Lapám po dechu. Laponsko, část první.

Tolik zážitků v jednom týdnu jsem asi ještě neměla. Nejen vidět, ale i slyšet, osahat, zkusit, ochutnat...a ne tak ledajaké věci!

Popravdě jsem se toho výletu trochu bála, protože jsem nevěděla o nikom, kdo pojede se mnou. Bylo to trochu divné, protože ten týden jsme měli prázdniny. Jedna velká skupina z Tampere už tam sice byla, ale určitě zdaleka ne všichni... Takže jsem ani nevěděla, jestli se těším. Ještě dvacet minut před odjezdem autobusu jsem jedla poslední palačinku (hmm, bydlet v centru má něco do sebe) a pak jsem prostě protlačila svůj kufr přes hromady změklého sněhu...

A na autobusovém nádraží se mi strašně oddechlo, potkala jsem tam Simona (ten stejný Švýcar, co jel se mnou do Lahti) a bylo hrozně fajn znát někoho tak hezky od začátku. Kromě něho s námi jeli ještě tři Francouzi z TAMKu (které jsem předtím v životě neviděla), Němec Kai (který s Finskem jinak nemá nic společného) a dokonce Sofie kdesi od České Lípy, která studuje v Turku. 

Na cestu nevzpomínám zrovna s láskou, protože jsme vyjeli o půl osmé večer z Tampere a do Vasatokky přijeli druhý den v deset večer. Sice s přestávkama, ale našich 1200-1300 km mohlo zabrat 17-18 hodin čistého času a uznejte, že to může trochu bolet...

Naše první zastávka byla v Kemi, kde každý rok staví hrad ze sněhu a ledu. To by člověk nevěřil, jak dokonalou architekturu můžete postavit ze zmrzlé vody. Vevnitř bylo pár tématických místností jako třeba pokojík Santa Clause, podstatnou část ale tvořil hotel s postelemi ze sněhu, prý je to oblíbené místo na svatební cestu, no ale dejte pokoj, i když jsem ležela na kůži ze soba, byla ta postel pěkně studená! Další částí hradu byl třeba bar nebo kaple, vypadalo to krásně, takový stůl z ledu... Ale stát přes hodinu ve sněhu byla výzva i pro boty do -25°C. Venku jsme si sjeli sáňkařskou dráhu a jeli do Rovaniemi. Nevím, jestli tam bylo něco k vidění, protože naše jediná zastávka byla v Lidlu nakoupit jídlo na skoro celý týden pro celou naši skupinu (Simon, Kai, Sofie a já. Francouzi byli převeleni do jiného pokoje a Belgičanky, co s náma měly sdílet pokoj, jsme nemohli najít). Trochu jsme to přehnali s množstvím, ale 12 € na osobu a plnou penzi na pět dní je myslím super. 

A pak to bylo asi deset minut, než jsme proťali polární kruh. Jestli se něco změnilo? Asi ne, jenom najednou všude hrály koledy. Takový konec října v Brně. Přijeli jsme totiž do vesnice Santa Clause. Přestože toho dědu v podstatě nemám ráda, jeho návštěva byla hrozně milá. Ve vesnici byla pošta, odkud můžete poslat pohled domů a můžete si vybrat, jestli ho chcete poslat teď, nebo až k Vánocům, nebo můžete napsat přímo Santovi o své vysněné dárky. Takovou Ježíškozradu jsem ale nechtěla podstoupit. Pak jsme šli přímo za Santou. Dům, kde má kancelář, vypadá jako takový nestrašidelný dům hrůzy, všechno se hýbe, všude jeho pomocníci, vánoční výzdoba... Kdybych byla menší, tak bych brečela štěstím. Jo a Santa, hrozně milý děda, ale nevim, asi byl nějaký falešný. Když jsme se mu představili, tak řekl, že má něco rozjednané i v ČR. Tak to teda pěkně kecal! A to by neměl, ne? Pak nám jeho poskok nabídl fotku nás a Santy za 30 €, tak jsme poděkovali a šli se porozhlídnout po trochu míň předražených suvenýrech. Zůstalo u rozhlížení.

Kdybyste ale chtěli znát legendu o Santovi, tady ji máte:
Malému finskému klukovi Nicolausovi bylo asi deset, když se jeho rodičům narodilo čtvrté dítě a neměli peníze na to, aby ho mohli přes zimu uživit. Bohužel žádná rodina ve vesnici nebyla tak bohatá, aby si ho mohli vzít natrvalo k sobě, tak se domluvili, že se budou střídat - každá rodina ho bude mít rok a na Vánoce ho předají dál. Mladý "Santa" (mimochodem v tom filmu byl strašně podobný na Štěpánku) pak nechával u domovních dveří dřevěné hračky pro děti z rodin, u kterých už byl. Pak ale přišel chudý rok, nikdo si ho nemohl vzít k sobě, jenom zlý Iisakki, který ho chtěl před pár lety shodit ze skály. Všiml si totiž jeho vyřezávaných hraček a říkal si, že by mu Nicolaus mohl pomoct s jeho obchodem... Nicolaus po večerech vyřezával hračky pro děti (jako každé Vánoce), jednou ho u toho načapal Iisakki, nejdřív si myslel, že kluk krade, pak mu ale začal pomáhat a jejich vztah se od základu změnil. Když byl starý a odešel k synovi, nechal Nicolausovi svoji dílnu a ten se rozhodl, že bude rozdávat dárky pro všechny děti v okolí (prý bylo sobecké, že dával hračky jen těm rodinám, které pomohly jemu). Chtěl celý rok vyrábět hračky a ukázat se jenom na Vánoce. A aby to stihl, pořídil si soby, ti ho nejdřív nechtěli poslouchat, ale paní, co mu je prodala, mu poradila, že když bude mít na sobě červenou čepici, budou na něho líp reagovat...
Zbytek už nebyl zajímavý :) A taky zapomněli na ten dodatek s Coca-Colou...

Nás pak čekal poslední únavný kousek cesty, večeře, sauna, postel...
Dobrou noc a zase příště!

jajinka