Ultimate survivor

V pátek odpoledne jsme se nechali s dalšíma asi padesáti lidma odvézt na civilizační očistu do národního parku Seitseminen. Čekal nás víkend v chatě bez elektřiny, bez tekoucí vody (a bez internetu). 

Naše jediná technika byl autobus, který nás přivezl na chatu, dodávka (za celý víkend nepoužitá ani jednou), zetři baterky a jeden telefon pro případ nouze. Zbytek jsme si museli obstarat sami. Tak jsme se rozdělili na skupiny - jedni měli na starosti dřevo a oheň (ale sekání dřeva mě bavilo, tak jsem se jim chvilku vetřela do řemesla), druzí se starali o světlo - svítili jsme jenom petrolejkama a svíčkama. Jedna skupina pro saunu (protože přežít ve Finsku neznamená vzdát se sauny!), další byli nosiči vody a pak dvě skupiny do kuchyně, jedna na vaření a jedna na umývání nádobí. Zkuste si tipnout, co mě postihlo? Ano, správně, to poslední. 

Chata byla nejdřív pěkně vymrzlá a vevnitř nadýmené, protože studený komín nechtěl táhnout. Tak jsme se motali bez cíle po venku, ohnivá skupina sekala dřevo, Mathias (GER) a Juho (FIN) - pozor, ne "můj" Juha - vyklidili ohniště a rozdělali oheň venku. Juho měl něco jako škrkátko, které produkovalo spoustu jisker, ale zapálit s tím obyčejné piliny bylo docela těžké a povedlo se mu to, až když to po půl hodině pomíchal s novinama. Samozřejmě jsme měli sirky a nemuseli spoléhat na tuto vychytávku, ale teda nevim, jak bysme si poradili, kdybysme měli křesat kamínky. 

Pak začalo být v chatě relativně obyvatelno a začala vařící směna. Na večeři jsme měli meatballs s rýží, těstovinový salát a šťávu. Pak "konečně" přišla na řadu naše směna. Zas tak moc práce jsme neměli, protože jsme jedli z papírových talířů, i když vydrhnout centimetr připálené rýže s baterkou nám dalo trochu zabrat. Ale zvládli jsme to! Mezitím saunagroup připravila (co jiného než) saunu - zato ale pravou finskou, kde se topilo dřevem, žádná elektrika. Bylo tam pěkně horko, skoro jako v Rauhaniemi v Tampere. Jenom žádné jezero nadohled, takže na ochlazení jsme museli vzít zavděk válením ve sněhu. Zato jsme si mohli vybrat z vnitřní nebo venkovní sauny ve stanu. Ta druhá byla fakt maličká a ne úplně horká, ale zase kolikrát se vám podaří stát ve sněhu a přitom se potit? 

Po sauně jsem se u krbu zakecala s Gaëlle, jednou z mála normálních Francouzů/ek, a pak jsme šli s Manuelem k ohni a uměli jsme si to skvěle načasovat, protože nám zrovna přinesli klobásky na opečení. Spálila jsem si prst, ale za tu chuť to stálo. Není nad táborák v březnu. 

Když jsme šli spát, zase jsme měli na výběr - stan nebo chatu, a šla bych radši do stanu, ale můj spacák byl jenom do 10 stupňů, žádná karitačka a přestože se tam topilo, nebyla jsem si jistá o svoje ledviny. Ani v chatě jsem si na horko zrovna nestěžovala, ale z polospánku si pamatuju brblajícího Simona, jak nadává na horní patro postele, že je tam 40 stupňů. Dole mohlo být těch mých 10...

Druhý den po snídani nás čekala bojovka ve skupinách a sice nám to nikdo neřekl, ale su přesvědčená, že jsme skončili na posledním místě a měli jsme dostat speciální cenu pro loosery. Měli jsme různé úkoly - postavit stan, přičemž jediná věc k dispozici byla plachta (a větve, které bysme jakože našli v lese), projít skrz pavučinu, aniž bysme se dotkli sítě, postavit improvizované nosítka a projít se s raněným, pár hádanek ohledně stromů a zvířátek a nakonec rozdělat oheň, což se nám podařilo tak minutu po limitu a eště by se dalo pochybovat o tom, že by takový chcípák hořel dýl než pět minut. No co, oběd jsme si zasloužili a dokonce ani to nádobí nebylo připálené jak po první večeři...

Odpoledne byla na programu kratší nebo delší túra, přičemž ta delší měla 7 km. Než jsme vyšli, tak jsem o délce dlouhé túry měla jiné představy, ale nakonec to bylo až dost. V Tampere bylo před odjezdem do divočiny třicet nebo čtyřicet čísel sněhu, tady v lese mohl ležet dobrý metr. A cestičky jsme neměli zrovna prošlapané. Na stezkách sice ležely klády dřeva, jenomže byly dost úzké, nějakých deset centrimetrů možná, a samozřejmě pod sněhem, takže to bylo dost o štěstí se trefit. Tak v polovině případů jsem zajela víc než půl metru do sněhu a někdy bylo prostě jednodušší následovat stopy přede mnou, než pokoušet štěstí. V každém případě jsem si připadala jako ožralá a nejspíš jsem tak i vypadala, teda soudě podle toho, jak vypadali ostatní. Občas vás totiž ten sníh překvapí a i když jste přesvědčení, že stoupáte na dřevo, není tomu tak a pak chytnete supr vangla, který zezadu vypadá jak balet v podání hrocha po narkóze...
No a díky tomu, že v jedné fázi jsme se hlavně brodili vysokým sněhem, některé děcka začaly brblat, takže delší túra se ještě rozdělila na dvě skupiny, jedna se vrátila a druhá překonala chvilku nepohodlí a užila si celých sedm kilometrů. Čtyři hodiny. Mně se vracet nechtělo, únavu jsem necítila, procházka vysokým sněhem mě bavila, v lese bylo možná ještě větší ticho než v Laponsku (extrahujeme-li od jedenácti přeživších až do konce), a to, že jsme se nemohli moc rozhlížet, protože jsme se museli dívat víc pod nohy než po přírodě - no a co... Kdo chtěl, tak si to vychutnal, a kdy až se nám znovu podaří tam jít znovu a navíc v zimě... Je pravda, že ke konci bych nejradši vláčela nohy za sebou a jaksi to nešlo kvůli hlubokému sněhu, stejně to ale za to stálo. A na únavu jsme zapomněli docela rychle, protože jsme šli spát mezi čtvrtou a pátou čerstvě letního času.

Večer nás čekal na zahřátí nějaký teplý nápoj, co připomínal svařák bez alkoholu a s mandlema, ráda bych napsala název, ale bylo to finsky. :) Na večeři - tradá - meatballs s rýží a bez salátu, protože jsme dávku na dva dny zkonzumovali už v pátek. A překvápko - losos (v jazyce litevském lašiša) grilovaný nad ohněm. Mmmmmmmmňam... Čekalo na nás taky rozluštění hádanek z bojovky - dostali jsme papír s nějakýma situacema a naším úkolem bylo určit, ke komu z tutorů to patří. Občas to byla docela sranda - zjistit, že Juho se líbal s chlapem nebo že Niko vyhrál soutěž krásy, plus doprovodné historky k tomu. A zbytek večera měl být doslova v naší režii - každá skupina dostala papírek, kde bylo napsané jenom místo a tři čtyři postavy a my jsme z toho vymysleli příběh a pozděj ho zahráli. Dostali jsme Madonnu, 50 Cents, Michaela Jacksona a velikonočního zajíčka a školní kavárnu. Původně jsme chtěli otrávit Jacksona hnusným finským kafe, nedařilo se nám ale zasadit ostatní postavy do příběhu, tak jsme to trochu okořenili dvojsmyslama, Jackson chtěl svést Madonnu, ale ona preferuje mustamakkara (tamperská specialita, v překladu černá klobása a vypadá to jak jelito), tak si měla vybrat 50 Cents, Jackson začal žárlit a chtěl ho odstranit, zavolal si na pomoc velikonočního zajíčka, ale protože ten mustamakkara nejí, rozhodl se sežrat Michaela se slovy "kani kani kani" - ten den jsme totiž dopoledne všichni hráli hru na zajíčky a kani kani byla její podstatná část. Přestože to ještě pět minut před "vystoupením" vypadalo na trapas, lidi se docela smáli. Ostatní skupiny se taky pochlapily a tak do půlnoci jsme měli o zábavu postarané. 

Pak jsme se rozutekli každý po svojem, já jsem většinu času strávila u ohně, asi do čtvrt na čtyři, než jsme si uvědomili, že se posunul čas. A jedna drobná katastrofa (to zní jako oxymorón, co?): Isabel (GER) šla ze sauny a jenom tak od cesty prohlásila - "Jé, hoří nám stan..." Naše venkovní sauna chytla od kamen a kluci se tam hned rozběhli a zaházeli to sněhem, takže sice je v celtě díra, ale naštěstí se nic horšího nestalo. Jenom mě trochu přešla chuť spát pod stanem. A hrozně se mi líbil způsob, jakým to Isabel řekla, mi to připomínalo "Týjo, tady je voda." :)

V neděli jsme jenom posnídali, pouklízeli a bylo načase vrátit se zpátky do Tampere. Sprcha, měkká postel, Facebook...a vlastně spousta věcí, bez kterých jsme se krásně obešli. Hlavně ta poslední.

Jako ocenění jsme dostali diplom za absolvování kurzu a všem nám byl udělen titul ultimate survivor. Tak bacha na nás!

jajinka



P.S. Po kurzu vyvstala jiná situace, kterou je potřeba přežít. A to, že někteří lidi začínají jezdit domů. Dneska mě čeká poslední ahoj Simonovi...a pak doufat, že si někdy udělá cestu z Zurrichu k nám nebo že se naskytne příležitost mně jet do Švýcarska...protože tento kluk je fakt kamarád a vždycky bude...