"I want to go to Finland." Rusko poprvé a naposled.

Asi týden před Velikonocemi jsme měli jakousi informační schůzku, kde nám všem sebrali pasy a slíbili shledání v autobuse do St. Petersburgu. A protože je to tu moje jediné ID, musela jsem jet do Ruska.

I za tak krátkou dobu v Schengenu člověk odvykne pasovým kontrolám, tohle byla navíc moje první cesta s vízem (proto samozřejmě ty caviky s pasem). Není to ale nic zvláštního...jenom otrava. Kontrola víza na finské straně, vyplnění jakéhosi imigračního lejstra, kontrola na ruské celnici a taky nám prohlídli autobus. Takového strachu, že by někdo chtěl jet načerno do Ruska?

Člověk asi čeká nějaký rozdíl okamžitě po přejezdu/přechodu čáry. On tam fakt byl. Ženská u přepážky na ruské straně hranice byla zřetelně nerudná, žádný pokus o angličtinu, dostat účet ve směnárně je taky nejspíš nadstandard a ještě jsme dostali pomalu vynadáno, že jsme se vůbec dovolili zeptat. Krajina se moc nezměnila, jeli jsme ale pořád po celkem přijatelné asfaltce někde lesem, takže nějaký extra vhled do ruského venkova jsme neměli. Až na to, že kolem silnic byl neskutečný bordel, vlastně jako bysme tři hodiny projížděli skládkou...

Do Petersburgu jsme dojeli kolem páté-šesté, ubytovali se v hotelu Moskva**** (kde nás okamžitě liskl smrad z cigaret v pokoji, ale jinak to tam bylo pěkné, hlavně výhled z obrovského okna byl super) a protože nám zbývaly nějaké dvě hodiny času, vyrazily jsme s Agi na opatrnou prohlídku okolí.

Můžete potkat přezdobený palác a o blok dál hnusné baráky, které doslova křičí, že nemůžou za to, jak vypadají. To komunisti. Přímo v centru je snad smetiště, stačí se podívat za nízký betonový plot, vedle relativně neutrálně vyhlížejícího ředitelství ruského Telekomu oplocené (a nasvícené!) oratisko. Že tu něco nehraje? A to nemluvím o průjezdu předměstím, protože snad i vězení u nás vypadá romantičtěji.

Dávaly jsme si celou dobu dost pozor - nevypadat jako turisti (takže schovat foťák pod bundu a v případě velikosti mojeho Olympusu se vydávat za slečnu na přelomu pátého a šestého měsíce těhotenství), vyhýbat se na úzkém chodníku Rusům, protože oni to nikdy neudělají, přebíhání silnic taky lahůdka. V Tampere se nebojím chodit na červenou (protože za měsíc chodění pěšky vysledujete, kde a kdy si to můžete dovolit), v Petersburgu bylo o hubu přejít na zelenou. Protože všichni jezdí jak prasata. Sami Rusi (průvodci) nám říkali, že pravidla silničního provozu tam sice jsou, ale to ještě neznamená, že se respektují. Uprostřed bordelu, šílených řidičů a architektonické schizofrenie se nám brzo zastesklo po Finsku...

Večer nás čekala ruská večeře v krásné hospůdce - pět chodů včetně boršče, spoooousta vodky podle ruských alkoholických pravidel - nikdy nepij sám, bez jídla a bez důvodu (takže nás čekala štamprla za zdrovije, za družbu, za brúdršaft, for Edward :) a tak dál, prostě najít záminku splnit "davaj, nalivaj". Dělala jsem si čárky za štamprle a napočítala jsem jich devět... Dokonce nám hrála živá hudba, chlap s harmonikou, jeden perkusák a ženská s úžasným hlasem, všichni v krojích, naučili nás pár ruských spářkových her i zazpívali Kaťušu. Tak mě napadá, že pro ně to musí být jak pro moravské cimbálky "vínečko bílý, jsi vod mý milý". V každém případě úroveň zábavy udrželi velmi vysoko a povedl se jim i jeden pěkný vtípek - když si ta Ruska měla vybrat v rámci jedné hry něco jako muže svého srdce, vybrala Jakoba (GER), který je známý jako pěkný děvkař. Ostatně svoji pověst dokázal i na afterparty v klubu Rossi, sbalil tam nějakou Rusku, druhý den se prý i s nějakou další náhodnou vyspal. Jenom přemýšlím, jestli je tak odvážný, nebo tak blbý.

Ano ano, afterparty, neopomenutelná část zájezdu do Ruska. Diskotačka skvělá (i když po takové přípravě - kdo by se nebavil). Jenom tam bylo spousta bohatých čumilů střední generace (a spousta mladých holek se na to chytla...) a taky tam bylo nakouřené jak v českém pajzlu. Člověk si tak rychle zvykne, že nekouřit v hospodě/klubu/baru je normální... Únava se ale díky brzkému rannímu vstávání projevila a začaly jsme s Agi a ještě s Magali (FRA) hledat čtvrtého do party. Bloumat v noci po Rusku není dvakrát bezpečné, fungují tady ale něco jako soukromé taxíky, že jenom zvednete ruku, řeknete kam chcete jet a za kolik a dotyčný vás buď sveze nebo ne. Jenomže my jsme byly pořád tři holky, tak jsme zkusily smlouvat s regulérním taxikářem. Nejdřív si řekl o 500 rublů, my jsme mu odpověděly dvě stovkama, tak slevnil na tři sta (což byl asi dvojnásobek ceny oproti těm soukromým), ale my jsme se radši chtěly dostat v pořádku do postele než ušetřit v euro a pár centů na osobu. Za takovou cenu ale aspoň nemusel být tak protivný jako zbytek Ruska...

Druhý den jsme opustili Petrohrad, přejeli kousek do městečka Pushkin do Kateřinského paláce. Tolik zlata pohromadě jsem v životě neviděla... Občas jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu. Ke konci prohlídky jsem byla ráda za každou místnost, která si nezasloužila obrázek... Z výkladu si bohužel nic nepamatuju, protože nit jsem ztratila celkem brzo - byl to samý Alexandr, Mikuláš, Kateřina, k tomu čísla nebo přívlastky tipu veliký, hrozný, klacek, nebo jenom číslo (a těch taky nebylo málo).

Cesta tam a zpátky taky brala dech, bohužel tím negativním způsobem. Hřbitov uprostřed oranice a hroby tak namačkané u sebe, až člověk začal pochybovat o jakékoliv pietě toho místa, do toho smuteční průvod s křiklavě barevnými věnci po kolena se brodící v bahně... Vesnice ze zerzavých plechových boud nebo ještě líp - kopa hlíny s dveřma a komínem... Moje první setkání se zemljankou mi vyrazilo dech asi úplně nejvíc z celého Ruska...

Odpoledne jsme se vrátili do (falešné) civilizace do kostela "rozlité krve", který stojí na místě, kde zabili před více než sto rokama cara. Jinak je to ten nejtypičtější obrázek z Petersburgu. Vnitřek taky úchvatný, celé je to zdobené mozaikou, zase spousta zlata a nám začínalo být jasné, proč Alex (UK) po Rusku říkal, že zlato už nemůže ani vidět. Poblíž se nacházel trh se suvenýry, tak jsme si zkusily zasmlouvat (a fungovalo to), nakoupily nějaké blbosti a pak hurá do Moskvy. Hotelu samozřejmě. Zase chvilka času na odpočinek a večer nás autobus zavezl do Michalovského divadla na Labutí jezero. Super zážitek - vidět něco, co je pro Rusko tak typické, v čem jsou tak dobří a ještě nejspíš neznámější balet na světě. A kdo že napsal muziku? Že by taky Rus? :) Bylo to moc hezké, občas jsem žasla nad tím, co baleťáci předváděli, protože když skákali, tak se snad zastavovali ve vzduchu... Moje nejoblíbenější postava byl naprosto nevýznamný "the orange guy", který tam plnil roli nějakého poslíčka (a v jednom z dějství dokonce změnil barvu), ale to, co předváděl, bylo parádní. Po baletu tentokrát žádná diskotačka, koupily jsme si nějaké ruské Lonkero (Black Russian) a sušenky a kecaly u holek Polek (Marysia a Julia) v pokoji.

Sobotní dopoledne jsme strávili v autobuse projížďkou po Petrohradě - ráno bojová loď Aurora, ze které je teď spíš muzeum, ale je volně přístupná. Pak jsme přejely k Petropavlovské pevnosti, prohlídli si kostel, a vlastně celý komplex, počkali, až se v pravé poledne vystřelí z děla - pořádná šupa - a pak nás čekala katedrála sv. Izáka, jedna z nejmohutnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Dovnitř jsme tentokrát nešly, rozhodly jsme se s Agi pošetřit nějaký peníz a stejně nás víc lákala panoramatická vyhlídka nahoře. Vyběhli jsme 201 schodů do jedné postranní věžičky, pravá lahůdka mě ale teprv čekala - z věže se dostat na kopuli po schodech, které jenom tak visely v šílené výšce (lahůdka číslo dvě byla sejít po nich dolů). Ale tak co bych pro ten výhled neudělala...navíc strach se dostavil jaksi v půlce a otočit se by pro mě bylo nejspíš mnohem těžší, než to vylézt dvakrát. Pak jsme se jenom toulaly kolem, sraz byl ve tři u Zimního paláce aneb Ermitaže, počasí nám vyšlo nádherně, že se dalo chodit po venku dokonce v krátkém tričku. A na náměstí za Zimním palácem bylo tolik prostoru a fakt taková uvolněná atmosféra, když lidi jenom tak seděli na zemi nebo hráli frisbee...až jsem si uvědomila, že mi to trochu ve Finsku chybí. A hlavně to slunko... Jedno ale téměř hororové story - když jsme přecházely po přechodu cestu, mohly jsme být tak uprostřed na zebře, když se v dálce objevilo auto. Silnice široká, rychlost vysoká. Agi byla rozumná - prostě nepřemýšlela (to nevypadá dobře vedle sebe - rozumný a nepřemýšlet :)) a šla. Já jsem se zastavila. Jenomže to auto nebylo jedno, za ním následovaly tři pruhy v každém směru a já uprostřed toho... Ale žiju :) naštěstí...

Zimní palác jsme spíš proběhli, protože člověk by potřeboval tak týden a ne tři hodiny, aby si to prošel pořádně. Vevnitř je totiž sbírka umění, která šlape na paty Louvru, obrazy opravdových mistrů, od Rembrandta přes da Vinciho a van Gogha (čti chochha) po Moneta, raritou byly kulaté stoly zdobené mozaikou z milimetrových barevných skel, čehož si člověk všiml až tak z dvaceti centimetrů...

No a večer... Limuzíny čekaly naleštěné před hotelem celou dobu, Diana nám k tomu jenom dodala ruské šampaňské a CDčko s párty-muzikou a noční projížďka Petrohradem mohla začít. Nemůžu říct, že bysme si kromě přestávek nějak užili noční město, spářka v limuzíně ale byla skvělá. A ty přestávky, kdy jsme se sjely s druhou várkou, ťukali si s plastovýma kelímkama a to všecko na nejhezčích místech nádherně osvětleného města...bylo to moc hezké. Kromě posledních deseti minut. Tak na záchod se mi snad ještě nechtělo... (Jo, a Juha na při poslední přestávce vyřešil svoje toaletní problémy po chlapsku - do řeky :)) Tak jsme změnily plány, zamířily s Agi znovu do klubu, protože to bylo blíž než hotel (tzn. záchod byl blíž), navíc jsme znovu chytly partymood. Návštěva WC byl asi můj nejhezčí okamžik toho večera :) A i ta spářka byla fajn, nebýt mírných trablí Tonyho (FRA), který omylem kopl do sklínky pod gaučem, samozřejmě se rozbila a hned se seběhli asi čtyři sekuriťáci a chtěli 200 rublů nebo zavolat policajty. Drahá sklenička...možná o to levnější byla cesta dom. Tentokrát s doprovodem jsme stopli první auto, řidič souhlasil se 150 rublama, zadal adresu hotelu do navigace a jeli jsme. Dovedlo nás to sice na správnou ulici, ale přesně na opačný konec. A Nievskij prospekt má něco kolem pěti kilometrů... Tak Tony toho Rusa navigoval, přestože řidič nemluvil anglicky... Domů jsme se dostali, asi nějaký zázrak nebo co. A ten Rus si ani nestěžoval, že nás zavezl za levno, on nejspíš souhlasil s cenou, protože nevěděl, kam vlastně pojede... Asi nováček, ale narozdíl od ostatních zaběhnutých se snažil být milý. Příjemné zjištění, že všichni nejsou stejní. Chvilku jsme si vykládali u nás v pokoji, chvilku se stavili na chodbovici ve vyšším patře a v pět už jsem měla všeho plné zuby...Osprchovat ve žluté vodě (dokonce ani ve čtyřhvězdičkovém hotelu neteče z kohoutku pitná voda) a spat.

Poslední den jsme šli do Yusupovského paláce, kde zabili Rasputina, plus samozřejmě to bylo hodnotné i z té honosné stránky. Ale byl to náš poslední program po poslední noci a byli jsme trošku unavení, přestože to bylo fakt zajímavé. Pak už nás čekala jenom cesta domů se všema těma otravnýma celníma procedúrama a návštěvou duty free shopu. Jenom taková perlička - koupila jsem si tam Finlandiu a lonkera :) Protože půllitrovku ruské vodky jsem měla už z Petersburgu a oficiálně můžeme převézt jenom litr tvrdého. No a na hranicích se ruská prodávala jenom v litrovkách a fakt se mi nechtělo zbytečně si dělat problémy, kdyby celníky napadlo, že studenti nejspíš budou pašovat alkohol (a že jich bylo). Naštěstí se o nás nestarali.

Ve Finsku se nám s Agi znatelně ulevilo. Přestože ten výlet byl super a St. Petersburg je krásný, bylo to zároveň jedno z nejhorších míst, co jsem viděla, a do Ruska mě už nikdo nedostane... Čtyři dny stačily na to, aby to člověku otevřelo oči. A fakt jsem ráda, že se v Česku máme tak dobře, jak se máme.

Zdravstvujte, druzia,


jajinka

Nokia: Connecting people. Ericson: connecting... connecting... connecting...

Víceméně od začátku Erasmu jsme s Agi plánovaly, že se zajedeme podívat do Nokie. Ne proto, že by tam bylo něco zajímavého k vidění - sami Fini nás od toho zrazovali. Ale ruku na srdce, kolik Čechů zná Tampere? A kolik Čechů zná Nokiu?

Vždycky, když internetová předpověď slibovala pěkné počasí a my jsme naplánovaly cestu tam, tak hustě sněžilo, byla hrozná kosa nebo jsme trošku zaspaly. A protože Nokia je tak blízko (nějakých 20 minut autobusem), chtěly jsme mít náš výlet co nejdokonalejší. A proč si to kazit od začátku blbým počasím.

Minulou středu jsme neměli moc co dělat, tak jsme s Agi vzaly foťák a šlu udělat pár fotek do lutheránského kostela. Když jsme pak chtěly jít dom, venku začínalo pomalu svítit slunko, po týdnu deště a mlhy! Tak jsme přemýšlely, že si půjdem sednout někam ven a jenom si užívat slunečních paprsků. A pak Agi napadlo, že vlastně můžem jet do Nokie...

Bylo za pět tři, na internetu sme našly první autobus, zaklepaly na Kasiu, že má pět minut na nachystání a v 15,15 už seděly v lince č. 79. Za chvilku nás autobus vysadil uprostřed ničeho, ona Nokia fakt není nějaká turistická atrakce. Je to industriální město tak o velikosti Břeclavi. Žádná továrna na telefony. Teda už ne.

Skrz Nokiu teče řeka, která odvádí vodu z jezera Pyhöjärvi (a protože jsou spojené kanálem, tak vlastně i z Näsijärvi) do Baltského moře, a v Nokii byl asi dvacetimetrový spád, který přímo vyzýval k postavení vodní elektrárny. A kde je energie, tam může být průmysl, tak se v Nokii (a pod značkou NOKIA) začal vyrábět papír a později gumáky, kabely a pneumatiky. A sedmdesátých letech je napadlo dělat telefony... První NMT telefon byl zkonstruován v Nokii, první mobilní hovor se uskutečnil v Tampere v roce 1991 (se zařízením od Nokie). A pak ten mobilní boom si asi pamatujete. A určitě uznáte, že v něm Nokia hrála velkou roli. Dnes už je telefonní továrna pryč, ředitelství v Espoo a výroba v Salu (a v Asii samozřejmě). Jméno města zůstává pořád stejné :)

A to byl přesně ten důvod, proč jsme tam jely - vyfotit se u cedule, protože všechny máme Nokiu. Teda nevím, co Kasia, jí se totiž celý ten nápad přestal líbit, sotva jsme dorazily. Že tam není nic k vidění (ano, Fini asi měli důvod, proč nás na to upozorňovali). Když jsme šly ke kostelu (jakožto jednu z mála oficiálních "turistických atrakcí"), za chvilku začala brblat, že je to daleko. Pak jsme hledaly jakýsi most, to už byla úplně protivná, tak jí Agi řekla, že jestli chce frflat, ať radši jede dom. A ona se fakt otočila a šla na autobus. Nejdřív nás to trochu zarazilo, pak jsme ale uznaly, že ten zbytek výletu jsme si užily víc. Obecně, když moc nečekáte, můžete si užít i návštěvu místa, které za moc nestojí.

Most jsme nenašly, teda ne ten, co byl na wikitravel.org. Náš most vypadal jak obyčejná silnice, ale poskytoval luxusní výhled na tovární komplex na malém ostrůvku. Na továrny docela hezké. Tak jsme chtěly spokojeně jet domů. Autobus nám ujel asi o deset minut a vlak jel za dvě hodiny. Nějaký dřívější autobus zastavoval v Nokia Pysäki, nemohli jsme ale najít nikoho anglicky mluvícího, kdo by nás nasměroval na tuto zastávku. Nějaký starší pán nás dokonce poslal do Tampere. Tak jsme na chvilku zapadly do obchodu, pak šly hledat nádraží, že si koupíme lístek a sednem si tam. Koleje jsme našly, nápis Nokia taky, ale něco, co teoreticky mohla být nádražní budova, bylo zamčené. Nevyvíjelo se to úplně dobře, ten vlak byl poslední spoj, ale nic nenasvědčovalo tomu, že v Nokii zastavuje. A hlavně, v šest ráno nás na Keskustori čekal autobus do Ruska...

Vydaly jsme se hledat nějaké lidi, na ulicích v centru fakt mrtvo, a najednou na křižovatce vidím autobus 71 s nápisem Keskustori. Sedmdesátjedničky jezdí přes Tampere, tak říkám, že možná je to náš bus. Začaly jsme mávat, řidička zastavila na zastávce vedle autobusového nádraží, počkala, až nám naskočí zelená na přechodu, a s úsměvem řekla, že ano, jede do Tampere. Měly jsme pořádný kus štěstí. Jo, a když jsme druhý den vyprávěly tu historku Finům v autobuse, dozvěděly jsme se, že to pysäki znamená zastávka, díky, starý pane :)

Perlička na závěr (ano, už budu končit) - včera v hodině Scandinavian Business se Markku rozhodl, že je příliš hezky na to, abysme seděli ve třídě, a vzal nás na projížďku po Tampere a okolí a okolí znamenalo i Nokiu. Nejlepší bylo, že to udělal i den předtím v Area Studies, jenom byla hrozná škoda, že nikdo z nás neměl foťák. Výhled z dvou vyhlídkových věží uprostřed lesa byl úchvatný, a muzeum veteránů taky stálo za to. A dokonce za nás platil kafe a munkki! Bude vypadat jako úplatek, když mu dovezu z krátké české návštěvy aspoň čokoládu? :)

jajinka

Hyvää pääsiäistä!

Na prožívání jakýchkoliv svátků v cizině je pěkné to, že se zaručeně budou lišit od toho, co znáte z domova. Nám tady svátky jara začaly už aprílem, princip byl sice stejný, ale kvalita vtípku předčila možná všecky první dubny dohromady.
Mohlo být pondělí večer, něco jsme s Fandou vařili, když si vzpomněl, že viděl něco ve svojí schránce, a šel se tam podívat. Vrátil se za pět minut, ve tváři směs pobavení a zmatení a podával mi nějaký papír. V rohu logo TOASu (něco jako správa kolejí), adresa, Dear Mr Blahoudek...

"V posledních týdnech jsme zaznamenali spoustu stížností týkajících se užívání našeho zařízení. Vyskytly se také nějaké škody, které musí být nahrazeny. Po dotazování jsme zjistili, že jste se na tom také podílel a rádi bychom vás pozvali na schůzku, kde můžete být konfrontován s videem a ostatními stížnostmi. V TOASu jsme již rozhodli přestěhovat jednoho nebo více obyvatel jinam. Předtím, než ale učiníme konečné rozhodnutí, chceme si promluvit se všemi zúčastněnými. Je jednodušší pro obě strany, když se sejdeme ve společenské místnosti ve 3. patře namísto naší kanceláře. Chceme vás tedy pozvat na schůzku ve čtvrtek 1. dubna v 19,00. V případě dalších dotazů mě kontaktujte.

S pozdravem,

Kari Kaukonen"


Co to je za blbost? Jediné škody, o kterých jsme věděli, byly dvě nebo tři zlomené židle, které už předtím nevypadaly zrovna zdravě, a možná ukradená dopravní značka, která se nám objevila na chodbě, ale neměla nic společného s TOASem. Hlavně Fanda fakt nepatří mezi lidi, kteří by vyřvávali po nocích. Na to by byli možná jiní adepti (a tento dopis dostalo asi deset lidí), ale stejně, jaké dotazování, kdo to nabonzoval? Kdo může být takový křivák, snad když mi něco vadí, tak nejdřív řeknu, než napíšu stížnost na TOAS... A jestli se bude muset někdo stěhovat, tak ty poslední dva měsíce na Erasmu nejspíš trochu zhořknou... Celé Tuomio se dva dny nebavilo o ničem jiném, atmosféra houstla...

Ve čtvrtek se sešli "ti špatní" plus třikrát větší skupina podporovatelů, a Martijn s Jorritem (NED) konečně všem řekli, že to byl prostě apríl. Následoval smích, potlesk, video  (doufám, že to bude fungovat). Lepší vtip jsem nezažila...

Velikonoce taky nepostrádaly originalitu. Jedna polka se rozhodla zorganizovat velké mezinárodní velikonoce, takže jsme se poskládali na jídlo, pití, rozdělili na národnostní skupiny a od sobotního odpoledne nakupovali (taky vám připadá perverzní věda "Poszukaj majonezu", i když víte, že je to polski?) a prali se o kuchyně. Výsledkem byla velkolepá žranica nejrůznějších chutí, kde jsme se skupinově vrhli na jídlo a do hodiny taky skupinově fučeli nad plným žaludkem. Česká skupina čítající Fandu, mě a podporu mojí milé maďarské spolubydlící se rozhodla upéct chleba, který nám trochu překvasil, ale po tom sladisku lidi vzali za vděk i tím. No a ze zbytku umím pojmenovat jenom tiramisu a jabkový koláč, ale v rámci sladkých orgií jsem toho ochutnala mnohem víc... Slečna organizátorka by občas potřebovala víc nadhledu a míň důležitosti, ale i tak to byla povedená akce. Pak se lidi rozutekli, Edward ve své kanceláři (místnost vedle sauny, která se před pár dny proměnila v malou výstavní halu s jeho a Ciosinými (IRL) fotkami) roztáhl půjčený projektor, my si roztáhli matračky a polštáře a udělali si improvizované kino.

Po dvoch filmech se dost lidí zvedlo a šlo na anglickou mši, když jsou ty Velikonoce, večer se slavily Giuliiny (ITA) a Guyomovy (CAN) narozky, než sekuriťák všechny vyhnal někam do hospody. My, kterým se nechtělo, jsme si v "kině" konečně zapli Forresta Gumpa, na kterého jsme čekali s Agi celé odpoledne. Moc plno nebylo, kromě nás dvou se nočního promítání účastnil jenom Edward coby jediný člověk, který to uměl ovládat (a troufl si na to sahat), než nám sekuriťák o půl třetí došel říct, ať to ztlumíme. Tak jsme to ztlumili úplně a přesunuli se k nám do pokoje. Edward si chtěl hrát na psychologa (perfektní zábava především pro mě jako pozorovatele) a vlastně u nás zůstal až do rána, protože jsme se rozhodli, že budem spát všichni dohromady hlavama k sobě, vykládali si potmě a připadli si jak na letním táboře. Vzbudili jsme se tak nějak svorně o půl dvanácté, udělali si tousty se sýrem a Edward se rozběhl do školy vrátit promítačku.

I na šlahačku došlo, sice místo žile to bylo jenom šátkem, ale od uschnutí mě to snad uchrání. Díky, Fando :) A druhému Fandovi posílám díky 1479.407km jihojihozápadně za slivovicu, kterou jsme dneska slavnostně dorazili a flašku zařadili mezi erasmácké trofeje. Na písničku si počkám na Pohárky, už jenom dva týdny, moc se na vás těším, děcka :)

jajinka

Erasmácké patálie

Občas se nedaří. Ale to asi nezáleží na zemi, kde se právě nacházíte.

Ano, i šprta mohou postihnout problémy se školou. Nejdřív za to mohl marketing a můj skvělý tým čítající dva Francouze a mě. Zpočátku vypadali jako sympaťáci, později ale objevíte, co obnáší práce v mezinárodním týmu. Totálně odlišné názory. Nic mojeho nebylo dost dobré. Když jsem o něčem francouzském pochybovala já, oni byli dva. Takže jsem po docela krátké době rezignovala na pouhé technické připomínky, nějaký podíl na kreativě jsem vzdala, protože hádat se mi fakt nechtělo a oni by mi stejně odpověděli s tím hrozným francouzským přízvukem, který mě nutil ptát se po každé druhé větě "What?".

Když ale přišli s tím, že moje část na jedné z meziprezentací vlastně nebyla žádná práce a jenom ctrlc-ctrlv (což rozhodně ne, protože na těch pitomých stránkách Air-France - hádejte, kdo vybral tuto společnost - byl text zakomponován do obrázků a přeskakoval nezávisle na tom, jak jsem to stíhala číst), nakonec tu část smazali a dostala jsem k prezentování něco jiného, než jsem si chystala, došla jsem dom tak naštvaná, že jsem na chudinu Agi chrlila nadávky půl hodiny. Lepší spolubydlící bych si ale nemohla přát, vytáhly mě s Kasiou do Passion baru, daly jsme si bílého Rusa a zase bylo dobře.

Další blbý den přišel přesně o týden později. Podnikové hospodářství mi možná nestačí a rozhodla jsem se, že k tomu zkusím jít na žurnalistiku. Poslední termín na SCIO testy bude 29. května, všecko v pohodě stíhám. Možná bych se mohla podívat, jestli už se přihlašuje. A jaká příjemné překvapení mě nečeká uvnitř... FSS MU uznává maximálně termín z 1. května... Jezdit domů dva týdny před koncem Erasmu je trochu hloupé, že? Takže asi žádná žurna, no co, můžu se spokojit s naší nudnou katedrou...

Nemůžu. To je tak, když se chcete vzdát a někdo vám to nedovolí. Musím přijet a udělat přijímačky. Ostatně cena letenek nebyla tak hrozná a Tampere-Frankfurt-Bratislava a Praha-Frankfurt-Tampere mě vyšlo na nějakých 60 EUR. A kde je ten problém? Že u tří letů ze čtyř svítí posledních pár míst a nemůžete si je booknout, protože "an error occured"? Zkusit to znovu, jasně, ale dosáhla jsem jenom toho, že se error změnil v duplicate booking, což mě teda rozhodně neuklidnilo. Dala jsem tomu přestávku přes Scandinavian Business, kde jsem dvě hodiny poslouchala Francouze, kteří mleli do výkladu. Moje láska k nim zase o něco poskočila.

Přestávka nepomohla, potřeba jet dom se změnila v touhu a celý ten rezervační proces dávno překročil určitou mez, tak jsem volala Jardovi, ostatně to byl on, kdo mě nenechal vykašlat se na vlastní sen. A samozřejmě, že s jeho pomocí (a kartou) to šlo, prostě anděl dokonce i pro tak blbý den... Děkuju...

A ještě perlička, když máte fucking Tuesday, problémy s letenkami jsou příliš nicotné, než aby to stačilo. Dostala jsem email od garanta oboru, že si nemůžu zapsat International Trade, protože si to zapsalo hodně Finů a pro exchange studenty není místo. Tak mi to vysvětlete. Zaregistrujete si něco v listopadu, přičemž ostatní to udělají na začátku března, ale není pro vás místo. Máte jeden semestr na to, abyste si mohli zapsat konkrétní předmět, ale není pro vás místo. A nakonec, musíte měnit Learning Agreement a vyřídit všecku tu otravnou byrokracii, ale přednost dostane finský student, který předmět může absolvovat za rok a celou věc vyřídí kliknutím (teda v českém ISu by to udělal). Zvláštní praktiky Tamperské univerzity aplikovaných věd, zvlášť když problémy s předmětem nemáte poprvé (na začátku semestru jsem se dozvěděla oficiálně až na první hodině Marketing Research, že předmět není pro Erasmáky).

No, co teď? Mít po celou čtvrtou periodu čtyři lehké předměty, nebo si zapsat Professional Selling, přestože mi to nesedí do mých cestovatelských plánů? Zkusila jsem druhou možnost, protože s normálním učitelem se dá domluvit na nějaké práci navíc. Ale ne s touto učitelkou. Prej na cvika vůbec chodit nemusíme, ale ona se postará o to, aby to bolelo. To mě ještě nezastrašilo. Když mi ale naordinovala prezentaci (která dělá 30% známky) na pátek, kdy budu v Rusku, to už se mi přestávalo líbit. Ani po slušném mailu to posunout nechtěla, že si to můžu leda vyměnit (super, když máte kontakt jenom na holku, která má prezentaci ve stejný den nebo s ní už začala, a příští hodina je dva dny před dnem D). Tak jsem se obrátila na ochotnější osobu - Mirju Onduso, koordinátorku, která mi za dvě hodiny odpověděla nejhezčí větou toho dne - Deleted! Takže plán pro čtvrtou periodu - učit se na české zkoušky, začít psát diplomku, přečíst si Kalevalu v angličtině, chodit na dlouhé procházky a na tu ženskou, co postrádá kromě trochy ochoty i vkus na oblíkání, se co? Vykašlat.

Poslední dvě historky nesouvisí přímo s Erasmem, ale když už si stěžuju, ať je to všecko při jednom. Tři dny zpátky jsem si ve škole uvědomila, že mě bolí oko. Když jsem pak šla kolem zrcadla, všimla jsem si příčiny, pravé horní víčko bylo tak dvakrát až třikrát větší než levé. Jsem si říkala, že spánek to třeba vytáhne, což se samozřejmě nestalo. Zavolala jsem na AXU, že nejspíš musím jít k doktorovi (je to oko a ne rýmečka) a co mám dělat, nakonec jsem se ale vlezla do volné zdravotní péče ve studentském centru, kde mi sestra řekla, že zánět tam není, mám počkat dva tři dny a mělo by to splasknout samo (že kapky mi stejně nepomůžou). Tak čekám, velikost se moc nemění, ale aspoň už to nebolí při každém mrknutí.

No a nakonec něco veselejšího, i když to fyzicky bolelo podstatně víc než zbytek zápisku dohromady. Po dvou měsících jsem se rozhodla, že nepotřebuju šalinkartu, když cesta do školy trvá půlhodinky (bez sněhu 25 min). Navíc mě baví chodit. Ve středu jsem si šla ze školy, v podchodu trochu ledu, ale co, po třech měsících jsem si zvykla... A liskla jsem sebou na zem. No a jelikož je jaro už i v Tampere, led zrovna suchý nebyl. Super, když musíte jít s mokrým zadkem přes celé město :) Sice mi teď zápěstí mění barvu každý den, ale aspoň historka je to dobrá.

Hodně štěstí všem :)



jajinka