Prý si ale jednotlivé skupiny Sámi lidí mezi sebou nerozumí, a to ne proto, že by jedna část byla z Norska a druhá z Finska. Oni si totiž nerozumí ani s Finy! Přesto je to ale oficiální jazyk a lidi si tady můžou vybrat, jestli chcou mít vzdělání ve finštině nebo v Sámi, můžou mít občanku ve svém jazyku, cedule jsou psané dvojjazyčně...takové laponské Turku. A abysme chytli pořádnou laponskou náladu, pustila nám Katja (naše průvodkyně ze St. Petersburku) Sofii Jannok jakožto zástupkyni Sámi hudby. Ukázka online :) 

Laponci žili dost osaměle. Vlastně se živili chovem sobů a putovali tam, kam šli sobi. Něco jako Sámi vesnice v podstatě neexistovalo. Jediná taková osada je Utsjoki (a naše první zastávka vedla právě tam), kde stojí starý kamenný kostel a Sámové se tam scházeli na velké náboženské svátky. Osada byla jinak maličká, deset přístřešků uvnitř s krbem a udupanou hlínou (a to si troufám tvrdit, že náš klaustrofobní pokoj na Tuomiokirkonkatu je možná větší) a v této době tam kromě nás nebyla ani noha. Dnes už jejich tradičním způsobem života asi stejně skoro nikdo nežije...

Pak jsme byli velice blízko Norsku. Vlastně tak blízko, že se stačilo podívat doleva za zamrzlou řeku. V této oblasti se ale vyskytují vzácně lidi (vlastně mě docela fascinovalo, když se vedle cesty, která nevedla nikam, najednou objevil jeden dva domky), natož města/vesnice nebo státní hranice. Takže do Nuorgamu to byla dobrá hodinka cesty podél hranice s Norskem, než jsme dorazili do vesnice, která má sice jenom 250 obyvatel (a bar :)), ale dvě významná NEJ. Je to nejsevernější sídlo v EU (protože Norsko tam nepatří, že) a navíc nejsevernější státní přechod na světě. A nejspíš se tam nachází i nejsevernější K-Market na světě, ale to má asi význam jenom pro ty, co ten obchod mají vedle koleje. Nuorgam je ale mimo tyto svoje rekordy známý i pro lov lososů, kteří prý mají běžně dvacet kilo. Největší úlovek měl šestatřicet. Pěkný kousek, ne?

A sotva jsme překročili hranice, krajina se začala hodně rychle měnit. Už finské Laponsko bylo jiné - borovice a břízy sice najdete i u nás, ale podstatně košatější. No a za finsko-norskou čárou už tak úzké stromy začaly ještě řídnout, byly nižší a nižší, z bříz se stalo "něco jako zmutované břízy", borovice zmizely a většinu stromů reprezentovalo něco, co vypadalo jako zdřevnatělá vysoká tráva. Navíc narozdíl od Finska, které vypadá jako zasněžené Maďarsko (ok, přeháním, ale je to dost rovina) jsme se najednou ocitli v horách. Arktická krajina, hnědé zasněžené kopce občas zarostlé stromkama, takže to vypadalo jako strniště na bradě. Beze slova jsem žasla. A to nejlepší přišlo potom... Protože nejhezčí modrou na světě má Severní ledový oceán. 

Když jsme dorazili do rybářské vesnice Bugøynes, všichni se rozběhli k oceánu. Někteří odvážlivci dokonce v plavkách a nezastavila je ani voda, která měla -3°C. Nojo, su máčka, že jsem to taky neudělala. Celou dobu jsem chtěla, ale když jsem ucítila ten ledový vítr a prošla se šedesáti centrimetrama sněhu v riflích, přešla mě chuť absolvovat to samé jenom v žabkách. A hlavně mi chyběl někdo, kdo by mě doopravdy vyhecoval to udělat. Protože koupání v arktických vodách vyžaduje notnou dávku odvahy nebo aspoň podporu někoho, koho znáte dýl než dva dny... A v tu chvíli jsem neměla ani jedno. No ale co. Řekla jsem, že pokud se to udělám, můžu umřít. Nekoupala jsem se, čiže ještě mě tu chvíli musíte trpět. :) Neodpustila jsem si ale aspoň dotek oceánu, i když jsme nejdřív museli projít ne zrovna chutnou směsí soli, písku a vody, než jsme stáli na normální pláži. A ta voda byla NESKUTEČNĚ studená. Ale při pohledu na celkové panorama jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu...

Pak jsme se vydali rozhlídnout po Bugøynes, barevná dřevěná vesnička, známá pro lov královských krabů, co má v zimě něco přes 200 obyvatel (a v létě asi dvakrát tolik). A i na lidech byl poznat rozdíl od Finska, protože byli mnohem otevřenější a hrozně milí. A i v takové díře mluvili anglicky (to je teda rozdíl spíš od Česka), fakt super... Nejdřív jsme zapadli do obchodu, kde nebylo vůbec nic, tak jsem chtěla jít na vedlejší poštu, abych mohla poslat pohled domů, a dveře mě dovedly do toho stejného obchodu. Trošku trapas. Pak jsme šli do jiného obchodu, kde jsme si mohli dát kus dortu a kafe úplně zadarmo, a navíc ta paní uvnitř byla neskutečně milá, tak jsem si aspoň koupila Fyrstekake - něco jako marcipánové koláčky - a výborné!
A ještě jedna perlička z Bugøynes nebo obecně z Norska a z Arctického oceánu - občas jsme viděli z autobusu rybí farmy, Katja nám ale řekla, že když ty ryby vyloví, posílají je většinou do Číny, kde je dají do plechovek a pošlou je zpátky. Že by to bylo zrovna za rohem...

Pak nás čekala dlouhá cesta domů se zastávkou na doplnění potravin. Před obchodem jsme viděli skupinku kol s obrovskýma pneumatikama a výbavou, jakoby si někdo vyjel na cykločundr. A vevnitř jsme zjistili, že to byli Češi. Tak jsme si chvilku pokecali, udělali zedvě fotky a pak zpátky do anglicko-finské reality.

A skvělý den ještě nekončil, protože když jsem večer šla ze sauny, skupinka lidí stála u arctic hole (díra v jezeře, kam byste měli vlézt po sauně) a bylo cítit, že něco visí ve vzduchu. Ptala jsem se, co je. Někdo viděl polární záři! A pak to začalo. Objevilo se něco zeleného a pomalu to začalo růst, měnit se, bylo to silnější, slabší...a nádherné. Mně ale byla docela zima, protože jsem do sauny šla jenom tak nalehko, tak jsem zaběhla domů pro foťák a víc oblečení. A milá polární záře zmizela. Zanedlouho se ale objevila další, tak jsme šli na jezero co nejdál od všech světel a vychutnávali si dechberoucí zelené divadlo uprostřed tmy. Ani to netrvala věčně, tak jsme se šli ohřát ke krbu. Když jsem pak šla k nám do chaty, přes celou oblohu byly vidět tři obrovské zelené pásy. Chvilku jsem čekala, než i ty zeslábly. V kuchyni jsme se potkali se spolubydlícím Kaiem a pěknou chvilku prokecali o blbostech a o Francouzech, než nás to přestalo bavit a rozhodli se jít do postele. Předtím jsem se chtěla ještě naposledy podívat, jestli není venku něco k vidění. A bylo. Nejsilnější ze všech polárních září a taky asi nejrychleji se měnící. Tak jsem byla ráda, že jsme to šli zkontrolovat...
Bohužel nemám žádnou vlastní fotku, protože mi až druhý den jeden Španěl řekl, že musím nastavit expozici nejmíň na 15 sekund, aby bylo na fotce něco vidět. A samozřejmě se večer zatáhlo a měla jsem po focení. Nejdůležitější je ale obrázek v paměti, ten nepotřeboval žádné speciální nastavení a nevymaže ho nikdo... No ale abyste z toho něco měli, půjčila jsem si fotku od Mika z Dánska (mimochodem jestli někdo sledujete HIMYM, tak tento kluk musel být Marshallův mladší brácha).

Poslední laponské pokračování příště :)
jajinka

Přežila jsem. Laponsko, část druhá.

Po načerpání nezbytných sil nás teda nečekala žádná pohodička. V osm ráno nás nahnali do místnosti, která připomínala třídu, pěkně sednout a poslouchat. Ne, teď přeháním, bylo to něco jako teorie, jak přežít v Laponsku v zimě. Bylo to docela zajímavé, i když některé rady mi připadaly trochu jako z jiného světa (např. že bych měla nosit při sobě lopatu jako základní výbavu). Ale jinak si to aj domyslíte - oblíkat se na vrstvy, do lesa pokud možno s gpskou, mobilem, vždycky říct, kam jdu... Protože ztratit se nebo zranit v Laponsku není žádná sranda. Na celou oblast mají jeden vrtulník (zbytek se objíždí snowmobilama), nejbližší zdravotní centrum je v Ivalu (asi 50 km) a to se tomu ještě přezdívá "show finger hospital" - že vám tam akorát prstem ukážou směr do Rovaniemi, kde je nemocnice. Jenomže to je dalších 300 km... Takže si určitě domyslíte, že málokteré laponské dítko se narodilo v porodnici.

A pak jsme začali s praktickou výukou. Rozdělili se na dvě skupiny, nafasovali zmíněné lopaty a měli udělat aspoň metr a půl vysokou hromadu ze sněhu. A protože jsme měli z předchozí přednášky zakázané se potit, pobíhali jsme po Laponsku v -15 ve svetru. Za chvilku ale nebylo co dělat, protože nás bylo na jedno iglú asi deset. Pak jsme nechali naši hromadu uležet (prý to potřebuje aspoň tři hodiny) a šli chytat ryby. Stejně jsme ale potom z bezpečnostních důvodů vydlabávali předpřipravené kopy sněhu. Sice mi bylo trochu líto, že jsme si iglú nepostavili od začátku do konce, ale zase sto kilo sněhu není úplně sranda, když se udělá někde v NDR chyba a spadne vám to za krk. Nejdřív jsme do té hromady zapíchali asi třiceticentimetrové dřevěné kolíky - když zevnitř narazíte na kolík, víte, že stěna má teď asi 30 cm a dlabat dál není dobrý nápad. Pak jsme udělali metrový vchod a pak začali rýpat i do prostoru. Ne že bych měla někdy klaustrofobii, ale už jsem se cítila líp než při tvorbě iglú zevnitř. Když ale bylo hotovo, dovnitř se vlezlo osm sedících lidí a bylo tam až překvapivě teplo. Jasně, teplota je ten důvod, proč se iglú staví (třeba když musíte přespat v lese), ale ten rozdíl mě překvapil.

Tak, a teď k rybaření. Teda, "rybaření". Nejdřív jsme museli vyvrtat díru do 80cm ledu, nebyla to zrovna lehké, mně stačilo vyvrtat 90 stupňů - jenom abych si to zkusila. Pak jsme z díry vybrali sníh (a někteří taky ochutnali vodu z jezera, kam se hrabou všecky minerálky...), na maličkou plastovou udičku nasadili červa a spustili to dolů. Občas jsme s tím zahýbali, ale jediné, co jsme chytli, byl kus řasy. Takže v tomto ohledu bysme nepřežili. Některým ale při čekání na úlovek omrzla struna... Někteří proti mrazu bojovali horkým džusem, který pro nás lidi z Vasatokky (náš kemp) ohřívali na ohni. Bylo to strašně strašně sladké, ale cokoliv teplého bylo velmi vítané.

Naštěstí oběd se nevařil z našich úlovků, leda že bysme měli možnost ulovit klobásky a bramborovou kaši. Museli jsme si to ale přece jen nějak zasloužit, naším úkolem bylo rozdělat oheň. Instruktor nám nejdřív ukázal, jak to dělat - z kolíků doslova nakrájet lupínky, když nemáte sekyrku, stačí použít nůž a polínko... Sirky jsou v povinné výbavě Laponce, tak jsme se naštěstí nemuseli zabývat křesáním kamínků. A přestože naše a Lauriho lupínky se moc nepodobaly, oheň chytl celkem rychle a my jsme se mohli přesunout k ohni k obědu. Milé bylo, že podle finských tradic nechyběl ani chleba s máslem a po obědě kafe.

Pak jsme dostali sněžné boty, mapu a gpsku a rozběhli se po laponských lesech hledat devět checkpointů. Narozdíl od našich kolegů, kteří tímto programem prošli ráno a místo nás se jali chytat ryby (a chytli!), jsme měli ulehčenou práci - měli jsme prošlapané cestičky a tak ty boty nebyly ani tak potřeba. Stejně jsme ale občas šli vlastní cestou, abysme si užili, že se nezaboříme do sněhu půl metru, ale jenom dvacet až třicet cm. Všechno jsme bohužel nenašli, některé krabičky s otázkami byly nejspíš moc dobře ukryté. Cena pro vítěze ale stejně žádná nebyla, tak jsme si to obešli spíš tak pro srandu. Dokonce ani pod mým vedením jsme se neztratili, zezačátku ale bylo divné, že se musíte hýbat, aby vám ta mašinka ukazovala nějaký směr.

Teď strategicky přeskočím středu, protože výlet do Norska si zaslouží speciální prostor. Ve čtvrtek dopoledne náš čekal další kurz, tentokrát v běžkování. Hrozně jsem se na to těšila, protože tady na těch rovinkách jsou pro běžky myslím parádní podmínky, navíc jsem to nikdy nedělala. Nejdřív se mi teda podařilo spadnout dřív, než kurz začal. Pak jsem začala šoupat nohama, jak nás to učili instruktoři, a až po chvilce jsem přišla na to, že to i klouže, když to lyžím dovolím. Po patnáctiminutovém tréninku jsme se vydali na projížďku po jezeře a lesem. Skupinka přede mnou docela rychle ujela a protože mě nikdo nepředjížděl, připadala jsem si jak vedoucí looserů. :) Než jsem zjistila, že to, co slyším za sebou, jsou moje běžky. Takže děcka, co mě psychicky hnaly dopředu, byly vlastně imaginární. Je ale pravda, že pak jsem si to vychutnala mnohem víc bez špatného svědomí, že někoho zdržuju (a navíc mi udělalo trochu dobře, že jsem se dokázala trhnout, aniž bych to chtěla). Občas jsme na sebe čekali, takže jsem nejela sama celou trasu, a taky se mi jednou rozvázala bota, čehož jsem si všimla hned poté, co jsem se postavila na nohy. Samozřejmě jsem sletěla hned zas (takže sorry všem, co jeli za mnou a rozbila jsem jim stopu :)). Bylo to ale parádní...endorfiny pracovaly...

Po pasta carbonara k obědu (díky Francesce a Giulii za lekci italské kuchyně) jsme se se Simonem rozhodli, že půjdem ven udělat pár fotek, protože bylo nádherně. Na svahu před Vasatokkou jsme potkali nějaké sáňkaře, chvilku je pozorovali, jak se snaží trefit na improvizovaný můstek, taky si sjeli svůj kopeček a já jsem pak chtěla jít konečně do lesa. Simona přešla chuť, tak jsem vyrazila sama. Kdyby to tak viděli instruktoři! Nejen, že jsem u sebe neměla lopatu, šla jsem tam dokonce bez mobilu a bez toho, abych někomu řekla, kam vlastně jdu. Ono se to ale těžko hlásí, když to nevím... Nakonec jsem ale byla mnohem radši, že jsem sama, protože tam bylo dokonalé ticho a to se ve dvou slyší těžko. Možná tak silné nic už nikdy neuslyším. Pak jsem se rozhodla vrátit do Vasatokky a projít ještě na chvilku na jezero. Prý to není bezpečné pro pěší, ale je to ok pro snowmobily, haha. V každém případě, když jsem slyšela nedaleko ode mě prasknout led, nebyla jsem zrovna nešťastná, že jsem blízko od břehu. Pak začalo zapadat slunko a Laponsko dostalo meruňkový nádech. Jestli to bylo pěkné? Bralo to dech!

Toť k našemu hraní si na rodilého Fina. Na dva dny to bylo super, ale obdiv těm lidem, kteří tam žijí celý život...

jajinka

Lapám po dechu. Laponsko, část první.

Tolik zážitků v jednom týdnu jsem asi ještě neměla. Nejen vidět, ale i slyšet, osahat, zkusit, ochutnat...a ne tak ledajaké věci!

Popravdě jsem se toho výletu trochu bála, protože jsem nevěděla o nikom, kdo pojede se mnou. Bylo to trochu divné, protože ten týden jsme měli prázdniny. Jedna velká skupina z Tampere už tam sice byla, ale určitě zdaleka ne všichni... Takže jsem ani nevěděla, jestli se těším. Ještě dvacet minut před odjezdem autobusu jsem jedla poslední palačinku (hmm, bydlet v centru má něco do sebe) a pak jsem prostě protlačila svůj kufr přes hromady změklého sněhu...

A na autobusovém nádraží se mi strašně oddechlo, potkala jsem tam Simona (ten stejný Švýcar, co jel se mnou do Lahti) a bylo hrozně fajn znát někoho tak hezky od začátku. Kromě něho s námi jeli ještě tři Francouzi z TAMKu (které jsem předtím v životě neviděla), Němec Kai (který s Finskem jinak nemá nic společného) a dokonce Sofie kdesi od České Lípy, která studuje v Turku. 

Na cestu nevzpomínám zrovna s láskou, protože jsme vyjeli o půl osmé večer z Tampere a do Vasatokky přijeli druhý den v deset večer. Sice s přestávkama, ale našich 1200-1300 km mohlo zabrat 17-18 hodin čistého času a uznejte, že to může trochu bolet...

Naše první zastávka byla v Kemi, kde každý rok staví hrad ze sněhu a ledu. To by člověk nevěřil, jak dokonalou architekturu můžete postavit ze zmrzlé vody. Vevnitř bylo pár tématických místností jako třeba pokojík Santa Clause, podstatnou část ale tvořil hotel s postelemi ze sněhu, prý je to oblíbené místo na svatební cestu, no ale dejte pokoj, i když jsem ležela na kůži ze soba, byla ta postel pěkně studená! Další částí hradu byl třeba bar nebo kaple, vypadalo to krásně, takový stůl z ledu... Ale stát přes hodinu ve sněhu byla výzva i pro boty do -25°C. Venku jsme si sjeli sáňkařskou dráhu a jeli do Rovaniemi. Nevím, jestli tam bylo něco k vidění, protože naše jediná zastávka byla v Lidlu nakoupit jídlo na skoro celý týden pro celou naši skupinu (Simon, Kai, Sofie a já. Francouzi byli převeleni do jiného pokoje a Belgičanky, co s náma měly sdílet pokoj, jsme nemohli najít). Trochu jsme to přehnali s množstvím, ale 12 € na osobu a plnou penzi na pět dní je myslím super. 

A pak to bylo asi deset minut, než jsme proťali polární kruh. Jestli se něco změnilo? Asi ne, jenom najednou všude hrály koledy. Takový konec října v Brně. Přijeli jsme totiž do vesnice Santa Clause. Přestože toho dědu v podstatě nemám ráda, jeho návštěva byla hrozně milá. Ve vesnici byla pošta, odkud můžete poslat pohled domů a můžete si vybrat, jestli ho chcete poslat teď, nebo až k Vánocům, nebo můžete napsat přímo Santovi o své vysněné dárky. Takovou Ježíškozradu jsem ale nechtěla podstoupit. Pak jsme šli přímo za Santou. Dům, kde má kancelář, vypadá jako takový nestrašidelný dům hrůzy, všechno se hýbe, všude jeho pomocníci, vánoční výzdoba... Kdybych byla menší, tak bych brečela štěstím. Jo a Santa, hrozně milý děda, ale nevim, asi byl nějaký falešný. Když jsme se mu představili, tak řekl, že má něco rozjednané i v ČR. Tak to teda pěkně kecal! A to by neměl, ne? Pak nám jeho poskok nabídl fotku nás a Santy za 30 €, tak jsme poděkovali a šli se porozhlídnout po trochu míň předražených suvenýrech. Zůstalo u rozhlížení.

Kdybyste ale chtěli znát legendu o Santovi, tady ji máte:
Malému finskému klukovi Nicolausovi bylo asi deset, když se jeho rodičům narodilo čtvrté dítě a neměli peníze na to, aby ho mohli přes zimu uživit. Bohužel žádná rodina ve vesnici nebyla tak bohatá, aby si ho mohli vzít natrvalo k sobě, tak se domluvili, že se budou střídat - každá rodina ho bude mít rok a na Vánoce ho předají dál. Mladý "Santa" (mimochodem v tom filmu byl strašně podobný na Štěpánku) pak nechával u domovních dveří dřevěné hračky pro děti z rodin, u kterých už byl. Pak ale přišel chudý rok, nikdo si ho nemohl vzít k sobě, jenom zlý Iisakki, který ho chtěl před pár lety shodit ze skály. Všiml si totiž jeho vyřezávaných hraček a říkal si, že by mu Nicolaus mohl pomoct s jeho obchodem... Nicolaus po večerech vyřezával hračky pro děti (jako každé Vánoce), jednou ho u toho načapal Iisakki, nejdřív si myslel, že kluk krade, pak mu ale začal pomáhat a jejich vztah se od základu změnil. Když byl starý a odešel k synovi, nechal Nicolausovi svoji dílnu a ten se rozhodl, že bude rozdávat dárky pro všechny děti v okolí (prý bylo sobecké, že dával hračky jen těm rodinám, které pomohly jemu). Chtěl celý rok vyrábět hračky a ukázat se jenom na Vánoce. A aby to stihl, pořídil si soby, ti ho nejdřív nechtěli poslouchat, ale paní, co mu je prodala, mu poradila, že když bude mít na sobě červenou čepici, budou na něho líp reagovat...
Zbytek už nebyl zajímavý :) A taky zapomněli na ten dodatek s Coca-Colou...

Nás pak čekal poslední únavný kousek cesty, večeře, sauna, postel...
Dobrou noc a zase příště!

jajinka

Zimní hry v Lahti

Fajn, nebude to chronologické, ale zápisek z Laponska si vyžaduje mnohem mnohem víc času. A Lahti bylo taky plné emocí, takže...

V noci po cestě ze Stockholmu jsem potkala Švýcara jménem Manuel, se kterým jsme prokecali dobré dvě hodiny o českých a švýcarských sportovcích. Když jsem pak nadhodila, že chci jet do Lahti na skoky na lyžích, tak okamžitě řekl, že jede se mnou. Nakonec se k nám přidal ještě Simon, taky Švýcar, kterého znám hlavně z Laponska. Pak stačilo najít autobus, omrknout cenu lístků a nastavit budík na 5:45. Ráno se přemluvit k vstávání (nebylo to pěkné, zvlášť po předchozí noci v autobuse), nachystat pár lepeňáků a o půl sedmé mě čekali kluci na Tuomiokirkonkatu.

Cestu do Lahti jsme víceméně prospali, po hodině náš autobus ale začal tak skákat, že jsem si radši zapla bezpečnostní pás, abych neskočila ze snu na vedlejší sedadlo. Ještě jsme zavtipkovali, že jsme si mysleli, že jedem na skoky na lyžích a ne na skoky s autobusem a mohli opět vyrazit na procházku do věčných lovišť.

V Lahti jsme byli poměrně brzo, měli jsme dvě až tři hodiny na to, abysme si prohlídli město, našli areál a chytli dobré místo. My jsme ale změnili pořadí - nejdřív najít areál (protože kluci chtěli mít lístek v ruce), kromě pár stánkařů samozřejmě ani noha. Potkali jsme ale skupinku se slovenskýma vlajkama, oni si všimli, že se na ně culím, tak jsem řekla "zdravim" a společné nadšení téměř neznalo mezí. Jak zjistili, že su Češka, hned nás pozvali na štamprlu (Švýcaři se nad těmato praktikama velice podivovali). A tak se stalo, že jsem pila první finskou vodku za celý svůj Erasmus. Co bylo ale zvláštní - měla jsem docela problémy s nima mluvit slovensky - většinou jsem měla tendence jim odpovědět anglicky. S češtinou, resp. mým dialektem, takové problémy nemám. No ale i tak mi moji slovenštinu nepřímo docela pochválili ("A to mi nehovor, že si Češka."), což mi udělalo strašně dobře :)
Mimochodem ti Slováci ve Finsku tři roky makají a neumí ani slovo finsky a dokonce ani anglicky. Že pracují se Slovákama. Potkat tady tak málo Čechů bylo fakt štěstí...

V areálu jsem si koupila pořádnou finskou čepici, protože jsem konečně našla něco, co zavánělo finskýma barvama. Kluci se mi trochu smáli, protože jsem měla radost jak malá holka. Protože jsme pořád měli dost času, vrátili jsme se do města jakože na ty památky, dohromady tam ale nebylo co k vidění, tak jsme se stavili na čokoládu a na záchod a před jedenáctou se vrátili do areálu. U stánku s klobáskama jsme si všimli vlajky na tváři uzeninové slečny, doporučila nám dětský koutek, jestli chceme taky. Chtěli jsme.

Pak začal závod v běhu na lyžích družstev žen na 4x5 km, neměli jsme ale moc strategické místo. Start jsme viděli z dálky a běžkyně kolem nás prosvištěly tak jednou za 5-7 min. Na muže jsme se přesunuli do "kotle", kde jsme měli větší přehled a taky viděli na obrazovku. Bylo to ale fajn, sice tam nebyli Češi ani Češky, to fandění (hop-hop-hop nebo hyvä-hyvä) bylo docela příjemné. Celkově tam byla taková všeobecně super atmosféra, a nejlepší to bylo vždycky, když sportovci vjeli na stadion. Roj vlajek, podpořeno nějakou muzikou, hodně mě to bavilo.

Pak jsme si všimli, že se začalo skákat (zkušební kolo), a jelikož ani muži neměli české ani švýcarské družstvo, přesunuli jsme se pod můstek. Až po chvilce jsme si všimli, jak skvělý flek jsme chytli. Postáváme, vykládáme si, a najednou kolem nás prošel Andy Kuettel! A nebyl jediný, protože jsme stáli skoro u uličky, kudy prošli všichni skokani. Časem se nám podařilo protlačit ještě blíž. Co z toho vyplývá? Mám spoustu fotek tváří, které moc dobře znám ze sportovních přenosů, pět autogramů, plácla jsem si s Harrim Ollim a navíc jsem zažila hodinu a půl mezi lidma, kteří tancovali zimou i nadšením, všichni fandili všem (teda když skákal nějaký "Tsekistä", tak jsem obvykle křičela sama, hmm), parádní nálada.

Po závodech jsme vyrazili na autobus, aniž bysme věděli, kdy jede. Se štěstím začátečníka jsme nečekali víc jak deset minut... A pak následoval ještě jeden vtipný okamžik, kdy jsme SLYŠELI Manuela spat :)

Za rok jedem do Harrachova, ne?

jajinka