"I want to go to Finland." Rusko poprvé a naposled.

Asi týden před Velikonocemi jsme měli jakousi informační schůzku, kde nám všem sebrali pasy a slíbili shledání v autobuse do St. Petersburgu. A protože je to tu moje jediné ID, musela jsem jet do Ruska.

I za tak krátkou dobu v Schengenu člověk odvykne pasovým kontrolám, tohle byla navíc moje první cesta s vízem (proto samozřejmě ty caviky s pasem). Není to ale nic zvláštního...jenom otrava. Kontrola víza na finské straně, vyplnění jakéhosi imigračního lejstra, kontrola na ruské celnici a taky nám prohlídli autobus. Takového strachu, že by někdo chtěl jet načerno do Ruska?

Člověk asi čeká nějaký rozdíl okamžitě po přejezdu/přechodu čáry. On tam fakt byl. Ženská u přepážky na ruské straně hranice byla zřetelně nerudná, žádný pokus o angličtinu, dostat účet ve směnárně je taky nejspíš nadstandard a ještě jsme dostali pomalu vynadáno, že jsme se vůbec dovolili zeptat. Krajina se moc nezměnila, jeli jsme ale pořád po celkem přijatelné asfaltce někde lesem, takže nějaký extra vhled do ruského venkova jsme neměli. Až na to, že kolem silnic byl neskutečný bordel, vlastně jako bysme tři hodiny projížděli skládkou...

Do Petersburgu jsme dojeli kolem páté-šesté, ubytovali se v hotelu Moskva**** (kde nás okamžitě liskl smrad z cigaret v pokoji, ale jinak to tam bylo pěkné, hlavně výhled z obrovského okna byl super) a protože nám zbývaly nějaké dvě hodiny času, vyrazily jsme s Agi na opatrnou prohlídku okolí.

Můžete potkat přezdobený palác a o blok dál hnusné baráky, které doslova křičí, že nemůžou za to, jak vypadají. To komunisti. Přímo v centru je snad smetiště, stačí se podívat za nízký betonový plot, vedle relativně neutrálně vyhlížejícího ředitelství ruského Telekomu oplocené (a nasvícené!) oratisko. Že tu něco nehraje? A to nemluvím o průjezdu předměstím, protože snad i vězení u nás vypadá romantičtěji.

Dávaly jsme si celou dobu dost pozor - nevypadat jako turisti (takže schovat foťák pod bundu a v případě velikosti mojeho Olympusu se vydávat za slečnu na přelomu pátého a šestého měsíce těhotenství), vyhýbat se na úzkém chodníku Rusům, protože oni to nikdy neudělají, přebíhání silnic taky lahůdka. V Tampere se nebojím chodit na červenou (protože za měsíc chodění pěšky vysledujete, kde a kdy si to můžete dovolit), v Petersburgu bylo o hubu přejít na zelenou. Protože všichni jezdí jak prasata. Sami Rusi (průvodci) nám říkali, že pravidla silničního provozu tam sice jsou, ale to ještě neznamená, že se respektují. Uprostřed bordelu, šílených řidičů a architektonické schizofrenie se nám brzo zastesklo po Finsku...

Večer nás čekala ruská večeře v krásné hospůdce - pět chodů včetně boršče, spoooousta vodky podle ruských alkoholických pravidel - nikdy nepij sám, bez jídla a bez důvodu (takže nás čekala štamprla za zdrovije, za družbu, za brúdršaft, for Edward :) a tak dál, prostě najít záminku splnit "davaj, nalivaj". Dělala jsem si čárky za štamprle a napočítala jsem jich devět... Dokonce nám hrála živá hudba, chlap s harmonikou, jeden perkusák a ženská s úžasným hlasem, všichni v krojích, naučili nás pár ruských spářkových her i zazpívali Kaťušu. Tak mě napadá, že pro ně to musí být jak pro moravské cimbálky "vínečko bílý, jsi vod mý milý". V každém případě úroveň zábavy udrželi velmi vysoko a povedl se jim i jeden pěkný vtípek - když si ta Ruska měla vybrat v rámci jedné hry něco jako muže svého srdce, vybrala Jakoba (GER), který je známý jako pěkný děvkař. Ostatně svoji pověst dokázal i na afterparty v klubu Rossi, sbalil tam nějakou Rusku, druhý den se prý i s nějakou další náhodnou vyspal. Jenom přemýšlím, jestli je tak odvážný, nebo tak blbý.

Ano ano, afterparty, neopomenutelná část zájezdu do Ruska. Diskotačka skvělá (i když po takové přípravě - kdo by se nebavil). Jenom tam bylo spousta bohatých čumilů střední generace (a spousta mladých holek se na to chytla...) a taky tam bylo nakouřené jak v českém pajzlu. Člověk si tak rychle zvykne, že nekouřit v hospodě/klubu/baru je normální... Únava se ale díky brzkému rannímu vstávání projevila a začaly jsme s Agi a ještě s Magali (FRA) hledat čtvrtého do party. Bloumat v noci po Rusku není dvakrát bezpečné, fungují tady ale něco jako soukromé taxíky, že jenom zvednete ruku, řeknete kam chcete jet a za kolik a dotyčný vás buď sveze nebo ne. Jenomže my jsme byly pořád tři holky, tak jsme zkusily smlouvat s regulérním taxikářem. Nejdřív si řekl o 500 rublů, my jsme mu odpověděly dvě stovkama, tak slevnil na tři sta (což byl asi dvojnásobek ceny oproti těm soukromým), ale my jsme se radši chtěly dostat v pořádku do postele než ušetřit v euro a pár centů na osobu. Za takovou cenu ale aspoň nemusel být tak protivný jako zbytek Ruska...

Druhý den jsme opustili Petrohrad, přejeli kousek do městečka Pushkin do Kateřinského paláce. Tolik zlata pohromadě jsem v životě neviděla... Občas jsem se musela hlídat, abych zavřela pusu. Ke konci prohlídky jsem byla ráda za každou místnost, která si nezasloužila obrázek... Z výkladu si bohužel nic nepamatuju, protože nit jsem ztratila celkem brzo - byl to samý Alexandr, Mikuláš, Kateřina, k tomu čísla nebo přívlastky tipu veliký, hrozný, klacek, nebo jenom číslo (a těch taky nebylo málo).

Cesta tam a zpátky taky brala dech, bohužel tím negativním způsobem. Hřbitov uprostřed oranice a hroby tak namačkané u sebe, až člověk začal pochybovat o jakékoliv pietě toho místa, do toho smuteční průvod s křiklavě barevnými věnci po kolena se brodící v bahně... Vesnice ze zerzavých plechových boud nebo ještě líp - kopa hlíny s dveřma a komínem... Moje první setkání se zemljankou mi vyrazilo dech asi úplně nejvíc z celého Ruska...

Odpoledne jsme se vrátili do (falešné) civilizace do kostela "rozlité krve", který stojí na místě, kde zabili před více než sto rokama cara. Jinak je to ten nejtypičtější obrázek z Petersburgu. Vnitřek taky úchvatný, celé je to zdobené mozaikou, zase spousta zlata a nám začínalo být jasné, proč Alex (UK) po Rusku říkal, že zlato už nemůže ani vidět. Poblíž se nacházel trh se suvenýry, tak jsme si zkusily zasmlouvat (a fungovalo to), nakoupily nějaké blbosti a pak hurá do Moskvy. Hotelu samozřejmě. Zase chvilka času na odpočinek a večer nás autobus zavezl do Michalovského divadla na Labutí jezero. Super zážitek - vidět něco, co je pro Rusko tak typické, v čem jsou tak dobří a ještě nejspíš neznámější balet na světě. A kdo že napsal muziku? Že by taky Rus? :) Bylo to moc hezké, občas jsem žasla nad tím, co baleťáci předváděli, protože když skákali, tak se snad zastavovali ve vzduchu... Moje nejoblíbenější postava byl naprosto nevýznamný "the orange guy", který tam plnil roli nějakého poslíčka (a v jednom z dějství dokonce změnil barvu), ale to, co předváděl, bylo parádní. Po baletu tentokrát žádná diskotačka, koupily jsme si nějaké ruské Lonkero (Black Russian) a sušenky a kecaly u holek Polek (Marysia a Julia) v pokoji.

Sobotní dopoledne jsme strávili v autobuse projížďkou po Petrohradě - ráno bojová loď Aurora, ze které je teď spíš muzeum, ale je volně přístupná. Pak jsme přejely k Petropavlovské pevnosti, prohlídli si kostel, a vlastně celý komplex, počkali, až se v pravé poledne vystřelí z děla - pořádná šupa - a pak nás čekala katedrála sv. Izáka, jedna z nejmohutnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Dovnitř jsme tentokrát nešly, rozhodly jsme se s Agi pošetřit nějaký peníz a stejně nás víc lákala panoramatická vyhlídka nahoře. Vyběhli jsme 201 schodů do jedné postranní věžičky, pravá lahůdka mě ale teprv čekala - z věže se dostat na kopuli po schodech, které jenom tak visely v šílené výšce (lahůdka číslo dvě byla sejít po nich dolů). Ale tak co bych pro ten výhled neudělala...navíc strach se dostavil jaksi v půlce a otočit se by pro mě bylo nejspíš mnohem těžší, než to vylézt dvakrát. Pak jsme se jenom toulaly kolem, sraz byl ve tři u Zimního paláce aneb Ermitaže, počasí nám vyšlo nádherně, že se dalo chodit po venku dokonce v krátkém tričku. A na náměstí za Zimním palácem bylo tolik prostoru a fakt taková uvolněná atmosféra, když lidi jenom tak seděli na zemi nebo hráli frisbee...až jsem si uvědomila, že mi to trochu ve Finsku chybí. A hlavně to slunko... Jedno ale téměř hororové story - když jsme přecházely po přechodu cestu, mohly jsme být tak uprostřed na zebře, když se v dálce objevilo auto. Silnice široká, rychlost vysoká. Agi byla rozumná - prostě nepřemýšlela (to nevypadá dobře vedle sebe - rozumný a nepřemýšlet :)) a šla. Já jsem se zastavila. Jenomže to auto nebylo jedno, za ním následovaly tři pruhy v každém směru a já uprostřed toho... Ale žiju :) naštěstí...

Zimní palác jsme spíš proběhli, protože člověk by potřeboval tak týden a ne tři hodiny, aby si to prošel pořádně. Vevnitř je totiž sbírka umění, která šlape na paty Louvru, obrazy opravdových mistrů, od Rembrandta přes da Vinciho a van Gogha (čti chochha) po Moneta, raritou byly kulaté stoly zdobené mozaikou z milimetrových barevných skel, čehož si člověk všiml až tak z dvaceti centimetrů...

No a večer... Limuzíny čekaly naleštěné před hotelem celou dobu, Diana nám k tomu jenom dodala ruské šampaňské a CDčko s párty-muzikou a noční projížďka Petrohradem mohla začít. Nemůžu říct, že bysme si kromě přestávek nějak užili noční město, spářka v limuzíně ale byla skvělá. A ty přestávky, kdy jsme se sjely s druhou várkou, ťukali si s plastovýma kelímkama a to všecko na nejhezčích místech nádherně osvětleného města...bylo to moc hezké. Kromě posledních deseti minut. Tak na záchod se mi snad ještě nechtělo... (Jo, a Juha na při poslední přestávce vyřešil svoje toaletní problémy po chlapsku - do řeky :)) Tak jsme změnily plány, zamířily s Agi znovu do klubu, protože to bylo blíž než hotel (tzn. záchod byl blíž), navíc jsme znovu chytly partymood. Návštěva WC byl asi můj nejhezčí okamžik toho večera :) A i ta spářka byla fajn, nebýt mírných trablí Tonyho (FRA), který omylem kopl do sklínky pod gaučem, samozřejmě se rozbila a hned se seběhli asi čtyři sekuriťáci a chtěli 200 rublů nebo zavolat policajty. Drahá sklenička...možná o to levnější byla cesta dom. Tentokrát s doprovodem jsme stopli první auto, řidič souhlasil se 150 rublama, zadal adresu hotelu do navigace a jeli jsme. Dovedlo nás to sice na správnou ulici, ale přesně na opačný konec. A Nievskij prospekt má něco kolem pěti kilometrů... Tak Tony toho Rusa navigoval, přestože řidič nemluvil anglicky... Domů jsme se dostali, asi nějaký zázrak nebo co. A ten Rus si ani nestěžoval, že nás zavezl za levno, on nejspíš souhlasil s cenou, protože nevěděl, kam vlastně pojede... Asi nováček, ale narozdíl od ostatních zaběhnutých se snažil být milý. Příjemné zjištění, že všichni nejsou stejní. Chvilku jsme si vykládali u nás v pokoji, chvilku se stavili na chodbovici ve vyšším patře a v pět už jsem měla všeho plné zuby...Osprchovat ve žluté vodě (dokonce ani ve čtyřhvězdičkovém hotelu neteče z kohoutku pitná voda) a spat.

Poslední den jsme šli do Yusupovského paláce, kde zabili Rasputina, plus samozřejmě to bylo hodnotné i z té honosné stránky. Ale byl to náš poslední program po poslední noci a byli jsme trošku unavení, přestože to bylo fakt zajímavé. Pak už nás čekala jenom cesta domů se všema těma otravnýma celníma procedúrama a návštěvou duty free shopu. Jenom taková perlička - koupila jsem si tam Finlandiu a lonkera :) Protože půllitrovku ruské vodky jsem měla už z Petersburgu a oficiálně můžeme převézt jenom litr tvrdého. No a na hranicích se ruská prodávala jenom v litrovkách a fakt se mi nechtělo zbytečně si dělat problémy, kdyby celníky napadlo, že studenti nejspíš budou pašovat alkohol (a že jich bylo). Naštěstí se o nás nestarali.

Ve Finsku se nám s Agi znatelně ulevilo. Přestože ten výlet byl super a St. Petersburg je krásný, bylo to zároveň jedno z nejhorších míst, co jsem viděla, a do Ruska mě už nikdo nedostane... Čtyři dny stačily na to, aby to člověku otevřelo oči. A fakt jsem ráda, že se v Česku máme tak dobře, jak se máme.

Zdravstvujte, druzia,


jajinka