pejska(d)řina

Chápu, že děti chtějí zvířátko. Chápu, lidi s velkým rodinným domem chtějí, aby ho někdo hlídal. Ale pejskaření nechápu.

Zkuste je někdy sledovat. Pomalu se prochází, občas se zastaví, podívají se, jak se jejich miláček vypotřebovává a pak (v lepším případě) poslušně naběhnou na trávník se sáčkem, aby posbírali produkt a uložili ho do nejbližšího koše nebo kontejneru na smíšený odpad. Někdy dokonce vytáhnou ještě ubrousek, aby se náhodou pejsek nemusel o svou hygienu starat sám. Pak jdou domů a vynesou chudinku do schodů.

Pejsek musí být oblečený, aby mu nebyla zima. Vysoká koncetrace pejskařů ve vašem okolí vás občas přenese na nepovedenou módní přehlídku a mě pak napadá, jestli i zvíře nemá nějaká duševní práva na to být normální...Pejsek nemůže běhat, aby se nezadýchal. Pejskovi se kupuje speciální psí čokoláda. Pejskovi se vaří maso s rýží a zeleninou, zatímco ostatní členové rodiny se spokojí s jídlem z asia bistra a jejich běžné setkání s vlákninou probíhá přes produkty ala benefibra. Pejsek se podepisuje na pohled k Vánocům.

Ok, toto sice nechápu, ale ještě mě to nijak neomezuje. Horší je, když si pejskař myslí, že parky a chodníky jsou jenom psí a nechávají za sebou hromádky. V Lískovci běžné a útoky neminuly ani chodník před naším domem. Ale proč to uklízet? On si to dříve nebo později někdo odnese na botě (s trochou pomstychtivosti - nebo touhy po spravedlnosti - doufám, že to je jeden z těch nesběratelů) a do té doby vím, že si mám dávat pozor. Je ale trochu problém, když napadne centimetr sněhu. To se dává pozor blbě.

Ne, fakt mi nevadí psi. Ani ne všichni páníčkové. Jenom ti přiblblí.

Asi by se hodilo se představit...

Na počátku byla myšlenka. Pak druhá. A pak tu byla potřeba pustit myšlenky ven.

A tak si jajinka řekla: "Začnu si psát blog." A stalo se tak. Původně své intelektuální výplody ventilovala na nyxu, pak jí ale přišlo líto, že člověk musí projít tvrdým nyxáckým přijímacím řízením, aby si mohl přečíst, co tu děvčicu napadlo. Její kecy za tu dobu samozřejmě pozbyly aktuálnost, ale třeba v těch pár příspěvcích najde něco nesmrtelného, co bude moci zveřejnit i tady. Aspoň do doby, než se začne naplňovat pravý význam tohoto blogu.

Tak jo, konec vznešeného projevu a teď ve zkratce něco o mně pro ty, kdož mě neznají. Jmenuju se Jana, jsem studentkou Masarykovy univerzity a asi hodinu mám v batůžku dvě svázané bakalářky s mým jménem z oboru Podnikové hospodářství. Moje milovaná univerzita mi umožnila vycestovat na jaře přes Erasmus do Finska, a to je vlastně důvod, proč chci psát veřejně. Času je zatím dost, ale člověk si musí natrénovat, jaké to je, když jeho blog někdo čte/číst může :)

Kdybych měla definovat sama sebe, vychválila bych se do nebes a pak řekla, že jsem sobecká. Takže to udělám jinak. Nebudu říkat nic, však on si i náhodný návštěvník udělá obrázek, co je ta jajinka vlastně zač. A kdyby ne, vždycky je tu vizitka vpravo dole. Ta má vypovídací schopnost dostatečnou.

Takže co napsat na konec začátku? Snad jen popřát, aby čtení nikomu nezpůsobilo psychické potíže a třeba se našel i důvod, proč se sem někdy vrátit...