"Týjo, tady je voda" - Nordic tour, část druhá

Po třídenním intenzivním cestování jsme potřebovali novou šťávu, navíc Jarda nedojel do Finska kvůli Estonsku a Lotyšsku (doufám :)). Takže další dva dny jsme zůstali v Tampere.

V úterý jsme si dopřáli dlouhý spánek, místo snídaně otestovali menzu University of Tampere, já se pak vydala na marketing a Jarda říkal, že si práci taky našel. Večer jsem ho chtěla vzít aspoň na Scandinavian Business, on ale mé edukativní úmysly odmítl s tím, že přítomnost něčeho na práci je stále aktuální. Je pravda, že o skandinávském obchodu by se moc nedozvěděl, ale zase mohl být svědkem toho, jak jsem se vytahla s finským produktem kromě Nokie, který jsem znala před mým příjezdem. Jsem řekla, že Linux vlastně pochází z Finska (Fany:)). Ale prej ten Fin mluví švédsky. Jenom Francouzi se po mně blbě ohlídli, co s tím Linuxem mám...

Večer jsme ale chtěli podniknout něco finského, tak jsme vyzkoušeli saunu u nás na koleji a pak jsme si zašli na večeři. Chtěli jsme zkusit soba, ale jediné doporučení od Juhy bylo na jednu hospůdku, kde se dělala sobí pizza. Typicky finské jídlo, řekl by Ital. Ovšem zasazené do finských podmínek - v ceně byl totiž salát dle libosti a pak i kafe nebo čaj. Jsem si myslela, že máme jenom perfektní menzu, ale on je tady ten salát asi standard úplně všude. No a co říct k jídlu - pizza byla dobrá, ale netuším, co z toho byl ten sob. Takže můžu říct, že mi chutnal, ale nevím jak. 

Ve středu jsme začali s prohlídkou centra Tampere, vzali jsme to přes Keskustori ke knihovně, podívali se dovnitř (mně se tam prostě hrozně líbí, zvlášť ta samoška na půjčování knížek), našli jsme dokonce pár titulů v češtině/slovenštině a pak jsme chtěli jet autobusem na Pyynikki aneb moje nejoblíbenější místo v Tampere. "Někde" jsem vyčtla, že existuje celodenní lístek na cestování MHDčkem, bohužel se nedal koupit u řidiče a on byl jeden z těch pár výjimek, co neuměl anglicky. Jenom říkal něco jako "Frenklin". Tak jsme se optali děvčice před knihovnou, jestli neví, a ona nás poslala zpátky na Keskustori, naštěstí Tampere je celkem malé a nebylo to daleko. Co jsem ale chtěla říct, ta holka taky moc anglicky neuměla (celkem pech potkat dvě výjimky během dvou minut), ale hrozně se snažila a bylo na ní vidět, jak nám chce pomoct. Ponaučení - stačí chtít a domluvíte se s kýmkoliv...

Když jsme měli lístek, nasedli jsme na autobus, dovezli se poblíž věže Pyynikki (samozřejmě jsme mohli jet ještě jednu zastávku dál, ale kdykoliv tam jedu, tak vystoupím blbě), prošli se kousek lesem a vylezli nahoru. Chytli jsme nádherné počasí, teploměry ukazovaly sice něco kolem -8°C, ale svítilo slunko, na obloze ani mráček a ani nefoukalo - byl to jeden z nejhezčích dní, co jsem v Tampere zažila. Výhled shora byl krásný jako obvykle, můžete odtud totiž vidět obě jezera a Needle, což tvoří typické panorama. Dole v kavárně jsme si dali "kahvi ja munkki" - hrnek kafe a děravou koblihu v cukru snad s citronovou kůrou... A měli jsme to štěstí, že to bylo dokonce ještě teplé. Příjemná ukázka Finska. 

Pak jsme pokračovali dál do Pispaly, projít se kolem dřevěných domečků až dolů k jezeru, chtěli jsme dojít až na ostrov, jak se nám to podařilo na jednom výšlapu s holkama. Za ty tři týdny ale napadlo mnohem víc sněhu, než jsem si myslela, kolem 30 cm, a cestičky nebyly moc prošlapané. Běžkařská stezka byla sice vyježděná, ale ta nesměřovala k ostrovu. Tak jsme se rozhodli vyšlapat si vlastní stezku. Tak si jdem, kocháme se krásným dnem (ano, ten rým je záměr), když najednou Jarda říká tónem, jakým někomu oznamujete, že jste našli desetník: "Týjo, tady je voda." Tak jsme se otočili a ne zrovna pomalým krokem se vrátili aspoň na běžkařskou stezku. I když dva měsíce mrzne a je zrovna k mínus deseti, člověk trochu znejistí, když uprostřed jezera stojí dva centimetry ve vodě... Pak jsme se chtěli dostat k ostrovu jinou cestou, narazili jsme ale na stejný problém. Tentokrát jsme ale tak nezazmatkovali a Jarda dokonce udělal pár fotek svých rozbředlých stop. Přiznám se, že už jsem na něho byla víc hrdá než za tuto ukázku odvahy, ale jsme pořád naživu, tak co... :)
Nakonec jsme se museli vrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli, protože všude jinde nám led roztával pod nohama a přece jenom, i sto metrů je pěkný kousek od břehu. A koupat v jezeře se má po sauně a rozhodně ne v zimních bundách. Než jsme se ale dostali na pevnou zem, voda na botech zmrzla, takže jsem měla na špičkách dvoucentimetrovou ledovou krustu...

Ono i na tu saunu došlo, ale vzali jsme to nejdřív přes TAMK přes oběd (pět minut do zavíračky) a pak na chvilku domů. Kolem šesté jsme vyrazili autobusem do veřejné sauny v Rauhaniemi, samozřejmě jsme zase vystoupili blbě (budiž mi ale omluvou, že jsem tam byla jenom jednou a ještě k tomu pěšky), já jsem si koupila permanentku a za chvilku jsme se potkali vevnitř. Teplota přes sto stupňů porazí i Rexonu. A nejlepší je to, co následuje, když už to horko nemůžete vydržet - jít si zaplavat do díry v zamrzlém jezeře. Ok, slovo zaplavat je dost nadnesené, člověk je ve vodě tak tři vteřiny, jenom namočit a ven... A to o tom nesmíte přemýšlet, jinak se zastavíte pod kolenama. Ten pocit je docela nepopsatelný - z jedné strany vám to vyrazí dech, cítíte, jak vám tělo obalí vrstva ledu, když se chcete chytnout zábradlí, tak vám k němu přimrzá ruka...na druhou stranu je to jako omládnout o pár let. A je docela sranda, že vám ani v plavkách není venku zima, když venku mrzne. 

Večer jsme měli jít na pivo s Juhou (mise foto s největší celebritou všech Erasmů v historii), za Kasiou ale přijel její kluk a přivezl nějaké polské alkoholické speciality a protože spářka se rozjížděla více než příjemně, zavolali jsme Juhu k nám na kolej. Bohužel nakonec nemohl přijít, protože ztratil peněženku se všema kartama, takže měl ten večer dost jiné starosti... Naštěstí ji druhý den našel jeho kamarád a vrátil mu ji. Díky, Finsko! V každým případě - Kasiina spolubydlící, která nikdy nepila (je z Taiwanu), měla po tomto večeru na FB "Now I know what is Polish vodka..." Velice výstižné :)

A nám se to začalo krátit. Čekal nás poslední celý den, který jsme se rozhodli strávit v Turku (Åbo), protože nám odtud jel večer trajekt do Stockholmu. Turku je asi nejvíc švédské město ve Finsku, i když pět procent Švédů nezní tak závratně. V každém případě je tam jediná švédská univerzita ve Finsku a všechny názvy ulic jsou bilingvní. Jinak je to hezké město, zvlášť dřevěné ulice poblíž přístavu. A narozdíl od zbytku Finska je Turku docela kopcovité. Že by tam toho bylo nějak moc k vidění, to se asi říct nedá, rozhodně nic pro lovce památek. Celkový dojem byl ale více než sympatický, řekla bych takové typické finské městečko. Bohužel se nám nepodařilo jít na hrad (protože zavíral čtyři minuty po našem příchodu), tak jsme se pak odebrali do přístavu, chvilku se zabývali obědem (protože za 6 eur jsme dostali největší pizzu v mém životě - měla jsem problémy sníst půlku a k pak mi k večeři stačila jedna třetina toho zbytku), zeptali se, jestli musíme na Ålandech měnit loď (Juha říkal, že jo), paní nám řekla, že ne, tak jsme spokojeně nastoupili na trajekt Isabela. Tentokrát jsme ingorovali program lodi a radši jsme z naší klaustrofobní kajuty udělali ještě klaustrofobnější místo, roztahli postele a šli brzo spat. Já jsem si během noci udělala pár přestávek na hledání signálu, protože jsem čekala důležité zprávy z mého druhého domova (Jamaica u Břeclavě), a pokaždé jsem překvapila náhodné kolemjdoucí, co dělám bosky na chodbě. 

O půl sedmé švédského času jsme dorazili do Stockholmu, vyhodili zbytky kebabu (pizza přece jenom vydrží víc, heč), a dali jsme se na turbo prohlídku švédské metropole. Kvůli mně jsme to vzali jinou stranou než posledně, čas byl ale během chvilky až moc nebezpečně blízko odjezdu autobusu na letiště, tak jsme se vrátili, našli terminál a já se chtěla začít loučit. Jarda ale řekl, že pojede se mnou až na letiště (vědět to ráno, tak určitě zvolíme lepší trasu po Stockholmu), i když chápu, že deset lonker na zádech není nejlepší výbava na dlouhé procházky. Tak jsem se chtěla rozdělit aspoň o tu pizzu, jenže v autobuse jsme zjistili, že moje pizza je na Isabele v koši a to, co tvarově odpovídalo italské specialitě, je docela obživlý kebab. Skončil v koši taky. 

No a na letišti už není o čem psát. Za chvilku mi letělo letadlo do Rigy (pak pauza šest hodin a pak "domů" do Tampere), takže jsme se docela rychle rozloučili a šli si hledět každý svých letištních povinností. Těsně za první kontrolou jsem zjistila, že mám v kapse Jardovu čepici, ale stejně mi sluší víc...co už :)

No jak to zakončit? Byl to úžasný týden, ale nějaké závěrečné kecy by asi nebyly moc veselé...tak prostě jenom díky, žes tu byl, a doufám, že sis to taky užil :) Protože já si to užila hrozně moc. 

Pusa všem :)

jajinka