středa 23. června 2010

This is the end


Vím, že tohle asi lidi doma nechcou slyšet, ale ještě tak týden před odjezdem byl návrat domů to poslední, co jsem chtěla. Od té doby, co odjela Agi, se ale něco zlomilo. Agi nebyla jediná, kdo odjel. Vlastně jsem musela říct "see you" skoro všem, které jsem měla fakt ráda a přitom zůstat čím dál víc sama v Tuomiu. To, co se dřív jevilo jako supr nápad (tedy odjet co nejpozději), pozbylo všechnu suprovost, když jsem si uvědomila, jak divný týden mě čeká.

Tak jo, nechci opomenout návštěvu Pohárků, která byla moc fajn. Potkali jsme se v nedělu kolem desáté v Helsinkách, což pro mě znamenalo vstávat na autobus 7,50. A když jdete spát za světla (ok, ve Finsku to není problém, když se vlastně pořádně nestmívá, ale v tu dobu už by myslim bylo světlo aj u nás), tak přezdívka situace jako "hangover suicide" je docela výstižná. Agi, Marysia (POL) a Alex měli rozlučku... Pořád jsem ale měla tak dvouhodinovou spánkovou výhodu před Kristýnkou, Marťou a Zdeňou a ten hangover se mě samozřejmě netýkal :)

V Helsinkách jsme posvačili na střeše kostela vytesaného do skály, děcka mi dovezly kus nejlepšího žvance pod sluncem - CHLEBA! Prej už byl starý a ne dobrý... Ale sorry, po půl roce ve Finsku vím líp, co je to špatný chleba :) Další zastávka byl Olympijský stadion, Sibeliův památník a procházka po pobřeží, v centru jsme potkali Edwarda, Ciosu (IRL) a Bekki (CAN), přičemž Edward byl rozpoznán okamžitě podle způsobu, jakým přecházel zelenou (ale o tom někdy příště a nejspíš anglicky). Pak se ozval hlad, namířili jsme do Golden RAX na neomezenou žranicu, nakonec se stavili do lutheránské a pravoslavné katedrály a skoro nestihli vlak. Skoro.

Při daném stavu únavy bych fakt nečekala, jak se vyvine večer. Jako jo, hráli jsme hokej, ale zase v málo lidech se blbě fandí. Teda když si myslíte, že šest Čechů je málo. A když se k tomu přidají kromě Rusky Zoe úplně všichni, kteří se v tu dobu nachází v common room na třetím patře, dostanete nádhernou pročeskou atmosféru, že je vlastně úplně jedno, jak kdo hraje. Můj nejlepší hokej v životě, a to jsem sledovala dohromady tak pět minut...No a pak se stačilo ztratit taky na pět minut a common room získal aroma curry, lokální povodeň, šlehačkovou dekoraci a sekuriťáka. Tentokrát ale "Vartija" pochopil, že přišel ve fázi spářky, kdy po sobě uklízíme (ne, nechtěli jsme přivodit uklizečkám infarkt, přece jenom si už užily dost...).

Pondělek celý propršel (takže nějaká prohlídka sice byla, ale slunko by nás všechny potěšilo víc) a do plánů nesedlo ani to, že public sauna, do které jsem měla volnou polovičku permanentky, byla mimořádně zavřená. Naštěstí jsem z hodin s Markkem věděla, kde najít nejstarší public saunu ve Finsku, zkusili jsme tam pro jistotu zavolat a sice to bylo dost drahé, ale zážitek stál za to. Sauna byla oddělená, takže pěkně na hambato. Místo sprch společná káď, kam pořád tekla voda, a pokud se chceš umýt, tak za pomoci kýblu nebo žufánku. Sauna nebyla nijak uzavřená, stačilo vyjít nahoru po pár schodkách. Když jsme ale potřebovali utéct, protože nějaký šílený Fin chrstl na kameny (nebo podle vůně na dřevěné uhlí na kamnech) fakt nerozumné množství vody, zdálo se to strašně daleko dolů do normální teploty. Všechno vypadalo hrozně staře, pochopitelně, ale mělo to svoje kouzlo... Ještě jedno "poprvé" jsem v pondělí měla. Okoštovala jsem tu jejich slavnou mustaa makkaru. Je to něco jako rýžové jelito připravené na oleji a podávané s marmeládou z "lingonberry" - něco jako brusinky, ale nemyslím, že pro to máme český ekvivalent. Chtěla jsem soba, no ale taky to bylo typicky finské. Večer návštěva oblíbené hospody Groove, s většinou "mých" lidí naposled...A pak poslední good night, girlS.

Ránem začal můj nejhorší den na Erasmu. Protože holka, která byla prvním člověkem ráno a posledním večer, kterého jsem viděla, odjela. Nejenže jsem si za pět měsíců hodně zvykla, já jsem ji měla fakt hodně ráda. A pořád mi chybí její good morning (ač v jedenáct), všechny ty blbosti, co jsme spolu dělaly, palačinky, oblíbené songy...chybí mi moje maďarská sestra. Naštěstí jsem měla do večera ještě moravskou společnost (i když pro ně asi moje společnost zrovna veselá nebyla), dokonce i počasí se umoudřilo, tak jsme si dali okruh po pobřeží jižního jezera, přes pláž, věž Pyynikki, Finlayson a pak byl čas zamávat i jim. Večer měl právo stát úplně za nic, sílu přátelství ale poznáte, když vám není úplně hej. Mně pomohl Fanda a Edward. Ještě s dalšíma pár přeživšíma jsme utopili smutky ve flašce fisu, i první půlka Zdeňové slivovice vzala za své. Večer končil běháním po stolech (nebo to byly irské tance?) a v docela dobré náladě. Edward si přestěhoval madračku ke mně a na Agině posteli spal Fanda. Jak jsem byla ráda, že jsem první noc nemusela spát sama... Kiitos, kluci...

Pak přijeli Edwardovi rodiče (hurá, příležitost, jak spotřebovat sauna kartu, až na to, že taťkovi Scholtensovi to nedělalo dobře od srdce), večer jsem měla jednu z posledních příležitostí vařit pro někoho, tedy pro ně, a pak mi odvezli nejlepšího kamaráda posledních pěti měsíců. Edward si svůj odjezd náležitě užil. Uklízečky asi míň. Začínalo to ale být zatraceně divné... Přijeli Fandovi rodiče, odjeli i s Fandou. Všichni odjížděli. Poslední oběd s Bartem. Poslední oběd s Juhou. Později než já už odjela jenom Aida a Ieva (LIT) - a teoreticky Edward, který se vrátil z Ruska rozloučit se a pokračoval na dvoutýdenní saunatour po Finsku. To pak přijdete na to, že je čas jet domů. I sebelepší Erasmus musel jednou skončit...

I když jsem měla co dělat, dost jsem se poslední dny toulala. Poslední noc (bez absolutní tmy) třeba s Ievou, ale taky dost sama. Zaprvé nebylo už moc s kým, zadruhé jsem se chtěla "rozloučit" s městem, které jsem si během posledních týdnů fakt zamilovala. Město, které je otevřené lidem, které vám dovolí užít si absolutní svobodu a dýchat volněji než kdekoliv jinde na světě. Nejspíš je na mojí lásce k Tampere podepsaná i láska k lidem, které jsem tam poznala, nicméně vím, že se vrátím. Ukázat svým dětem, kde jejich maminka byla dokonale šťastná.

Poslední vzpomínka na můj finský domov jsou Edwardovy modré oči. Pak bylo potřeba otřít slzy a mezitím už vlak opustil Tampere...



jajinka

sobota 29. května 2010

Veď mě dál, cesto má...

Když jsem se vrátila zpátky do Tampere, Edward na druhý den naplánoval roadtrip, protože studenti programu Art and Media si můžou půjčit dodávku (foťák, ateliér...). Když mi o tom říkal, se zvýšenou teplotou jsem odpověděla, že uvidím. Ráno mi bylo pořád divně, tak jsem chtěla omezit svůj pobyt mimo Tuomio na oběd s Fandou na UTA. Když mi přišla SMSka, jestli se můžu nachystat, přestalo mi být zle.

Musím se přiznat, že jsem nebyla hodná. Přemluvila jsem Agi, aby jela s nama, místo aby šla na finštinu. Jenomže ona z toho stejně kredity neměla, takže... Po cestě jsme nabrali ještě Alexe (UK) a mohli jsme vyrazit.

Náš cíl nebyl jasný nikomu z nás. Nápad "Jeďme do Nokie" bych uvítala víc o měsíc dřív, ale zase chápu pocity těch, co ještě nevzali svoji Nokiu "domů". Když má něco tak známé jméno a je to tak blízko, tak by byl přece hřích tam nejet už jenom pro ten pocit. No a s našimi zkušenostmi jsme most s výhledem na tovární ostrov našli poměrně snadno, otočili se a jeli zpátky. Teda zpátky - zpátky přes most, abysme to jediné, co stojí za podívání v Nokii, viděli dvakrát. Jenom "Všichni se podívejte doleva" nefungovalo, protože Alex seděl v protisměru. No a kam jsme jeli potom, to je všem záhadou. Většinou doleva, občas doprava, prostě jak jsme to zrovna cítili, že by mohlo fungovat. Než nás jakési doleva zavedlo na polňačku dost mimo civilizaci. Fanda, který se zrovna vrátil z Litvy, říkal, že to vypadá podobně. Z čehož vznikla teorie, že jsme projeli teleportem a ocitli se v Litvě.

První zastávku jsme si udělali u jakéhosi jezera (věděli jste, že v Litvě je jich tolik jako ve Finsku?), přeskákali pár kamenů a zavřeli se zase zpátky do auta, protože tam hrozně foukalo. A v autě v party room (zadní část za řidičem měla uspořádání spíš jak kupéčko ve vlaku) nás čekala svačinka. Pak jsme náhodným systémem dojeli kamsi k obrovskému dřevěnému domu, v okolí se pásly kozy, nikde ani noha...a protože cesta dál nevedla, pokračovali jsme opačným směrem k maličké vesničce, kde stály domy opačné velikosti. Většina z nás by mohla dosáhnout na vrchol střechy (Ok, nejspíš ne Agi a nejspíš ne Edward, ale bylo nás pět...). Nakonec jsme zastavili kdesi u nádraží, přeběhli koleje a slezli dole k jezeru, hodili pár žabek (teda já jsem hodila tak akorát cihlu) a pak Edward dostal super nápad zatáhnout za nějaký řetěz. Vytáhl past na ryby - kurnik, jsme si mohli udělat grilovačku... No a pak jsme byli najednou zpátky na normální cestě, cedule ukazovaly směr Tampere, tak jsme zamířili domů. S menší nehodou. Nemůžu říct, že bysme bourali, protože ani jednomu vozu se nic viditelného nestalo, ale nejspíš jsme lehce ťukli do toho auta před nama. Řidič byl v naprostém klidu, vzal si Edwardovo číslo občanky pro pojišťovnu (ale ani ne adresu nebo něco podobného) a nakonec ho poplácal po rameni. Když jsme se ptali, jestli ho pozval na večeři, tak řekl, že skoro. Fini...

 A protože si můžem půjčit auto víc než jednou, a protože příležitostí udělat to podruhé ubývá, zopakovali jsme si výlet ve více lidech (a trochu s programem) včera. Oproti původní sestavě Alex nemohl, ale namísto něho jel Veikko (FIN), Ciosa (IRL), Bekki (CAN) a Ieva (LIT). Spářka mohla začít! Nejdřív jsme ale potřebovali doplnit zásoby jídla a pití, takže jsme zastavili u opuštěného K-marketu (byl natolik opuštěný, že tam personál nemluvil anglicky) a protože tam prodávali pohledy, poslali jsme si navzájem pozdravy domů. Vyptali jsme si od prodavaček propisku a když jsem ji chtěla vrátit, tak že nenene, to je dobrý. Jedinou anglickou větou se mě zeptala, odkud su, Czech republic už jí nic neříkalo, ale naštěstí moje finština disponuje i slovem Tsekki. Dostala jsem za to extra pohlednici gratis a taky nějakou mapu, která jak mě tak napadá zůstala v autě... Způsobili jsme ale všeobecný poprask, protože nějaký kluk před obchodem nás pozoroval a pak se nás optal taky, odkud jsme. Odpověď "tak různě z Evropy a z Kanady" ho trochu zaskočila, že se zeptal eště, co tam chceme (rozhodně ne ve zlém, zvědavost). Copak můžem zato, že to bylo po cestě? :)

Když bylo na čase poobědvat, zajeli jsme k náhodnému jezeru. Na molu se opaloval (ano, to je to, co jsme tady ve Finsku děláme, když v ČR prší) polonahý Fin dávno za padesátkou, kolem pár chat, vypadalo to dost soukromě. Když jsme vyskákali s auta, ten Fin se zvedl a šel k nám. Chtěli jsme se zeptat, jestli tam nebudem vadit, ale Veikko říkal, že to je v pohodě. Ten Fin se nám nakonec vyhnul a my jsme šli zkusit, jaká je voda, a namočit si kotníky. Fanda si je namočil až po krk a Edwardovi a mně pomohla k mokrým zádům cákající Ieva. Musí se jí ale nechat, že se pak koupala celá a ještě k tomu v hadrech.

Blížil se další Fin. Takže asi jsme tam fakt vadili, no neva, najdem si další jezero, ve Finsku je jich kolem 200000... "Tam na molu je lepší voda a jestli chcete jít do sauny, tak je zrovna nahřátá." Z tohoto se mi má chtít domů?

Na molu jsme si udělali piknik, slunko svítilo, ani ta voda nebyla tak studená, jak byste čekali, když před měsícem teprv roztálo, hrozně příjemné to bylo. Když za náma přišel další Fin nám ukázat, kde je záchod, už nás to nemělo překvapit. Překvapilo. My jsme zvyklí čekat problémy, Fini jsou zvyklí být v pohodě.

Pak jsme vyrazili směr národní park Seitseminen krásnou zelenou krajinou s občasnou skupinkou červených dřevěných domečků. V takových minivesničkách asi musíte víc dbát na dobré vztahy se sousedy...V národním parku jsme udělali dva okruhy - jeden kratší na místo, kde si nepamatuju, co přesně jsme měli vidět (v každém případě jsem si fakt vychutnávala nádherné ticho, divoce popadané stromy, vřesoviště i stezky přes rašelinu), druhý okruh začínal na staré farmě, která byla postavená na kamenech vlastně ve vzduchu. Vevnitř to vypadalo jak na selské usedlosti z konce 19. století, v chlívku byly dokonce slepice a kohout, jehož vzhled by záviděl kdekterý vesničan. Z farmy jsme pokračovali na místo, kde rostly až 400 let staré borovice. Možná kmeny nebyly tak tlusté, tak by středoevropan očekával (ale tady je vlastně zima), nicméně nahoře v koruně rostly divoce pokroucené větve a některé stromy se začaly jakoby točit do spirály. Zajímavé místo. Škoda, že jsme tam někde nemohli přespat - ve Finsku se může v národním parku jak tábořit, tak dokonce rozdělávat oheň, tady lidem věří, že po sobě nenechají bordel...a oni to v 99% případů fakt neudělají. Jenom Edward musel vrátit auto do večera. I tak bylo super, že si ho mohl půjčit...

Úžasný způsob, jak strávit odpoledne, skvělá společnost a ze všeho nejlepší byla ta svoboda, s jakou jsme se toulali kdesi uprostřed ničeho (btw u prvního výletu jsem označila na picase místo pořízení jako nowhere, ze srandy jsem zatrhla možnost "Ukázat na mapě" a značka se objevila v Oklahomě...), prostě dělej, co tě zrovna napadne... Docela nápadně mi to připomíná celý život na Erasmu. A bude mi to jaksi chybět...



jajinka

čtvrtek 20. května 2010

Je príma být doma

Hlavně, když o tom chcete psát po dvou týdnech, kdy si uvědomíte, že se váš život ve finském "doma" nebezpečně blíží ke konci a že vám bude strašně chybět. Řekla bych "co už", ale vím, že vyrovnat se s opravdovým koncem bude na víc než pouhá dvě slova.

Odjezd z Finska nebyl lehký. Zaprvní to bylo trochu stresující kvůli sopce, která neměla dávno od své poslední aktivity a hlavně všichni hrozili výbuchem té větší kamošky. Zadruhé to znamenalo zmeškat Vappu jakožto asi největší finskou spářku v roce (přesný význam neznám, má to něco společného s koncem semestru vysokoškoláků, ale prakticky to probíhá tak, že se celé Tampere - potažmo Finsko - hromadně ožere. Těžiště finských oslav bývá Tammerkoski - řeka spojující obě jezera. Aspoň pak mají ryby co žrat...). Zatřetí moje připravenost na zkoušku se nezdála být více než dostatečnou. A hlavně, jet domů znamenalo ukrojit týden z posledních pár dní. A že teď má cenu každá minuta. Ale jak říká Edward, občas musíš udělat něco pitomého, abys dostal, co chceš. Tak doufám, že se ta blbá zkouška povedla (teda podle percentilu vím, že jo. Teď už jenom zjistit, jestli je s takovým povedením spokojená i FSS).

Aspoň finské počasí mi přálo - vyprovodila mě mlha a osm stupňů, z toho se dobře utíká. A cesta se taky dala v pohodě zvládnout, ve Frankfurtu jsem měla něco málo přes hodinku na přestup, takže moje lety i s tou pauzou trvaly kolem šesti hodin. Taky jsem tam potkala Milese (CHI) z pátého patra, který letěl náhodou stejným letadlem z Tampere a druhý den pokračoval do Prahy. Do Brna se mu nechtělo, hm.

Dvě historky z letadla:
#1 Sotva jsme při letu Tampere - Frankfurt byli v nějaké té rozumné výšce, že jsme se mohli odpoutat (nevím, proč bych to měla dělat, ale dost lidí se na to očividně třepe), někteří lidi okamžitě vystartovali na záchod. Seděla jsem dost vepředu, takže jsem měla přehled :). Jedna z těch dotyčných, co po patnácti minutách ve vzduchu nemohli vydržet, měla dost zapamatovatelný vzhled. Takže když jsem ji viděla za hodinu přešlapovat podruhé, docela mě to překvapilo (neměla totiž vzhled pětiletého děcka, k pětce by se měla přidat nula a eště by to nejspíš bylo málo). Jenomže ona šla i potřetí! Tak nevím, možná začínám chápat tu pitomou reklamu na Urinal.
#2 V letadle do Bratislavy za mnou seděli nějací Slováci a celou dobu mleli. A víte co? Byla to hrozná otrava jim rozumět. Angličtinu pořád umím vyfiltrovat, že prostě vypnu a nerozumím. U finštiny nic filtrovat nemusím, tam nerozumím tak nějak přirozeně :) (i když jsem dostala z finského kurzu za 5, což je tady nejlepší známka). Slovenštinu filtrovat neumím. A ta baba byla hrozně blbá. Určitě si umíte představit lepší dvě hodiny, než když je strávíte nad přemýšlením, jak je někdo blbý...

V Bratislavě na mě čekala rodinná delegace s českým lepeňákem, dostala jsem českou pusu (žádné západní třikrát na líčko) a vyrazili jsme eště víc k domovu. Bylo to zvláštní. Po cestě nikde žádné jezera, zato jsem po čtyřech měsících viděla větrolam.

Doma všecko zůstalo při starém. Dokonce jsem měla pocit, že v koupelně na poličce jsou stejně poskládané šampony, jak když jsem odjížděla. Jenom jsem najednou neměla vychytané místo, odkud poteče moje požadovaná teplota vody, kliky od dveří byly jiného tvaru a výšky než ty naše v Tuomiu a při první noci po čtyřech měsících v nejlepší posteli na světě jsem odmítla svůj starý polštář, protože jsem si zvykla spát skoro na rovném.

Samozřejmě setkání s blízkýma lidma bylo moc hezké. Hlavně ten pocit, že se nic nezměnilo. A asi i to, že na vás doma někdo čeká.

O něco míň příjemné bylo setkání s pracovníkama služeb. Jediné, co jsem slyšela od prodavačky v obchodě, byla cena. Poděkovat a pozdravit jsem musela sama. Hyvä. Na obecní úřad jsem vyrazila za účelem vyřízení volebního průkazu, v kanceláři jsem vysvětlila situaci a bez odpovědi na pozdrav jsem poslouchala minutu mlčení a pak "Tady ten pán byl před vama". Vtipnost situace kulminovala, když paní referentka nemohla najít prázdný formulář dokonce ani na PC/internetu, tak opisovala ručně nějakou starou žádost. No ale volební průkaz mi došel dneska, takže příští týden hurá do Helsinek na ambasádu :)

Co mně ale zklamalo, tak v Brně v hospodě neměli kofolu! Tak jsem se těšila a nakonec jsem si musela dát pivo. Zase na druhou stranu, to pivo mělo pěnu.

Venku jsem si připadala jako v pohádce. Oproti Finsku to byl pořádný rozdíl - všecko rozkvetlé (dokonce i nějaký ten strom na prvomájovou pusu), voňavé, bzučící, v Brně svítila teplota 27°C a mně proběhlo hlavou, že do tolika už umím počítat jenom v eurech (i když aktuálně můžu říct, že zatímco v ČR řádí povodně, vysoké teploty dorazily i na sever a my tu chodíme na pláž v plavkách a noční pikniky v mikině).

Ten týden utekl rychleji, než jsem si myslela, a za chvilku byl čas jet zase "domů". A jak se mojí dušičce nechtělo opouštět Tampere, mojemu tělu se nechtělo z Česka (ani když jsem dostala smsku, že zítra konečně budu zpátky). V noci z neděle na pondělí jsem dostala horečku a do Brna jsem odjela s 38°. Moje první zastávka byla v lékárně pro paralen a céčko. No a samozřejmě díky této skutečnosti byla noc ve Frankfurtu na letišti ještě horší, než jsem předtím čekala. Ještěže tam byla Peťa, co studovala v Tampere semestr přede mnou, a aspoň jsme si mohly dělat společnost.

Finsko mě přivítalo studeným větrem a vlhkým počasím, a já jsem to vzala přes Hesburger do postele. Vzbudila jsem se kolem deváté večer, v pokoji byla Agi, za chvilku došel Edward a Fanda a my jsme nad pohárkem moravského vína prokecali několik hodin. Ostatně jsem měla slíbené, že až se vrátím, tak to oslavíme (s dodatkem - s českým jídlem :)).

Teď abych se začala pomalu chystat na další výlet do rodné domoviny, ale od té doby budu jezdit na návštěvu do Finska...


jajinka

čtvrtek 22. dubna 2010

"I want to go to Finland." Rusko poprvé a naposled.


Asi týden před Velikonocemi jsme měli jakousi informační schůzku, kde nám všem sebrali pasy a slíbili shledání v autobuse do St. Petersburgu. A protože je to tu moje jediné ID, musela jsem jet do Ruska.

I za tak krátkou dobu v Schengenu člověk odvykne pasovým kontrolám, tohle byla navíc moje první cesta s vízem (proto samozřejmě ty caviky s pasem). Není to ale nic zvláštního...jenom otrava. Kontrola víza na finské straně, vyplnění jakéhosi imigračního lejstra, kontrola na ruské celnici a taky nám prohlídli autobus. Takového strachu, že by někdo chtěl jet načerno do Ruska?

Člověk asi čeká nějaký rozdíl okamžitě po přejezdu/přechodu čáry. On tam fakt byl. Ženská u přepážky na ruské straně hranice byla zřetelně nerudná, žádný pokus o angličtinu, dostat účet ve směnárně je taky nejspíš nadstandard a ještě jsme dostali pomalu vynadáno, že jsme se vůbec dovolili zeptat. Krajina se moc nezměnila, jeli jsme ale pořád po celkem přijatelné asfaltce někde lesem, takže nějaký extra vhled do ruského venkova jsme neměli. Až na to, že kolem silnic byl neskutečný bordel, vlastně jako bysme tři hodiny projížděli skládkou...

Do Petersburgu jsme dojeli kolem páté-šesté, ubytovali se v hotelu Moskva**** (kde nás okamžitě liskl smrad z cigaret v pokoji, ale jinak to tam bylo pěkné, hlavně výhled z obrovského okna byl super) a protože nám zbývaly nějaké dvě hodiny času, vyrazily jsme s Agi na opatrnou prohlídku okolí.

Můžete potkat přezdobený palác a o blok dál hnusné baráky, které doslova křičí, že nemůžou za to, jak vypadají. To komunisti. Přímo v centru je snad smetiště, stačí se podívat za nízký betonový plot, vedle relativně neutrálně vyhlížejícího ředitelství ruského Telekomu oplocené (a nasvícené!) oratisko. Že tu něco nehraje? A to nemluvím o průjezdu předměstím, protože snad i vězení u nás vypadá romantičtěji.

Dávaly jsme si celou dobu dost pozor - nevypadat jako turisti (takže schovat foťák pod bundu a v případě velikosti mojeho Olympusu se vydávat za slečnu na přelomu pátého a šestého měsíce těhotenství), vyhýbat se na úzkém chodníku Rusům, protože oni to nikdy neudělají, přebíhání silnic taky lahůdka. V Tampere se nebojím chodit na červenou (protože za měsíc chodění pěšky vysledujete, kde a kdy si to můžete dovolit), v Petersburgu bylo o hubu přejít na zelenou. Protože všichni jezdí jak prasata. Sami Rusi (průvodci) nám říkali, že pravidla silničního provozu tam sice jsou, ale to ještě neznamená, že se respektují. Uprostřed bordelu, šílených řidičů a architektonické schizofrenie se nám brzo zastesklo po Finsku...

Večer nás čekala ruská večeře v krásné hospůdce - pět chodů včetně boršče, spoooousta vodky podle ruských alkoholických pravidel - nikdy nepij sám, bez jídla a bez důvodu (takže nás čekala štamprla za zdrovije, za družbu, za brúdršaft, for Edward :) a tak dál, prostě najít záminku splnit "davaj, nalivaj". Dělala jsem si čárky za štamprle a napočítala jsem jich devět... Dokonce nám hrála živá hudba, chlap s harmonikou, jeden perkusák a ženská s úžasným hlasem, všichni v krojích, naučili nás pár ruských spářkových her i zazpívali Kaťušu. Tak mě napadá, že pro ně to musí být jak pro moravské cimbálky "vínečko bílý, jsi vod mý milý". V každém případě úroveň zábavy udrželi velmi vysoko a povedl se jim i jeden pěkný vtípek - když si ta Ruska měla vybrat v rámci jedné hry něco jako muže svého srdce, vybrala Jakoba (GER), který je známý jako pěkný děvkař. Ostatně svoji pověst dokázal i na afterparty v klubu Rossi, sbalil tam nějakou Rusku, druhý den se prý i s nějakou další náhodnou vyspal. Jenom přemýšlím, jestli je tak odvážný, nebo tak blbý.

Ano ano, afterparty, neopomenutelná část zájezdu do Ruska. Diskotačka skvělá (i když po takové přípravě - kdo by se nebavil). Jenom tam bylo spousta bohatých čumilů střední generace (a spousta mladých holek se na to chytla...) a taky tam bylo nakouřené jak v českém pajzlu. Člověk si tak rychle zvykne, že nekouřit v hospodě/klubu/baru je normální... Únava se ale díky brzkému rannímu vstávání projevila a začaly jsme s Agi a ještě s Magali (FRA) hledat čtvrtého do party. Bloumat v noci po Rusku není dvakrát bezpečné, fungují tady ale něco jako soukromé taxíky, že jenom zvednete ruku, řeknete kam chcete jet a za kolik a dotyčný vás buď sveze nebo ne. Jenomže my jsme byly pořád tři holky, tak jsme zkusily smlouvat s regulérním taxikářem. Nejdřív si řekl o 500 rublů, my jsme mu odpověděly dvě stovkama, tak slevnil na tři sta (což byl asi dvojnásobek ceny oproti těm soukromým), ale my jsme se radši chtěly dostat v pořádku do postele než ušetřit v euro a pár centů na osobu. Za takovou cenu ale aspoň nemusel být tak protivný jako zbytek Ruska...

Druhý den jsme opustili Petrohrad, přejeli kousek do městečka Pushkin do Kateřinského paláce. Tolik zlata pohromadě jsem v životě neviděla... Občas jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu. Ke konci prohlídky jsem byla ráda za každou místnost, která si nezasloužila obrázek... Z výkladu si bohužel nic nepamatuju, protože nit jsem ztratila celkem brzo - byl to samý Alexandr, Mikuláš, Kateřina, k tomu čísla nebo přívlastky tipu veliký, hrozný, klacek, nebo jenom číslo (a těch taky nebylo málo).

Cesta tam a zpátky taky brala dech, bohužel tím negativním způsobem. Hřbitov uprostřed oranice a hroby tak namačkané u sebe, až člověk začal pochybovat o jakékoliv pietě toho místa, do toho smuteční průvod s křiklavě barevnými věnci po kolena se brodící v bahně... Vesnice ze zerzavých plechových boud nebo ještě líp - kopa hlíny s dveřma a komínem... Moje první setkání se zemljankou mi vyrazilo dech asi úplně nejvíc z celého Ruska...

Odpoledne jsme se vrátili do (falešné) civilizace do kostela "rozlité krve", který stojí na místě, kde zabili před více než sto rokama cara. Jinak je to ten nejtypičtější obrázek z Petersburgu. Vnitřek taky úchvatný, celé je to zdobené mozaikou, zase spousta zlata a nám začínalo být jasné, proč Alex (UK) po Rusku říkal, že zlato už nemůže ani vidět. Poblíž se nacházel trh se suvenýry, tak jsme si zkusily zasmlouvat (a fungovalo to), nakoupily nějaké blbosti a pak hurá do Moskvy. Hotelu samozřejmě. Zase chvilka času na odpočinek a večer nás autobus zavezl do Michalovského divadla na Labutí jezero. Super zážitek - vidět něco, co je pro Rusko tak typické, v čem jsou tak dobří a ještě nejspíš neznámější balet na světě. A kdo že napsal muziku? Že by taky Rus? :) Bylo to moc hezké, občas jsem žasla nad tím, co baleťáci předváděli, protože když skákali, tak se snad zastavovali ve vzduchu... Moje nejoblíbenější postava byl naprosto nevýznamný "the orange guy", který tam plnil roli nějakého poslíčka (a v jednom z dějství dokonce změnil barvu), ale to, co předváděl, bylo parádní. Po baletu tentokrát žádná diskotačka, koupily jsme si nějaké ruské Lonkero (Black Russian) a sušenky a kecaly u holek Polek (Marysia a Julia) v pokoji.

Sobotní dopoledne jsme strávili v autobuse projížďkou po Petrohradě - ráno bojová loď Aurora, ze které je teď spíš muzeum, ale je volně přístupná. Pak jsme přejely k Petropavlovské pevnosti, prohlídli si kostel, a vlastně celý komplex, počkali, až se v pravé poledne vystřelí z děla - pořádná šupa - a pak nás čekala katedrála sv. Izáka, jedna z nejmohutnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Dovnitř jsme tentokrát nešly, rozhodly jsme se s Agi pošetřit nějaký peníz a stejně nás víc lákala panoramatická vyhlídka nahoře. Vyběhli jsme 201 schodů do jedné postranní věžičky, pravá lahůdka mě ale teprv čekala - z věže se dostat na kopuli po schodech, které jenom tak visely v šílené výšce (lahůdka číslo dvě byla sejít po nich dolů). Ale tak co bych pro ten výhled neudělala...navíc strach se dostavil jaksi v půlce a otočit se by pro mě bylo nejspíš mnohem těžší, než to vylézt dvakrát. Pak jsme se jenom toulaly kolem, sraz byl ve tři u Zimního paláce aneb Ermitaže, počasí nám vyšlo nádherně, že se dalo chodit po venku dokonce v krátkém tričku. A na náměstí za Zimním palácem bylo tolik prostoru a fakt taková uvolněná atmosféra, když lidi jenom tak seděli na zemi nebo hráli frisbee...až jsem si uvědomila, že mi to trochu ve Finsku chybí. A hlavně to slunko... Jedno ale téměř hororové story - když jsme přecházely po přechodu cestu, mohly jsme být tak uprostřed na zebře, když se v dálce objevilo auto. Silnice široká, rychlost vysoká. Agi byla rozumná - prostě nepřemýšlela (to nevypadá dobře vedle sebe - rozumný a nepřemýšlet :)) a šla. Já jsem se zastavila. Jenomže to auto nebylo jedno, za ním následovaly tři pruhy v každém směru a já uprostřed toho... Ale žiju :) naštěstí...

Zimní palác jsme spíš proběhli, protože člověk by potřeboval tak týden a ne tři hodiny, aby si to prošel pořádně. Vevnitř je totiž sbírka umění, která šlape na paty Louvru, obrazy opravdových mistrů, od Rembrandta přes da Vinciho a van Gogha (čti chochha) po Moneta, raritou byly kulaté stoly zdobené mozaikou z milimetrových barevných skel, čehož si člověk všiml až tak z dvaceti centimetrů...

No a večer... Limuzíny čekaly naleštěné před hotelem celou dobu, Diana nám k tomu jenom dodala ruské šampaňské a CDčko s párty-muzikou a noční projížďka Petrohradem mohla začít. Nemůžu říct, že bysme si kromě přestávek nějak užili noční město, spářka v limuzíně ale byla skvělá. A ty přestávky, kdy jsme se sjely s druhou várkou, ťukali si s plastovýma kelímkama a to všecko na nejhezčích místech nádherně osvětleného města...bylo to moc hezké. Kromě posledních deseti minut. Tak na záchod se mi snad ještě nechtělo... (Jo, a Juha na při poslední přestávce vyřešil svoje toaletní problémy po chlapsku - do řeky :)) Tak jsme změnily plány, zamířily s Agi znovu do klubu, protože to bylo blíž než hotel (tzn. záchod byl blíž), navíc jsme znovu chytly partymood. Návštěva WC byl asi můj nejhezčí okamžik toho večera :) A i ta spářka byla fajn, nebýt mírných trablí Tonyho (FRA), který omylem kopl do sklínky pod gaučem, samozřejmě se rozbila a hned se seběhli asi čtyři sekuriťáci a chtěli 200 rublů nebo zavolat policajty. Drahá sklenička...možná o to levnější byla cesta dom. Tentokrát s doprovodem jsme stopli první auto, řidič souhlasil se 150 rublama, zadal adresu hotelu do navigace a jeli jsme. Dovedlo nás to sice na správnou ulici, ale přesně na opačný konec. A Nievskij prospekt má něco kolem pěti kilometrů... Tak Tony toho Rusa navigoval, přestože řidič nemluvil anglicky... Domů jsme se dostali, asi nějaký zázrak nebo co. A ten Rus si ani nestěžoval, že nás zavezl za levno, on nejspíš souhlasil s cenou, protože nevěděl, kam vlastně pojede... Asi nováček, ale narozdíl od ostatních zaběhnutých se snažil být milý. Příjemné zjištění, že všichni nejsou stejní. Chvilku jsme si vykládali u nás v pokoji, chvilku se stavili na chodbovici ve vyšším patře a v pět už jsem měla všeho plné zuby...Osprchovat ve žluté vodě (dokonce ani ve čtyřhvězdičkovém hotelu neteče z kohoutku pitná voda) a spat.

Poslední den jsme šli do Yusupovského paláce, kde zabili Rasputina, plus samozřejmě to bylo hodnotné i z té honosné stránky. Ale byl to náš poslední program po poslední noci a byli jsme trošku unavení, přestože to bylo fakt zajímavé. Pak už nás čekala jenom cesta domů se všema těma otravnýma celníma procedúrama a návštěvou duty free shopu. Jenom taková perlička - koupila jsem si tam Finlandiu a lonkera :) Protože půllitrovku ruské vodky jsem měla už z Petersburgu a oficiálně můžeme převézt jenom litr tvrdého. No a na hranicích se ruská prodávala jenom v litrovkách a fakt se mi nechtělo zbytečně si dělat problémy, kdyby celníky napadlo, že studenti nejspíš budou pašovat alkohol (a že jich bylo). Naštěstí se o nás nestarali.

Ve Finsku se nám s Agi znatelně ulevilo. Přestože ten výlet byl super a St. Petersburg je krásný, bylo to zároveň jedno z nejhorších míst, co jsem viděla, a do Ruska mě už nikdo nedostane... Čtyři dny stačily na to, aby to člověku otevřelo oči. A fakt jsem ráda, že se v Česku máme tak dobře, jak se máme.

Zdravstvujte, druzia,


jajinka

středa 14. dubna 2010

Nokia: Connecting people. Ericson: connecting... connecting... connecting...


Víceméně od začátku Erasmu jsme s Agi plánovaly, že se zajedeme podívat do Nokie. Ne proto, že by tam bylo něco zajímavého k vidění - sami Fini nás od toho zrazovali. Ale ruku na srdce, kolik Čechů zná Tampere? A kolik Čechů zná Nokiu?

Vždycky, když internetová předpověď slibovala pěkné počasí a my jsme naplánovaly cestu tam, tak hustě sněžilo, byla hrozná kosa nebo jsme trošku zaspaly. A protože Nokia je tak blízko (nějakých 20 minut autobusem), chtěly jsme mít náš výlet co nejdokonalejší. A proč si to kazit od začátku blbým počasím.

Minulou středu jsme neměli moc co dělat, tak jsme s Agi vzaly foťák a šlu udělat pár fotek do lutheránského kostela. Když jsme pak chtěly jít dom, venku začínalo pomalu svítit slunko, po týdnu deště a mlhy! Tak jsme přemýšlely, že si půjdem sednout někam ven a jenom si užívat slunečních paprsků. A pak Agi napadlo, že vlastně můžem jet do Nokie...

Bylo za pět tři, na internetu sme našly první autobus, zaklepaly na Kasiu, že má pět minut na nachystání a v 15,15 už seděly v lince č. 79. Za chvilku nás autobus vysadil uprostřed ničeho, ona Nokia fakt není nějaká turistická atrakce. Je to industriální město tak o velikosti Břeclavi. Žádná továrna na telefony. Teda už ne.

Skrz Nokiu teče řeka, která odvádí vodu z jezera Pyhöjärvi (a protože jsou spojené kanálem, tak vlastně i z Näsijärvi) do Baltského moře, a v Nokii byl asi dvacetimetrový spád, který přímo vyzýval k postavení vodní elektrárny. A kde je energie, tam může být průmysl, tak se v Nokii (a pod značkou NOKIA) začal vyrábět papír a později gumáky, kabely a pneumatiky. A sedmdesátých letech je napadlo dělat telefony... První NMT telefon byl zkonstruován v Nokii, první mobilní hovor se uskutečnil v Tampere v roce 1991 (se zařízením od Nokie). A pak ten mobilní boom si asi pamatujete. A určitě uznáte, že v něm Nokia hrála velkou roli. Dnes už je telefonní továrna pryč, ředitelství v Espoo a výroba v Salu (a v Asii samozřejmě). Jméno města zůstává pořád stejné :)

A to byl přesně ten důvod, proč jsme tam jely - vyfotit se u cedule, protože všechny máme Nokiu. Teda nevím, co Kasia, jí se totiž celý ten nápad přestal líbit, sotva jsme dorazily. Že tam není nic k vidění (ano, Fini asi měli důvod, proč nás na to upozorňovali). Když jsme šly ke kostelu (jakožto jednu z mála oficiálních "turistických atrakcí"), za chvilku začala brblat, že je to daleko. Pak jsme hledaly jakýsi most, to už byla úplně protivná, tak jí Agi řekla, že jestli chce frflat, ať radši jede dom. A ona se fakt otočila a šla na autobus. Nejdřív nás to trochu zarazilo, pak jsme ale uznaly, že ten zbytek výletu jsme si užily víc. Obecně, když moc nečekáte, můžete si užít i návštěvu místa, které za moc nestojí.

Most jsme nenašly, teda ne ten, co byl na wikitravel.org. Náš most vypadal jak obyčejná silnice, ale poskytoval luxusní výhled na tovární komplex na malém ostrůvku. Na továrny docela hezké. Tak jsme chtěly spokojeně jet domů. Autobus nám ujel asi o deset minut a vlak jel za dvě hodiny. Nějaký dřívější autobus zastavoval v Nokia Pysäki, nemohli jsme ale najít nikoho anglicky mluvícího, kdo by nás nasměroval na tuto zastávku. Nějaký starší pán nás dokonce poslal do Tampere. Tak jsme na chvilku zapadly do obchodu, pak šly hledat nádraží, že si koupíme lístek a sednem si tam. Koleje jsme našly, nápis Nokia taky, ale něco, co teoreticky mohla být nádražní budova, bylo zamčené. Nevyvíjelo se to úplně dobře, ten vlak byl poslední spoj, ale nic nenasvědčovalo tomu, že v Nokii zastavuje. A hlavně, v šest ráno nás na Keskustori čekal autobus do Ruska...

Vydaly jsme se hledat nějaké lidi, na ulicích v centru fakt mrtvo, a najednou na křižovatce vidím autobus 71 s nápisem Keskustori. Sedmdesátjedničky jezdí přes Tampere, tak říkám, že možná je to náš bus. Začaly jsme mávat, řidička zastavila na zastávce vedle autobusového nádraží, počkala, až nám naskočí zelená na přechodu, a s úsměvem řekla, že ano, jede do Tampere. Měly jsme pořádný kus štěstí. Jo, a když jsme druhý den vyprávěly tu historku Finům v autobuse, dozvěděly jsme se, že to pysäki znamená zastávka, díky, starý pane :)

Perlička na závěr (ano, už budu končit) - včera v hodině Scandinavian Business se Markku rozhodl, že je příliš hezky na to, abysme seděli ve třídě, a vzal nás na projížďku po Tampere a okolí a okolí znamenalo i Nokiu. Nejlepší bylo, že to udělal i den předtím v Area Studies, jenom byla hrozná škoda, že nikdo z nás neměl foťák. Výhled z dvou vyhlídkových věží uprostřed lesa byl úchvatný, a muzeum veteránů taky stálo za to. A dokonce za nás platil kafe a munkki! Bude vypadat jako úplatek, když mu dovezu z krátké české návštěvy aspoň čokoládu? :)


jajinka

pondělí 5. dubna 2010

Hyvää pääsiäistä!

Na prožívání jakýchkoliv svátků v cizině je pěkné to, že se zaručeně budou lišit od toho, co znáte z domova. Nám tady svátky jara začaly už aprílem, princip byl sice stejný, ale kvalita vtípku předčila možná všecky první dubny dohromady.
Mohlo být pondělí večer, něco jsme s Fandou vařili, když si vzpomněl, že viděl něco ve svojí schránce, a šel se tam podívat. Vrátil se za pět minut, ve tváři směs pobavení a zmatení a podával mi nějaký papír. V rohu logo TOASu (něco jako správa kolejí), adresa, Dear Mr Blahoudek...

"V posledních týdnech jsme zaznamenali spoustu stížností týkajících se užívání našeho zařízení. Vyskytly se také nějaké škody, které musí být nahrazeny. Po dotazování jsme zjistili, že jste se na tom také podílel a rádi bychom vás pozvali na schůzku, kde můžete být konfrontován s videem a ostatními stížnostmi. V TOASu jsme již rozhodli přestěhovat jednoho nebo více obyvatel jinam. Předtím, než ale učiníme konečné rozhodnutí, chceme si promluvit se všemi zúčastněnými. Je jednodušší pro obě strany, když se sejdeme ve společenské místnosti ve 3. patře namísto naší kanceláře. Chceme vás tedy pozvat na schůzku ve čtvrtek 1. dubna v 19,00. V případě dalších dotazů mě kontaktujte.

S pozdravem,

Kari Kaukonen"



Co to je za blbost? Jediné škody, o kterých jsme věděli, byly dvě nebo tři zlomené židle, které už předtím nevypadaly zrovna zdravě, a možná ukradená dopravní značka, která se nám objevila na chodbě, ale neměla nic společného s TOASem. Hlavně Fanda fakt nepatří mezi lidi, kteří by vyřvávali po nocích. Na to by byli možná jiní adepti (a tento dopis dostalo asi deset lidí), ale stejně, jaké dotazování, kdo to nabonzoval? Kdo může být takový křivák, snad když mi něco vadí, tak nejdřív řeknu, než napíšu stížnost na TOAS... A jestli se bude muset někdo stěhovat, tak ty poslední dva měsíce na Erasmu nejspíš trochu zhořknou... Celé Tuomio se dva dny nebavilo o ničem jiném, atmosféra houstla...

Ve čtvrtek se sešli "ti špatní" plus třikrát větší skupina podporovatelů, a Martijn s Jorritem (NED) konečně všem řekli, že to byl prostě apríl. Následoval smích, potlesk, video  (doufám, že to bude fungovat). Lepší vtip jsem nezažila...

Velikonoce taky nepostrádaly originalitu. Jedna polka se rozhodla zorganizovat velké mezinárodní velikonoce, takže jsme se poskládali na jídlo, pití, rozdělili na národnostní skupiny a od sobotního odpoledne nakupovali (taky vám připadá perverzní věda "Poszukaj majonezu", i když víte, že je to polski?) a prali se o kuchyně. Výsledkem byla velkolepá žranica nejrůznějších chutí, kde jsme se skupinově vrhli na jídlo a do hodiny taky skupinově fučeli nad plným žaludkem. Česká skupina čítající Fandu, mě a podporu mojí milé maďarské spolubydlící se rozhodla upéct chleba, který nám trochu překvasil, ale po tom sladisku lidi vzali za vděk i tím. No a ze zbytku umím pojmenovat jenom tiramisu a jabkový koláč, ale v rámci sladkých orgií jsem toho ochutnala mnohem víc... Slečna organizátorka by občas potřebovala víc nadhledu a míň důležitosti, ale i tak to byla povedená akce. Pak se lidi rozutekli, Edward ve své kanceláři (místnost vedle sauny, která se před pár dny proměnila v malou výstavní halu s jeho a Ciosinými (IRL) fotkami) roztáhl půjčený projektor, my si roztáhli matračky a polštáře a udělali si improvizované kino.

Po dvoch filmech se dost lidí zvedlo a šlo na anglickou mši, když jsou ty Velikonoce, večer se slavily Giuliiny (ITA) a Guyomovy (CAN) narozky, než sekuriťák všechny vyhnal někam do hospody. My, kterým se nechtělo, jsme si v "kině" konečně zapli Forresta Gumpa, na kterého jsme čekali s Agi celé odpoledne. Moc plno nebylo, kromě nás dvou se nočního promítání účastnil jenom Edward coby jediný člověk, který to uměl ovládat (a troufl si na to sahat), než nám sekuriťák o půl třetí došel říct, ať to ztlumíme. Tak jsme to ztlumili úplně a přesunuli se k nám do pokoje. Edward si chtěl hrát na psychologa (perfektní zábava především pro mě jako pozorovatele) a vlastně u nás zůstal až do rána, protože jsme se rozhodli, že budem spát všichni dohromady hlavama k sobě, vykládali si potmě a připadli si jak na letním táboře. Vzbudili jsme se tak nějak svorně o půl dvanácté, udělali si tousty se sýrem a Edward se rozběhl do školy vrátit promítačku.

I na šlahačku došlo, sice místo žile to bylo jenom šátkem, ale od uschnutí mě to snad uchrání. Díky, Fando :) A druhému Fandovi posílám díky 1479.407km jihojihozápadně za slivovicu, kterou jsme dneska slavnostně dorazili a flašku zařadili mezi erasmácké trofeje. Na písničku si počkám na Pohárky, už jenom dva týdny, moc se na vás těším, děcka :)

jajinka

sobota 3. dubna 2010

Erasmácké patálie

Občas se nedaří. Ale to asi nezáleží na zemi, kde se právě nacházíte.

Ano, i šprta mohou postihnout problémy se školou. Nejdřív za to mohl marketing a můj skvělý tým čítající dva Francouze a mě. Zpočátku vypadali jako sympaťáci, později ale objevíte, co obnáší práce v mezinárodním týmu. Totálně odlišné názory. Nic mojeho nebylo dost dobré. Když jsem o něčem francouzském pochybovala já, oni byli dva. Takže jsem po docela krátké době rezignovala na pouhé technické připomínky, nějaký podíl na kreativě jsem vzdala, protože hádat se mi fakt nechtělo a oni by mi stejně odpověděli s tím hrozným francouzským přízvukem, který mě nutil ptát se po každé druhé větě "What?".

Když ale přišli s tím, že moje část na jedné z meziprezentací vlastně nebyla žádná práce a jenom ctrlc-ctrlv (což rozhodně ne, protože na těch pitomých stránkách Air-France - hádejte, kdo vybral tuto společnost - byl text zakomponován do obrázků a přeskakoval nezávisle na tom, jak jsem to stíhala číst), nakonec tu část smazali a dostala jsem k prezentování něco jiného, než jsem si chystala, došla jsem dom tak naštvaná, že jsem na chudinu Agi chrlila nadávky půl hodiny. Lepší spolubydlící bych si ale nemohla přát, vytáhly mě s Kasiou do Passion baru, daly jsme si bílého Rusa a zase bylo dobře.

Další blbý den přišel přesně o týden později. Podnikové hospodářství mi možná nestačí a rozhodla jsem se, že k tomu zkusím jít na žurnalistiku. Poslední termín na SCIO testy bude 29. května, všecko v pohodě stíhám. Možná bych se mohla podívat, jestli už se přihlašuje. A jaká příjemné překvapení mě nečeká uvnitř... FSS MU uznává maximálně termín z 1. května... Jezdit domů dva týdny před koncem Erasmu je trochu hloupé, že? Takže asi žádná žurna, no co, můžu se spokojit s naší nudnou katedrou...

Nemůžu. To je tak, když se chcete vzdát a někdo vám to nedovolí. Musím přijet a udělat přijímačky. Ostatně cena letenek nebyla tak hrozná a Tampere-Frankfurt-Bratislava a Praha-Frankfurt-Tampere mě vyšlo na nějakých 60 EUR. A kde je ten problém? Že u tří letů ze čtyř svítí posledních pár míst a nemůžete si je booknout, protože "an error occured"? Zkusit to znovu, jasně, ale dosáhla jsem jenom toho, že se error změnil v duplicate booking, což mě teda rozhodně neuklidnilo. Dala jsem tomu přestávku přes Scandinavian Business, kde jsem dvě hodiny poslouchala Francouze, kteří mleli do výkladu. Moje láska k nim zase o něco poskočila.

Přestávka nepomohla, potřeba jet dom se změnila v touhu a celý ten rezervační proces dávno překročil určitou mez, tak jsem volala Jardovi, ostatně to byl on, kdo mě nenechal vykašlat se na vlastní sen. A samozřejmě, že s jeho pomocí (a kartou) to šlo, prostě anděl dokonce i pro tak blbý den... Děkuju...

A ještě perlička, když máte fucking Tuesday, problémy s letenkami jsou příliš nicotné, než aby to stačilo. Dostala jsem email od garanta oboru, že si nemůžu zapsat International Trade, protože si to zapsalo hodně Finů a pro exchange studenty není místo. Tak mi to vysvětlete. Zaregistrujete si něco v listopadu, přičemž ostatní to udělají na začátku března, ale není pro vás místo. Máte jeden semestr na to, abyste si mohli zapsat konkrétní předmět, ale není pro vás místo. A nakonec, musíte měnit Learning Agreement a vyřídit všecku tu otravnou byrokracii, ale přednost dostane finský student, který předmět může absolvovat za rok a celou věc vyřídí kliknutím (teda v českém ISu by to udělal). Zvláštní praktiky Tamperské univerzity aplikovaných věd, zvlášť když problémy s předmětem nemáte poprvé (na začátku semestru jsem se dozvěděla oficiálně až na první hodině Marketing Research, že předmět není pro Erasmáky).


No, co teď? Mít po celou čtvrtou periodu čtyři lehké předměty, nebo si zapsat Professional Selling, přestože mi to nesedí do mých cestovatelských plánů? Zkusila jsem druhou možnost, protože s normálním učitelem se dá domluvit na nějaké práci navíc. Ale ne s touto učitelkou. Prej na cvika vůbec chodit nemusíme, ale ona se postará o to, aby to bolelo. To mě ještě nezastrašilo. Když mi ale naordinovala prezentaci (která dělá 30% známky) na pátek, kdy budu v Rusku, to už se mi přestávalo líbit. Ani po slušném mailu to posunout nechtěla, že si to můžu leda vyměnit (super, když máte kontakt jenom na holku, která má prezentaci ve stejný den nebo s ní už začala, a příští hodina je dva dny před dnem D). Tak jsem se obrátila na ochotnější osobu - Mirju Onduso, koordinátorku, která mi za dvě hodiny odpověděla nejhezčí větou toho dne - Deleted! Takže plán pro čtvrtou periodu - učit se na české zkoušky, začít psát diplomku, přečíst si Kalevalu v angličtině, chodit na dlouhé procházky a na tu ženskou, co postrádá kromě trochy ochoty i vkus na oblíkání, se co? Vykašlat.

Poslední dvě historky nesouvisí přímo s Erasmem, ale když už si stěžuju, ať je to všecko při jednom. Tři dny zpátky jsem si ve škole uvědomila, že mě bolí oko. Když jsem pak šla kolem zrcadla, všimla jsem si příčiny, pravé horní víčko bylo tak dvakrát až třikrát větší než levé. Jsem si říkala, že spánek to třeba vytáhne, což se samozřejmě nestalo. Zavolala jsem na AXU, že nejspíš musím jít k doktorovi (je to oko a ne rýmečka) a co mám dělat, nakonec jsem se ale vlezla do volné zdravotní péče ve studentském centru, kde mi sestra řekla, že zánět tam není, mám počkat dva tři dny a mělo by to splasknout samo (že kapky mi stejně nepomůžou). Tak čekám, velikost se moc nemění, ale aspoň už to nebolí při každém mrknutí.


No a nakonec něco veselejšího, i když to fyzicky bolelo podstatně víc než zbytek zápisku dohromady. Po dvou měsících jsem se rozhodla, že nepotřebuju šalinkartu, když cesta do školy trvá půlhodinky (bez sněhu 25 min). Navíc mě baví chodit. Ve středu jsem si šla ze školy, v podchodu trochu ledu, ale co, po třech měsících jsem si zvykla... A liskla jsem sebou na zem. No a jelikož je jaro už i v Tampere, led zrovna suchý nebyl. Super, když musíte jít s mokrým zadkem přes celé město :) Sice mi teď zápěstí mění barvu každý den, ale aspoň historka je to dobrá.

Hodně štěstí všem :)



jajinka