Když jsem se vrátila zpátky do Tampere, Edward na druhý den naplánoval roadtrip, protože studenti programu Art and Media si můžou půjčit dodávku (foťák, ateliér...). Když mi o tom říkal, se zvýšenou teplotou jsem odpověděla, že uvidím. Ráno mi bylo pořád divně, tak jsem chtěla omezit svůj pobyt mimo Tuomio na oběd s Fandou na UTA. Když mi přišla SMSka, jestli se můžu nachystat, přestalo mi být zle.Musím se přiznat, že jsem nebyla hodná. Přemluvila jsem Agi, aby jela s nama, místo aby šla na finštinu. Jenomže ona z toho stejně kredity neměla, takže... Po cestě jsme nabrali ještě Alexe (UK) a mohli jsme vyrazit.
Náš cíl nebyl jasný nikomu z nás. Nápad "Jeďme do Nokie" bych uvítala víc o měsíc dřív, ale zase chápu pocity těch, co ještě nevzali svoji Nokiu "domů". Když má něco tak známé jméno a je to tak blízko, tak by byl přece hřích tam nejet už jenom pro ten pocit. No a s našimi zkušenostmi jsme most s výhledem na tovární ostrov našli poměrně snadno, otočili se a jeli zpátky. Teda zpátky - zpátky přes most, abysme to jediné, co stojí za podívání v Nokii, viděli dvakrát. Jenom "Všichni se podívejte doleva" nefungovalo, protože Alex seděl v protisměru. No a kam jsme jeli potom, to je všem záhadou. Většinou doleva, občas doprava, prostě jak jsme to zrovna cítili, že by mohlo fungovat. Než nás jakési doleva zavedlo na polňačku dost mimo civilizaci. Fanda, který se zrovna vrátil z Litvy, říkal, že to vypadá podobně. Z čehož vznikla teorie, že jsme projeli teleportem a ocitli se v Litvě.
První zastávku jsme si udělali u jakéhosi jezera (věděli jste, že v Litvě je jich tolik jako ve Finsku?), přeskákali pár kamenů a zavřeli se zase zpátky do auta, protože tam hrozně foukalo. A v autě v party room (zadní část za řidičem měla uspořádání spíš jak kupéčko ve vlaku) nás čekala svačinka. Pak jsme náhodným systémem dojeli kamsi k obrovskému dřevěnému domu, v okolí se pásly kozy, nikde ani noha...a protože cesta dál nevedla, pokračovali jsme opačným směrem k maličké vesničce, kde stály domy opačné velikosti. Většina z nás by mohla dosáhnout na vrchol střechy (Ok, nejspíš ne Agi a nejspíš ne Edward, ale bylo nás pět...). Nakonec jsme zastavili kdesi u nádraží, přeběhli koleje a slezli dole k jezeru, hodili pár žabek (teda já jsem hodila tak akorát cihlu) a pak Edward dostal super nápad zatáhnout za nějaký řetěz. Vytáhl past na ryby - kurnik, jsme si mohli udělat grilovačku... No a pak jsme byli najednou zpátky na normální cestě, cedule ukazovaly směr Tampere, tak jsme zamířili domů. S menší nehodou. Nemůžu říct, že bysme bourali, protože ani jednomu vozu se nic viditelného nestalo, ale nejspíš jsme lehce ťukli do toho auta před nama. Řidič byl v naprostém klidu, vzal si Edwardovo číslo občanky pro pojišťovnu (ale ani ne adresu nebo něco podobného) a nakonec ho poplácal po rameni. Když jsme se ptali, jestli ho pozval na večeři, tak řekl, že skoro. Fini...
A protože si můžem půjčit auto víc než jednou, a protože příležitostí udělat to podruhé ubývá, zopakovali jsme si výlet ve více lidech (a trochu s programem) včera. Oproti původní sestavě Alex nemohl, ale namísto něho jel Veikko (FIN), Ciosa (IRL), Bekki (CAN) a Ieva (LIT). Spářka mohla začít! Nejdřív jsme ale potřebovali doplnit zásoby jídla a pití, takže jsme zastavili u opuštěného K-marketu (byl natolik opuštěný, že tam personál nemluvil anglicky) a protože tam prodávali pohledy, poslali jsme si navzájem pozdravy domů. Vyptali jsme si od prodavaček propisku a když jsem ji chtěla vrátit, tak že nenene, to je dobrý. Jedinou anglickou větou se mě zeptala, odkud su, Czech republic už jí nic neříkalo, ale naštěstí moje finština disponuje i slovem Tsekki. Dostala jsem za to extra pohlednici gratis a taky nějakou mapu, která jak mě tak napadá zůstala v autě... Způsobili jsme ale všeobecný poprask, protože nějaký kluk před obchodem nás pozoroval a pak se nás optal taky, odkud jsme. Odpověď "tak různě z Evropy a z Kanady" ho trochu zaskočila, že se zeptal eště, co tam chceme (rozhodně ne ve zlém, zvědavost). Copak můžem zato, že to bylo po cestě? :)Když bylo na čase poobědvat, zajeli jsme k náhodnému jezeru. Na molu se opaloval (ano, to je to, co jsme tady ve Finsku děláme, když v ČR prší) polonahý Fin dávno za padesátkou, kolem pár chat, vypadalo to dost soukromě. Když jsme vyskákali s auta, ten Fin se zvedl a šel k nám. Chtěli jsme se zeptat, jestli tam nebudem vadit, ale Veikko říkal, že to je v pohodě. Ten Fin se nám nakonec vyhnul a my jsme šli zkusit, jaká je voda, a namočit si kotníky. Fanda si je namočil až po krk a Edwardovi a mně pomohla k mokrým zádům cákající Ieva. Musí se jí ale nechat, že se pak koupala celá a ještě k tomu v hadrech.
Blížil se další Fin. Takže asi jsme tam fakt vadili, no neva, najdem si další jezero, ve Finsku je jich kolem 200000... "Tam na molu je lepší voda a jestli chcete jít do sauny, tak je zrovna nahřátá." Z tohoto se mi má chtít domů?
Na molu jsme si udělali piknik, slunko svítilo, ani ta voda nebyla tak studená, jak byste čekali, když před měsícem teprv roztálo, hrozně příjemné to bylo. Když za náma přišel další Fin nám ukázat, kde je záchod, už nás to nemělo překvapit. Překvapilo. My jsme zvyklí čekat problémy, Fini jsou zvyklí být v pohodě.
Pak jsme vyrazili směr národní park Seitseminen krásnou zelenou krajinou s občasnou skupinkou červených dřevěných domečků. V takových minivesničkách asi musíte víc dbát na dobré vztahy se sousedy...V národním parku jsme udělali dva okruhy - jeden kratší na místo, kde si nepamatuju, co přesně jsme měli vidět (v každém případě jsem si fakt vychutnávala nádherné ticho, divoce popadané stromy, vřesoviště i stezky přes rašelinu), druhý okruh začínal na staré farmě, která byla postavená na kamenech vlastně ve vzduchu. Vevnitř to vypadalo jak na selské usedlosti z konce 19. století, v chlívku byly dokonce slepice a kohout, jehož vzhled by záviděl kdekterý vesničan. Z farmy jsme pokračovali na místo, kde rostly až 400 let staré borovice. Možná kmeny nebyly tak tlusté, tak by středoevropan očekával (ale tady je vlastně zima), nicméně nahoře v koruně rostly divoce pokroucené větve a některé stromy se začaly jakoby točit do spirály. Zajímavé místo. Škoda, že jsme tam někde nemohli přespat - ve Finsku se může v národním parku jak tábořit, tak dokonce rozdělávat oheň, tady lidem věří, že po sobě nenechají bordel...a oni to v 99% případů fakt neudělají. Jenom Edward musel vrátit auto do večera. I tak bylo super, že si ho mohl půjčit...
Úžasný způsob, jak strávit odpoledne, skvělá společnost a ze všeho nejlepší byla ta svoboda, s jakou jsme se toulali kdesi uprostřed ničeho (btw u prvního výletu jsem označila na picase místo pořízení jako nowhere, ze srandy jsem zatrhla možnost "Ukázat na mapě" a značka se objevila v Oklahomě...), prostě dělej, co tě zrovna napadne... Docela nápadně mi to připomíná celý život na Erasmu. A bude mi to jaksi chybět...
jajinka
Žádné komentáře:
Okomentovat