Veď mě dál, cesto má...

Když jsem se vrátila zpátky do Tampere, Edward na druhý den naplánoval roadtrip, protože studenti programu Art and Media si můžou půjčit dodávku (foťák, ateliér...). Když mi o tom říkal, se zvýšenou teplotou jsem odpověděla, že uvidím. Ráno mi bylo pořád divně, tak jsem chtěla omezit svůj pobyt mimo Tuomio na oběd s Fandou na UTA. Když mi přišla SMSka, jestli se můžu nachystat, přestalo mi být zle.

Musím se přiznat, že jsem nebyla hodná. Přemluvila jsem Agi, aby jela s nama, místo aby šla na finštinu. Jenomže ona z toho stejně kredity neměla, takže... Po cestě jsme nabrali ještě Alexe (UK) a mohli jsme vyrazit.

Náš cíl nebyl jasný nikomu z nás. Nápad "Jeďme do Nokie" bych uvítala víc o měsíc dřív, ale zase chápu pocity těch, co ještě nevzali svoji Nokiu "domů". Když má něco tak známé jméno a je to tak blízko, tak by byl přece hřích tam nejet už jenom pro ten pocit. No a s našimi zkušenostmi jsme most s výhledem na tovární ostrov našli poměrně snadno, otočili se a jeli zpátky. Teda zpátky - zpátky přes most, abysme to jediné, co stojí za podívání v Nokii, viděli dvakrát. Jenom "Všichni se podívejte doleva" nefungovalo, protože Alex seděl v protisměru. No a kam jsme jeli potom, to je všem záhadou. Většinou doleva, občas doprava, prostě jak jsme to zrovna cítili, že by mohlo fungovat. Než nás jakési doleva zavedlo na polňačku dost mimo civilizaci. Fanda, který se zrovna vrátil z Litvy, říkal, že to vypadá podobně. Z čehož vznikla teorie, že jsme projeli teleportem a ocitli se v Litvě.

První zastávku jsme si udělali u jakéhosi jezera (věděli jste, že v Litvě je jich tolik jako ve Finsku?), přeskákali pár kamenů a zavřeli se zase zpátky do auta, protože tam hrozně foukalo. A v autě v party room (zadní část za řidičem měla uspořádání spíš jak kupéčko ve vlaku) nás čekala svačinka. Pak jsme náhodným systémem dojeli kamsi k obrovskému dřevěnému domu, v okolí se pásly kozy, nikde ani noha...a protože cesta dál nevedla, pokračovali jsme opačným směrem k maličké vesničce, kde stály domy opačné velikosti. Většina z nás by mohla dosáhnout na vrchol střechy (Ok, nejspíš ne Agi a nejspíš ne Edward, ale bylo nás pět...). Nakonec jsme zastavili kdesi u nádraží, přeběhli koleje a slezli dole k jezeru, hodili pár žabek (teda já jsem hodila tak akorát cihlu) a pak Edward dostal super nápad zatáhnout za nějaký řetěz. Vytáhl past na ryby - kurnik, jsme si mohli udělat grilovačku... No a pak jsme byli najednou zpátky na normální cestě, cedule ukazovaly směr Tampere, tak jsme zamířili domů. S menší nehodou. Nemůžu říct, že bysme bourali, protože ani jednomu vozu se nic viditelného nestalo, ale nejspíš jsme lehce ťukli do toho auta před nama. Řidič byl v naprostém klidu, vzal si Edwardovo číslo občanky pro pojišťovnu (ale ani ne adresu nebo něco podobného) a nakonec ho poplácal po rameni. Když jsme se ptali, jestli ho pozval na večeři, tak řekl, že skoro. Fini...

 A protože si můžem půjčit auto víc než jednou, a protože příležitostí udělat to podruhé ubývá, zopakovali jsme si výlet ve více lidech (a trochu s programem) včera. Oproti původní sestavě Alex nemohl, ale namísto něho jel Veikko (FIN), Ciosa (IRL), Bekki (CAN) a Ieva (LIT). Spářka mohla začít! Nejdřív jsme ale potřebovali doplnit zásoby jídla a pití, takže jsme zastavili u opuštěného K-marketu (byl natolik opuštěný, že tam personál nemluvil anglicky) a protože tam prodávali pohledy, poslali jsme si navzájem pozdravy domů. Vyptali jsme si od prodavaček propisku a když jsem ji chtěla vrátit, tak že nenene, to je dobrý. Jedinou anglickou větou se mě zeptala, odkud su, Czech republic už jí nic neříkalo, ale naštěstí moje finština disponuje i slovem Tsekki. Dostala jsem za to extra pohlednici gratis a taky nějakou mapu, která jak mě tak napadá zůstala v autě... Způsobili jsme ale všeobecný poprask, protože nějaký kluk před obchodem nás pozoroval a pak se nás optal taky, odkud jsme. Odpověď "tak různě z Evropy a z Kanady" ho trochu zaskočila, že se zeptal eště, co tam chceme (rozhodně ne ve zlém, zvědavost). Copak můžem zato, že to bylo po cestě? :)

Když bylo na čase poobědvat, zajeli jsme k náhodnému jezeru. Na molu se opaloval (ano, to je to, co jsme tady ve Finsku děláme, když v ČR prší) polonahý Fin dávno za padesátkou, kolem pár chat, vypadalo to dost soukromě. Když jsme vyskákali s auta, ten Fin se zvedl a šel k nám. Chtěli jsme se zeptat, jestli tam nebudem vadit, ale Veikko říkal, že to je v pohodě. Ten Fin se nám nakonec vyhnul a my jsme šli zkusit, jaká je voda, a namočit si kotníky. Fanda si je namočil až po krk a Edwardovi a mně pomohla k mokrým zádům cákající Ieva. Musí se jí ale nechat, že se pak koupala celá a ještě k tomu v hadrech.

Blížil se další Fin. Takže asi jsme tam fakt vadili, no neva, najdem si další jezero, ve Finsku je jich kolem 200000... "Tam na molu je lepší voda a jestli chcete jít do sauny, tak je zrovna nahřátá." Z tohoto se mi má chtít domů?

Na molu jsme si udělali piknik, slunko svítilo, ani ta voda nebyla tak studená, jak byste čekali, když před měsícem teprv roztálo, hrozně příjemné to bylo. Když za náma přišel další Fin nám ukázat, kde je záchod, už nás to nemělo překvapit. Překvapilo. My jsme zvyklí čekat problémy, Fini jsou zvyklí být v pohodě.

Pak jsme vyrazili směr národní park Seitseminen krásnou zelenou krajinou s občasnou skupinkou červených dřevěných domečků. V takových minivesničkách asi musíte víc dbát na dobré vztahy se sousedy...V národním parku jsme udělali dva okruhy - jeden kratší na místo, kde si nepamatuju, co přesně jsme měli vidět (v každém případě jsem si fakt vychutnávala nádherné ticho, divoce popadané stromy, vřesoviště i stezky přes rašelinu), druhý okruh začínal na staré farmě, která byla postavená na kamenech vlastně ve vzduchu. Vevnitř to vypadalo jak na selské usedlosti z konce 19. století, v chlívku byly dokonce slepice a kohout, jehož vzhled by záviděl kdekterý vesničan. Z farmy jsme pokračovali na místo, kde rostly až 400 let staré borovice. Možná kmeny nebyly tak tlusté, tak by středoevropan očekával (ale tady je vlastně zima), nicméně nahoře v koruně rostly divoce pokroucené větve a některé stromy se začaly jakoby točit do spirály. Zajímavé místo. Škoda, že jsme tam někde nemohli přespat - ve Finsku se může v národním parku jak tábořit, tak dokonce rozdělávat oheň, tady lidem věří, že po sobě nenechají bordel...a oni to v 99% případů fakt neudělají. Jenom Edward musel vrátit auto do večera. I tak bylo super, že si ho mohl půjčit...

Úžasný způsob, jak strávit odpoledne, skvělá společnost a ze všeho nejlepší byla ta svoboda, s jakou jsme se toulali kdesi uprostřed ničeho (btw u prvního výletu jsem označila na picase místo pořízení jako nowhere, ze srandy jsem zatrhla možnost "Ukázat na mapě" a značka se objevila v Oklahomě...), prostě dělej, co tě zrovna napadne... Docela nápadně mi to připomíná celý život na Erasmu. A bude mi to jaksi chybět...



jajinka

Je príma být doma

Hlavně, když o tom chcete psát po dvou týdnech, kdy si uvědomíte, že se váš život ve finském "doma" nebezpečně blíží ke konci a že vám bude strašně chybět. Řekla bych "co už", ale vím, že vyrovnat se s opravdovým koncem bude na víc než pouhá dvě slova.

Odjezd z Finska nebyl lehký. Zaprvní to bylo trochu stresující kvůli sopce, která neměla dávno od své poslední aktivity a hlavně všichni hrozili výbuchem té větší kamošky. Zadruhé to znamenalo zmeškat Vappu jakožto asi největší finskou spářku v roce (přesný význam neznám, má to něco společného s koncem semestru vysokoškoláků, ale prakticky to probíhá tak, že se celé Tampere - potažmo Finsko - hromadně ožere. Těžiště finských oslav bývá Tammerkoski - řeka spojující obě jezera. Aspoň pak mají ryby co žrat...). Zatřetí moje připravenost na zkoušku se nezdála být více než dostatečnou. A hlavně, jet domů znamenalo ukrojit týden z posledních pár dní. A že teď má cenu každá minuta. Ale jak říká Edward, občas musíš udělat něco pitomého, abys dostal, co chceš. Tak doufám, že se ta blbá zkouška povedla (teda podle percentilu vím, že jo. Teď už jenom zjistit, jestli je s takovým povedením spokojená i FSS).

Aspoň finské počasí mi přálo - vyprovodila mě mlha a osm stupňů, z toho se dobře utíká. A cesta se taky dala v pohodě zvládnout, ve Frankfurtu jsem měla něco málo přes hodinku na přestup, takže moje lety i s tou pauzou trvaly kolem šesti hodin. Taky jsem tam potkala Milese (CHI) z pátého patra, který letěl náhodou stejným letadlem z Tampere a druhý den pokračoval do Prahy. Do Brna se mu nechtělo, hm.

Dvě historky z letadla:
#1 Sotva jsme při letu Tampere - Frankfurt byli v nějaké té rozumné výšce, že jsme se mohli odpoutat (nevím, proč bych to měla dělat, ale dost lidí se na to očividně třepe), někteří lidi okamžitě vystartovali na záchod. Seděla jsem dost vepředu, takže jsem měla přehled :). Jedna z těch dotyčných, co po patnácti minutách ve vzduchu nemohli vydržet, měla dost zapamatovatelný vzhled. Takže když jsem ji viděla za hodinu přešlapovat podruhé, docela mě to překvapilo (neměla totiž vzhled pětiletého děcka, k pětce by se měla přidat nula a eště by to nejspíš bylo málo). Jenomže ona šla i potřetí! Tak nevím, možná začínám chápat tu pitomou reklamu na Urinal.
#2 V letadle do Bratislavy za mnou seděli nějací Slováci a celou dobu mleli. A víte co? Byla to hrozná otrava jim rozumět. Angličtinu pořád umím vyfiltrovat, že prostě vypnu a nerozumím. U finštiny nic filtrovat nemusím, tam nerozumím tak nějak přirozeně :) (i když jsem dostala z finského kurzu za 5, což je tady nejlepší známka). Slovenštinu filtrovat neumím. A ta baba byla hrozně blbá. Určitě si umíte představit lepší dvě hodiny, než když je strávíte nad přemýšlením, jak je někdo blbý...

V Bratislavě na mě čekala rodinná delegace s českým lepeňákem, dostala jsem českou pusu (žádné západní třikrát na líčko) a vyrazili jsme eště víc k domovu. Bylo to zvláštní. Po cestě nikde žádné jezera, zato jsem po čtyřech měsících viděla větrolam.

Doma všecko zůstalo při starém. Dokonce jsem měla pocit, že v koupelně na poličce jsou stejně poskládané šampony, jak když jsem odjížděla. Jenom jsem najednou neměla vychytané místo, odkud poteče moje požadovaná teplota vody, kliky od dveří byly jiného tvaru a výšky než ty naše v Tuomiu a při první noci po čtyřech měsících v nejlepší posteli na světě jsem odmítla svůj starý polštář, protože jsem si zvykla spát skoro na rovném.

Samozřejmě setkání s blízkýma lidma bylo moc hezké. Hlavně ten pocit, že se nic nezměnilo. A asi i to, že na vás doma někdo čeká.

O něco míň příjemné bylo setkání s pracovníkama služeb. Jediné, co jsem slyšela od prodavačky v obchodě, byla cena. Poděkovat a pozdravit jsem musela sama. Hyvä. Na obecní úřad jsem vyrazila za účelem vyřízení volebního průkazu, v kanceláři jsem vysvětlila situaci a bez odpovědi na pozdrav jsem poslouchala minutu mlčení a pak "Tady ten pán byl před vama". Vtipnost situace kulminovala, když paní referentka nemohla najít prázdný formulář dokonce ani na PC/internetu, tak opisovala ručně nějakou starou žádost. No ale volební průkaz mi došel dneska, takže příští týden hurá do Helsinek na ambasádu :)

Co mně ale zklamalo, tak v Brně v hospodě neměli kofolu! Tak jsem se těšila a nakonec jsem si musela dát pivo. Zase na druhou stranu, to pivo mělo pěnu.

Venku jsem si připadala jako v pohádce. Oproti Finsku to byl pořádný rozdíl - všecko rozkvetlé (dokonce i nějaký ten strom na prvomájovou pusu), voňavé, bzučící, v Brně svítila teplota 27°C a mně proběhlo hlavou, že do tolika už umím počítat jenom v eurech (i když aktuálně můžu říct, že zatímco v ČR řádí povodně, vysoké teploty dorazily i na sever a my tu chodíme na pláž v plavkách a noční pikniky v mikině).

Ten týden utekl rychleji, než jsem si myslela, a za chvilku byl čas jet zase "domů". A jak se mojí dušičce nechtělo opouštět Tampere, mojemu tělu se nechtělo z Česka (ani když jsem dostala smsku, že zítra konečně budu zpátky). V noci z neděle na pondělí jsem dostala horečku a do Brna jsem odjela s 38°. Moje první zastávka byla v lékárně pro paralen a céčko. No a samozřejmě díky této skutečnosti byla noc ve Frankfurtu na letišti ještě horší, než jsem předtím čekala. Ještěže tam byla Peťa, co studovala v Tampere semestr přede mnou, a aspoň jsme si mohly dělat společnost.

Finsko mě přivítalo studeným větrem a vlhkým počasím, a já jsem to vzala přes Hesburger do postele. Vzbudila jsem se kolem deváté večer, v pokoji byla Agi, za chvilku došel Edward a Fanda a my jsme nad pohárkem moravského vína prokecali několik hodin. Ostatně jsem měla slíbené, že až se vrátím, tak to oslavíme (s dodatkem - s českým jídlem :)).

Teď abych se začala pomalu chystat na další výlet do rodné domoviny, ale od té doby budu jezdit na návštěvu do Finska...

jajinka