středa 23. června 2010

This is the end


Vím, že tohle asi lidi doma nechcou slyšet, ale ještě tak týden před odjezdem byl návrat domů to poslední, co jsem chtěla. Od té doby, co odjela Agi, se ale něco zlomilo. Agi nebyla jediná, kdo odjel. Vlastně jsem musela říct "see you" skoro všem, které jsem měla fakt ráda a přitom zůstat čím dál víc sama v Tuomiu. To, co se dřív jevilo jako supr nápad (tedy odjet co nejpozději), pozbylo všechnu suprovost, když jsem si uvědomila, jak divný týden mě čeká.

Tak jo, nechci opomenout návštěvu Pohárků, která byla moc fajn. Potkali jsme se v nedělu kolem desáté v Helsinkách, což pro mě znamenalo vstávat na autobus 7,50. A když jdete spát za světla (ok, ve Finsku to není problém, když se vlastně pořádně nestmívá, ale v tu dobu už by myslim bylo světlo aj u nás), tak přezdívka situace jako "hangover suicide" je docela výstižná. Agi, Marysia (POL) a Alex měli rozlučku... Pořád jsem ale měla tak dvouhodinovou spánkovou výhodu před Kristýnkou, Marťou a Zdeňou a ten hangover se mě samozřejmě netýkal :)

V Helsinkách jsme posvačili na střeše kostela vytesaného do skály, děcka mi dovezly kus nejlepšího žvance pod sluncem - CHLEBA! Prej už byl starý a ne dobrý... Ale sorry, po půl roce ve Finsku vím líp, co je to špatný chleba :) Další zastávka byl Olympijský stadion, Sibeliův památník a procházka po pobřeží, v centru jsme potkali Edwarda, Ciosu (IRL) a Bekki (CAN), přičemž Edward byl rozpoznán okamžitě podle způsobu, jakým přecházel zelenou (ale o tom někdy příště a nejspíš anglicky). Pak se ozval hlad, namířili jsme do Golden RAX na neomezenou žranicu, nakonec se stavili do lutheránské a pravoslavné katedrály a skoro nestihli vlak. Skoro.

Při daném stavu únavy bych fakt nečekala, jak se vyvine večer. Jako jo, hráli jsme hokej, ale zase v málo lidech se blbě fandí. Teda když si myslíte, že šest Čechů je málo. A když se k tomu přidají kromě Rusky Zoe úplně všichni, kteří se v tu dobu nachází v common room na třetím patře, dostanete nádhernou pročeskou atmosféru, že je vlastně úplně jedno, jak kdo hraje. Můj nejlepší hokej v životě, a to jsem sledovala dohromady tak pět minut...No a pak se stačilo ztratit taky na pět minut a common room získal aroma curry, lokální povodeň, šlehačkovou dekoraci a sekuriťáka. Tentokrát ale "Vartija" pochopil, že přišel ve fázi spářky, kdy po sobě uklízíme (ne, nechtěli jsme přivodit uklizečkám infarkt, přece jenom si už užily dost...).

Pondělek celý propršel (takže nějaká prohlídka sice byla, ale slunko by nás všechny potěšilo víc) a do plánů nesedlo ani to, že public sauna, do které jsem měla volnou polovičku permanentky, byla mimořádně zavřená. Naštěstí jsem z hodin s Markkem věděla, kde najít nejstarší public saunu ve Finsku, zkusili jsme tam pro jistotu zavolat a sice to bylo dost drahé, ale zážitek stál za to. Sauna byla oddělená, takže pěkně na hambato. Místo sprch společná káď, kam pořád tekla voda, a pokud se chceš umýt, tak za pomoci kýblu nebo žufánku. Sauna nebyla nijak uzavřená, stačilo vyjít nahoru po pár schodkách. Když jsme ale potřebovali utéct, protože nějaký šílený Fin chrstl na kameny (nebo podle vůně na dřevěné uhlí na kamnech) fakt nerozumné množství vody, zdálo se to strašně daleko dolů do normální teploty. Všechno vypadalo hrozně staře, pochopitelně, ale mělo to svoje kouzlo... Ještě jedno "poprvé" jsem v pondělí měla. Okoštovala jsem tu jejich slavnou mustaa makkaru. Je to něco jako rýžové jelito připravené na oleji a podávané s marmeládou z "lingonberry" - něco jako brusinky, ale nemyslím, že pro to máme český ekvivalent. Chtěla jsem soba, no ale taky to bylo typicky finské. Večer návštěva oblíbené hospody Groove, s většinou "mých" lidí naposled...A pak poslední good night, girlS.

Ránem začal můj nejhorší den na Erasmu. Protože holka, která byla prvním člověkem ráno a posledním večer, kterého jsem viděla, odjela. Nejenže jsem si za pět měsíců hodně zvykla, já jsem ji měla fakt hodně ráda. A pořád mi chybí její good morning (ač v jedenáct), všechny ty blbosti, co jsme spolu dělaly, palačinky, oblíbené songy...chybí mi moje maďarská sestra. Naštěstí jsem měla do večera ještě moravskou společnost (i když pro ně asi moje společnost zrovna veselá nebyla), dokonce i počasí se umoudřilo, tak jsme si dali okruh po pobřeží jižního jezera, přes pláž, věž Pyynikki, Finlayson a pak byl čas zamávat i jim. Večer měl právo stát úplně za nic, sílu přátelství ale poznáte, když vám není úplně hej. Mně pomohl Fanda a Edward. Ještě s dalšíma pár přeživšíma jsme utopili smutky ve flašce fisu, i první půlka Zdeňové slivovice vzala za své. Večer končil běháním po stolech (nebo to byly irské tance?) a v docela dobré náladě. Edward si přestěhoval madračku ke mně a na Agině posteli spal Fanda. Jak jsem byla ráda, že jsem první noc nemusela spát sama... Kiitos, kluci...

Pak přijeli Edwardovi rodiče (hurá, příležitost, jak spotřebovat sauna kartu, až na to, že taťkovi Scholtensovi to nedělalo dobře od srdce), večer jsem měla jednu z posledních příležitostí vařit pro někoho, tedy pro ně, a pak mi odvezli nejlepšího kamaráda posledních pěti měsíců. Edward si svůj odjezd náležitě užil. Uklízečky asi míň. Začínalo to ale být zatraceně divné... Přijeli Fandovi rodiče, odjeli i s Fandou. Všichni odjížděli. Poslední oběd s Bartem. Poslední oběd s Juhou. Později než já už odjela jenom Aida a Ieva (LIT) - a teoreticky Edward, který se vrátil z Ruska rozloučit se a pokračoval na dvoutýdenní saunatour po Finsku. To pak přijdete na to, že je čas jet domů. I sebelepší Erasmus musel jednou skončit...

I když jsem měla co dělat, dost jsem se poslední dny toulala. Poslední noc (bez absolutní tmy) třeba s Ievou, ale taky dost sama. Zaprvé nebylo už moc s kým, zadruhé jsem se chtěla "rozloučit" s městem, které jsem si během posledních týdnů fakt zamilovala. Město, které je otevřené lidem, které vám dovolí užít si absolutní svobodu a dýchat volněji než kdekoliv jinde na světě. Nejspíš je na mojí lásce k Tampere podepsaná i láska k lidem, které jsem tam poznala, nicméně vím, že se vrátím. Ukázat svým dětem, kde jejich maminka byla dokonale šťastná.

Poslední vzpomínka na můj finský domov jsou Edwardovy modré oči. Pak bylo potřeba otřít slzy a mezitím už vlak opustil Tampere...



jajinka

2 komentáře:

  1. Jé Jani, tenhle příspěvek je úplně úžasnej, podařilo se ti perfektně vyjádřit nostalgii posledních dnů. Hlavně ta (před)poslední věta o dětech. Díky za připomenutí několika úžasných věcí. Jen si zapomněla, jak si volila a jak jsi jedla MASO!!! :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, ta úžasná panenka a sekaná a chleba! :) Moc vaše pozdravuj... a výlet na ambasádu se taky povedl, pravda, hlavně ten výsledek :)

    OdpovědětVymazat