Přežila jsem. Laponsko, část druhá.

Po načerpání nezbytných sil nás teda nečekala žádná pohodička. V osm ráno nás nahnali do místnosti, která připomínala třídu, pěkně sednout a poslouchat. Ne, teď přeháním, bylo to něco jako teorie, jak přežít v Laponsku v zimě. Bylo to docela zajímavé, i když některé rady mi připadaly trochu jako z jiného světa (např. že bych měla nosit při sobě lopatu jako základní výbavu). Ale jinak si to aj domyslíte - oblíkat se na vrstvy, do lesa pokud možno s gpskou, mobilem, vždycky říct, kam jdu... Protože ztratit se nebo zranit v Laponsku není žádná sranda. Na celou oblast mají jeden vrtulník (zbytek se objíždí snowmobilama), nejbližší zdravotní centrum je v Ivalu (asi 50 km) a to se tomu ještě přezdívá "show finger hospital" - že vám tam akorát prstem ukážou směr do Rovaniemi, kde je nemocnice. Jenomže to je dalších 300 km... Takže si určitě domyslíte, že málokteré laponské dítko se narodilo v porodnici.

A pak jsme začali s praktickou výukou. Rozdělili se na dvě skupiny, nafasovali zmíněné lopaty a měli udělat aspoň metr a půl vysokou hromadu ze sněhu. A protože jsme měli z předchozí přednášky zakázané se potit, pobíhali jsme po Laponsku v -15 ve svetru. Za chvilku ale nebylo co dělat, protože nás bylo na jedno iglú asi deset. Pak jsme nechali naši hromadu uležet (prý to potřebuje aspoň tři hodiny) a šli chytat ryby. Stejně jsme ale potom z bezpečnostních důvodů vydlabávali předpřipravené kopy sněhu. Sice mi bylo trochu líto, že jsme si iglú nepostavili od začátku do konce, ale zase sto kilo sněhu není úplně sranda, když se udělá někde v NDR chyba a spadne vám to za krk. Nejdřív jsme do té hromady zapíchali asi třiceticentimetrové dřevěné kolíky - když zevnitř narazíte na kolík, víte, že stěna má teď asi 30 cm a dlabat dál není dobrý nápad. Pak jsme udělali metrový vchod a pak začali rýpat i do prostoru. Ne že bych měla někdy klaustrofobii, ale už jsem se cítila líp než při tvorbě iglú zevnitř. Když ale bylo hotovo, dovnitř se vlezlo osm sedících lidí a bylo tam až překvapivě teplo. Jasně, teplota je ten důvod, proč se iglú staví (třeba když musíte přespat v lese), ale ten rozdíl mě překvapil.

Tak, a teď k rybaření. Teda, "rybaření". Nejdřív jsme museli vyvrtat díru do 80cm ledu, nebyla to zrovna lehké, mně stačilo vyvrtat 90 stupňů - jenom abych si to zkusila. Pak jsme z díry vybrali sníh (a někteří taky ochutnali vodu z jezera, kam se hrabou všecky minerálky...), na maličkou plastovou udičku nasadili červa a spustili to dolů. Občas jsme s tím zahýbali, ale jediné, co jsme chytli, byl kus řasy. Takže v tomto ohledu bysme nepřežili. Některým ale při čekání na úlovek omrzla struna... Někteří proti mrazu bojovali horkým džusem, který pro nás lidi z Vasatokky (náš kemp) ohřívali na ohni. Bylo to strašně strašně sladké, ale cokoliv teplého bylo velmi vítané.

Naštěstí oběd se nevařil z našich úlovků, leda že bysme měli možnost ulovit klobásky a bramborovou kaši. Museli jsme si to ale přece jen nějak zasloužit, naším úkolem bylo rozdělat oheň. Instruktor nám nejdřív ukázal, jak to dělat - z kolíků doslova nakrájet lupínky, když nemáte sekyrku, stačí použít nůž a polínko... Sirky jsou v povinné výbavě Laponce, tak jsme se naštěstí nemuseli zabývat křesáním kamínků. A přestože naše a Lauriho lupínky se moc nepodobaly, oheň chytl celkem rychle a my jsme se mohli přesunout k ohni k obědu. Milé bylo, že podle finských tradic nechyběl ani chleba s máslem a po obědě kafe.

Pak jsme dostali sněžné boty, mapu a gpsku a rozběhli se po laponských lesech hledat devět checkpointů. Narozdíl od našich kolegů, kteří tímto programem prošli ráno a místo nás se jali chytat ryby (a chytli!), jsme měli ulehčenou práci - měli jsme prošlapané cestičky a tak ty boty nebyly ani tak potřeba. Stejně jsme ale občas šli vlastní cestou, abysme si užili, že se nezaboříme do sněhu půl metru, ale jenom dvacet až třicet cm. Všechno jsme bohužel nenašli, některé krabičky s otázkami byly nejspíš moc dobře ukryté. Cena pro vítěze ale stejně žádná nebyla, tak jsme si to obešli spíš tak pro srandu. Dokonce ani pod mým vedením jsme se neztratili, zezačátku ale bylo divné, že se musíte hýbat, aby vám ta mašinka ukazovala nějaký směr.

Teď strategicky přeskočím středu, protože výlet do Norska si zaslouží speciální prostor. Ve čtvrtek dopoledne náš čekal další kurz, tentokrát v běžkování. Hrozně jsem se na to těšila, protože tady na těch rovinkách jsou pro běžky myslím parádní podmínky, navíc jsem to nikdy nedělala. Nejdřív se mi teda podařilo spadnout dřív, než kurz začal. Pak jsem začala šoupat nohama, jak nás to učili instruktoři, a až po chvilce jsem přišla na to, že to i klouže, když to lyžím dovolím. Po patnáctiminutovém tréninku jsme se vydali na projížďku po jezeře a lesem. Skupinka přede mnou docela rychle ujela a protože mě nikdo nepředjížděl, připadala jsem si jak vedoucí looserů. :) Než jsem zjistila, že to, co slyším za sebou, jsou moje běžky. Takže děcka, co mě psychicky hnaly dopředu, byly vlastně imaginární. Je ale pravda, že pak jsem si to vychutnala mnohem víc bez špatného svědomí, že někoho zdržuju (a navíc mi udělalo trochu dobře, že jsem se dokázala trhnout, aniž bych to chtěla). Občas jsme na sebe čekali, takže jsem nejela sama celou trasu, a taky se mi jednou rozvázala bota, čehož jsem si všimla hned poté, co jsem se postavila na nohy. Samozřejmě jsem sletěla hned zas (takže sorry všem, co jeli za mnou a rozbila jsem jim stopu :)). Bylo to ale parádní...endorfiny pracovaly...

Po pasta carbonara k obědu (díky Francesce a Giulii za lekci italské kuchyně) jsme se se Simonem rozhodli, že půjdem ven udělat pár fotek, protože bylo nádherně. Na svahu před Vasatokkou jsme potkali nějaké sáňkaře, chvilku je pozorovali, jak se snaží trefit na improvizovaný můstek, taky si sjeli svůj kopeček a já jsem pak chtěla jít konečně do lesa. Simona přešla chuť, tak jsem vyrazila sama. Kdyby to tak viděli instruktoři! Nejen, že jsem u sebe neměla lopatu, šla jsem tam dokonce bez mobilu a bez toho, abych někomu řekla, kam vlastně jdu. Ono se to ale těžko hlásí, když to nevím... Nakonec jsem ale byla mnohem radši, že jsem sama, protože tam bylo dokonalé ticho a to se ve dvou slyší těžko. Možná tak silné nic už nikdy neuslyším. Pak jsem se rozhodla vrátit do Vasatokky a projít ještě na chvilku na jezero. Prý to není bezpečné pro pěší, ale je to ok pro snowmobily, haha. V každém případě, když jsem slyšela nedaleko ode mě prasknout led, nebyla jsem zrovna nešťastná, že jsem blízko od břehu. Pak začalo zapadat slunko a Laponsko dostalo meruňkový nádech. Jestli to bylo pěkné? Bralo to dech!

Toť k našemu hraní si na rodilého Fina. Na dva dny to bylo super, ale obdiv těm lidem, kteří tam žijí celý život...

jajinka