Když jsme někam jeli a Katja nás upozornila na soby, většinou jsme se všichni nahrnuli na tu stranu, kde je naše průvodkyně viděla. Abysme to neměli tak těžké, ve čtvrtek k večeru jsme navštívili sobí farmu. Byl pro nás připravený bohatý program. Nejdřív něco jako kratičká přednáška nebo instruktáž, i když nás zajímali sobi spíš z praktického hlediska. Od hladění jsme byli důrazně odrazováni - sobi to prý fakt nemají rádi a vzhledem k tomu, že jejich parohy byly ve výšce našich očí, nebyl by to nejlepší nápad. Krmení jim ale z nějakého důvodu nevadí a každý sme dostali hrst granulí. No, zapomněla jsem si rukavice a sobíci žgryndali (sorry všem, kdo nerozumí, ale bohužel neznám lepší slovo, které by vystihovalo situaci), takže jsem si to krmení zkusila dvakrát třikrát a pak šla hledat umyvadlo - zaprvní to studilo, zadruhé to nebylo dvakrát příjemné :)
Pak jsme dostali lekci, jak chytnout soba do lasa a mohli jsme si to zkusit na kusu dřeva s parohama. Úspěšnost byla tak 50:50, no mně by taky pomohlo, kdyby se ten sob hýbal... Pak pro nás nějaké soby zapřáhli za sáňky a my jsme si mohli užít pětiminutové severské safari. Byla to docela sranda, hlavně focení sobího zadku z pozice pasažéra.
A mezitím jsme docela vymrzli, tak nás pozvali dovnitř, nalili kafe do dřevěného hrnečku (prý nevhodný do myčky, ale jinak velice trvanlivý), dostali jsme k tomu sušenku a jedna Sámi paní v kroji nám k tomu zazpívala joiku. Je to technika zpěvu, kdy zvuk vzniká někde hluboko v krku (nejspíš, nerozuměla jsem přesně) a díky tomu se dá zpívat hodně vysoko a nahlas. Sámové to používali, aby vyplašili soby, když se blížilo nebezpečí, a taky aby se domluvili mezi sebou. Takové joiku je prý je to slyšet i kilometr dva daleko. No ale k této konkrétní Laponce - nejdřív si nahřála buben nad ohněm, aby měla nějaký doprovod, a pak začala zpívat. Takový hlas by jí mohla závidět i Kaťa Bízová! A byla v tom energie jako v písničkách z Detvy, super zážitek. Jako bonus jsme dostali řidičák na soba a jeli si užít poslední večer do Vasatokky. Simon mě uháněl o palačinky (mimochodem včera na spářce se o nich vyjádřil, že byly "fucking good", moje ego se hned cítí líp) a Adrian (SPA) rozpustil čokoládu s banánem. Doslova sladké orgie.
P.S. Věděli jste, že ve Finsku neexistuje něco jako divoký sob? Všichni mají svého majitele a i když pobíhají po lesích, jsou vlastně domestikovaní. Většinu z nich vlastní Sámi a pokud si dobře pamatuju, tak rodina z této farmy jich měla něco přes 500.
Ne, ještě nekončím, ale druhá část se bude týkat jiného, i když pro Laponsko neméně typického živočišného druhu. Z volitelného programu posledního dne jsem si totiž vybrala husky safari. Nejdřív nás čekala přestávka na suvenýry v Saariselce, protože přece jen psů na farmě nemají tolik, abysme mohli jet všichni najednou. Když jsme se střídali, Simon z přechozí várky jenom řekl, že to smrdí dobře. Ano, tak zní opravdové nadšení :) Náhodou ti psi byli hrozně milí a mazliví. Ale musím uznat, že měl celkem pravdu a sotva jsem přijela domů, dala jsem si prát rukavice.
Na začátku jsme dostali lekci, jak řídit a být řízen, bylo to dost jednoduché, protože jediná naše funkce byla brzda. Pak se jedna z nás usadila do saní, já jsem byla první řidič, stoupla jsem si na lyžiny či jak to nazvat a čekala, až nám odvážou psy. Ti nejdřív vypadali celí žhaví, nadšení je ale opustilo nějak moc rychle. Stejně tak moji kolegyni, když se s ní dost brzo po začátku naklonily saně. No ale zpátky k psům. Nejdřív se rozběhli za skútrem celkem s chutí, ale pak začali zpomalovat, až se úplně zastavili. Někteří se začali válet ve sněhu, někteří si udělali toaletní přestávku (a někteří svoje toaletní záležitosti zvládali předím za běhu). Jenže je nepovzbudilo vůbec nic, ani skútr před nima, ani "perkele" z úst jejich normálního pána. Tak nás z prvního místa posunuli na třetí a přivezli nám na skútru dalšího huskyho. Bylo to jak nová šťáva, protože psům se najednou chtělo utíkat a všecko by bylo super... kdyby se psi před náma nerozhodli, že převezmou úlohu líné lemry. Takže kdežto předtím jsem těm psům musela celkem pomáhat (taková saňoběžka), teď jsem většinu času stála na brzdě a bylo mi jich upřímně líto, že jím to musím tak ztěžovat. A občas mi bylo líto i řidiče na saních před náma, protože cítit psí čumák těsně za zadkem (když jsme nestihli naše psy dostatečně zkrotit) taky není úplně ok.
Pak se nám podařilo tak trochu sjet z cesty a víceméně se vyklopit a když jsme vytáhly saně na stezku, rovnou jsme se vyměnily. Mohla jsem si užít, že nemusím nikoho tlačit a můžu fotit, řízení ale bylo stejně lepší. Taková jakási turistická zodpovědnost... No a i na kůži ze soba byla za chvilku zima. A proto nás čekala v dřevěné chatě palačinka a horký džus. Začínám si myslet, že den bez palačinek je jako den bez čokolády, a den bez čokolády je jako den bez slunce (ahá! - proto jsem měla na začátku erasmu takovou spotřebu :)). Sedlo to dobře. A celkově o jízdě na psím spřežení...nejspíš to bylo jednou v životě, takže jsem si to celkem vychutnala.
Pak jsme odjeli zpátky do Saariselky podstoupit další z volitelných programů a vybrali jsme si lázně, protože se s tím dal zabít čas a bylo to za přijatelnou cenu. Ok, husky safari bylo HODNĚ drahé, takže nad stejně drahým snowmobilem jsem ani nezačala přemýšlet. (Když nad ním přemýšlím teď, stejně mě neláká...) A lázně byly fajn, jenom nevím, co z toho považovat za lázeňský prvek. Vypadalo to jako takové kryté koupaliště se saunou a vířivkou (studenou). No a protože jsem se chtěla trochu vyhřát, sauna byla jedna z prvních zastávek. Dalo se tam jít jenom bez plavek, ale klasická finská byla oddělená. Pak jsem chtěla zkusit tureckou saunu (s párou a něčím krásně voňavým), vlezla jsem tam, sedla si, a děvčica od vedle mi prozradila, že je to mixlé. Nejdřív se mi v hlavě ozval alarm jako "aha, fakt", pak jsem si ale řekla, že stejně tam není vidět na krok víc než obrys, tak co. Občas dokážu překvapit sama sebe.
A najednou byl večer, čas nastoupit do autobusu a vyrazit zpátky na jih. Čím rychleji uteklo těch pět skvělých dní v Laponsku, tím pomaleji se táhla cesta domů. Ale stálo to za to. Takže až někdy pojedete do Finska, nezapomeňte jet za polární kruh...
jajinka
Žádné komentáře:
Okomentovat